PETR PAN POTKAL TVŮRCE PYRAMID: Manhattanský projekt falešných zpráv a legend z Long Islandu (6)

Marty a moje matka byli velmi blízkými přáteli doktora J. J. Hurtaka, muže, který posledních dvacet pět let dvacátého století tajně rozkazoval ve jménu NASA a NSA na náhorní plošině v Gize. Myslím, že díky němu jsem se seznámil s Richardem Hoaglandem; chlápkem, který byl specialistou NASA na pyramidy na Marsu. Pokud jsem zrovna nezápasil se špinavými pytli na podíly z tipů v automyčce, byl jsem v obchodě potřásaje si rukama téměř s každým, kdo něco znamenal v hnutí New Age. Myslím, že to byl Deepak Chopra, kterému jsem jednou řekl, že mi připadá jako swami z písně Franka Zappy…

S tím co jsem viděl a dokázal jsem stěží mohl udělat dojem, obzvláště na Hurtaka, jeho hebrejského holuba a „přicházející bytosti čistého světla.“  Toho jenž ujišťoval, že všichni dorazí na okamžik, aby převzali planetu a vedli lidskou rasu za novým a lepším osudem. Všichni navštěvovali skupiny studující jeho knihu; The Keys of Enoch  (Klíče od Enocha). Vzpomínám si, když mi matka dala jednu kopii. Usmál jsem se a poděkoval jí, předstírajíc nadšení, vzal si ji domů a hodil do odpadků.

Byla to velmi drahá kniha, ale velmi mi připomínala moje kopie svatých knih Aleistera Crowleyho, které mě o pár let později téměř zabily. Jejich obálky byly téměř totožné. Kromě toho, že to byla odplata za anglický překlad evangelia Aradia, který se mi podařilo získat, když jsem byl na cestách a poslal ho domů. V té době se nějak dostala do rukou mojí matky mimořádně vzácná Čarodějnická bible, když byla u mne doma a vyhodila ji tvrdíc, že to bylo zlo.

V tomto podivném cirkusu zdánlivě … blábolil Preston Nichols. Když jsem ho uviděl v obchodě, okamžitě jsem poznal, že jsem ho viděl před pár lety ve striptýzových klubech, kde jsem vedl ochranku. Byl morbidně obézní a oblečený jako by se snažil ztělesnit význam slova šprt. Ale noc, kdy vstoupil do Bogartova klubu zůstala vyryta v mém mozku. Hádal se s nějakým hubeňourem zhruba stejně starým jako on sám o rockových kapelách.

Zastavil se přede mnou a vyslovil U2 k hubeňourovi jako by něco rozhodl. Bylo to tak, navzdory komickému, téměř odpudivému vzezření a bezvýraznému hlasu, co řekl uvízlo v lidských hlavách jako traumatická, život definující událost. Okouzlil je jako had v Total Health hned první den, ještě než vyšel ze dveří. O týden později jsem dostal jeho knihu od mé matky nebo Martyho a řekl jsem, že jsem ji prostě musel přečíst.

První věci, které jsem si všiml bylo to, že Nicholsův příběh se točil kolem tábora Hero (Hrdina), kde byl můj otec umístěn během korejské války. Můj otec byl u stoprvní výsadkové;  křičících orlů, semifinalista zlatých rukavic, kapitán divokého Brooklinského dětského gangu Gremlins Joe Galla asi stejně žhavý jako John Wayne. Všichni jeho přátelé z výcvikového tábora a měl jich hodně, se aktivně zúčastnili bojů.

Vždycky jsem se zajímal o to, pokud by armáda pro něj neměla padák, proč by nedoplaval do Koreje na vlastní pěst. Když jsem se ho zeptal, byl vždy trochu vágní, ale ukázalo se, že je jedním z nejlepších střelců v armádě a to i tehdy, kdyby nedokázal zasáhnout střed terče na vzdálenost 300 metrů „teleskop potřeboval upravit.“  Mohl by seřídit teleskopy všem svým přátelům, když byl loveckým průvodcem. Takže to co mi řekl, že byl umístěn v Montauku, aby se zúčastnil vojenských soutěží za stoprvní vypadalo věrohodně.

Během vietnamské války unikl epidemii brooklinského heroinu a když mi bylo jedenáct, přestěhoval se na Long Island. Neměl jsem rád zabíjení zvířat, ale ryby mě ani v nejmenším neobtěžovaly a tak rychle získal kapitánskou licenci na devadesátitunové charterové lodě. Jako mladík jsem strávil spoustu času v Montauku prací na těchto lodích. Zvuk větru hvízdajícího mezi  vahadly a šplouchání vody v přístavu pozdě v noci mám ještě dnes v živé paměti.

Čtvrtého července, když mi bylo osmnáct, došlo na opuštěné základně k velmi podivné události, ale kromě ní jsem si v Moutauku nikdy nevšiml ničeho divného, s výjimkou jeho fyzické krásy. Život sám není o nic lepší než třpytící se proužky v noci na cestě tvořené měsícem v úplňku, inkoustová temnota probodnutá světlem majáku nad tím a vířící a světélkující voda dole. Obří radarový disk byl západně od majáku a můj otec vždy neochvějně trval na tom, že nemohou existovat takové věci jako létající talíře, protože během celého humbuku kolem létajících talířů z počátku padesátých let nikdy nezachytili ani jediné UFO. Ale můj otec také vždy trval na tom, že lidé si vymýšlejí sny. Říkal, že nikdy v životě neměl žádný sen…

V jedné z těch legračních malých náhod, které nejsou náhodami, jsem se setkal s dědečkem mojí manželky, zhruba v ten samý čas, kdy jsem potkal Prestona Nicholse. Syn jejího otce nikdy neměl hlavu v pořádku a byl prakticky v péči vojenské nemocnice. Když byl na počátku šedesátých let umístěn na Aleutských ostrovech, spatřil cosi co souviselo s UFO. Ve chvíli, kdy si vystřelil mozek z hlavy koncem devadesátých let přísahal, že vidí mateřské lodě čekající na něho na noční obloze nad Patchogue. Celá jeho rodina z otcovy strany sloužila v armádě.

Její dědeček byl patriarcha a specializoval se na budování rozhlasových věží, jednu měl na zadním dvorku pro své radioamaterské vysílání. Sotva jsem se s ním setkal, protože v Jihovýchodní Asii onemocněl rakovinou žaludku. Myslel si, že jeho syn je naprostý idiot, ale nemohl se dočkat, až uvidí své vnučky. Takže hned když se dostal do států, okamžitě mě vyzval, abych opustil svůj domov v Severním Babylonu, zatímco on a jeho žena hlídali děti, a přijel. Trhl jsem sebou při pohledu na dovádění tříletých dětí na jeho břiše a přistoupil blíž, abych jeho vnučky zadržel, ale on o to nestál. Ten muž  nevykazoval žádné známky bolesti, jak tam tak seděl a umíral a přes to vše se usmíval, hrdý na své potomstvo čtvrté generace, používající jeho nemocí sžírané tělo jako trampolínu.

Nichols hodně mluvil o mikrovlných vlnách a oscilačních kmitočtech a moje žena poznamenala, že její dědeček intenzivně pracoval na utajených projektech s radiovými signály pro armádu, ale s nikým o tom nemluvil. V té době jsem nevěděl nic o kvantové fyzice a ještě méně o rádiových vlnách a frekvencích, takže jediná část Nicholsova příběhu, která mi dávala smysl, byla část o Einsteinovi a Filadelfském experimentu…

Strávili jsme tam spoustu času, takže jsem Nicholsovi přivezl knihu a naivně se ho zeptal, jestli je některá z těch věcí možná. Řekl mi, abych mu tu knihu nechal, aby si ji mohl přečíst. Když jsem ho viděl o den nebo dva dny později, kniha ležela po jeho boku a já jsem se ho zeptal, zda něco z toho by mohla být pravda. Neřekl nic, neměl na víc, jen se na mne podíval a podal mi knihu zpět, jako by se dotkl něčeho, čeho nechtěl…

Nikdy o té knize neřekl ani slovo. Když nakonec zemřel, jeho pohřební průvod čítající kolem půl milionu lidí se stovkami hasičských a policejních aut uzavřel silnici č. 231, hlavní tepnu na Long Islandu z východu na západ. Nikdy jsem nic takového neviděl; bylo to jakoby zemřel prezident… Moje životní zkušenosti do té doby zůstaly za mnou, jako realita zlomená a roztříštěná na malé kousky.

Takže mi neunikla synchronicita současných událostí. Vždycky jsem hledal vysvětlení pro to co jsem prožil, události pokrývající široké spektrum od cizinců až po magii, ale vždy jsem měl po ruce Martyho, matku a Hurtakův tým Tinkerbelle. Začal jsem věnovat mnohem větší pozornost Prestonu Nicholsovi. Když vydal svoji druhou a třetí knihu jejichž hlavním hrdinou byl Aleister Crowley, věděl jsem, že jsem byl polapen. Crowley byl zavrtán někde uvnitř mne.

V době kdy jsem poprvé potkal Nicholse, žil jsem se svojí bývalkou v místě zvaném La Bonne Vie v East  Patchogue. Byl to  bytový komplex plný převážně novomanželů a svobodných. Některé ženy měly parádní způsob jak vydělat padesát dolarů za hodinu času stráveného poslechem hudby. Bylo to v místě asi pět minut vzdáleném od dnešního Hampton Innu v Brookhavenu. Jediné co měly dělat bylo sedět v hledišti a poslouchat různou hudbu se sluchátky na uších a stisknout tlačítko pokaždé, když se jim hudba líbila nebo nelíbila. Jelikož tam M. chodila asi s půl tuctem dalších žen z našeho okolí, nikdy jsem se nevyptával.

Vždy byla za hodinu zpátky s padesáti dolary. Jednou v noci se opozdila, a protože jsme ještě neměli děti, vypravil jsem se za ní. Když jsem se tam dostal, hlediště už bylo prázdné a ona odcházela se svými přáteli. Preston Nichols seděl vpředu na pódiu; očividně ten muž z laboratoře Brookhaven, provádějící testy. Neřekl jsem nic, ale když jsem ho viděl o pár dní později, tvrdil, že si nevzpomíná a takové věci, že se mu stávají. To bylo to, co ho původně inspirovalo k sepsání projektů Montauk. Nikdy jsem mu potom nevěřil. To samé se mi vždy stávalo také…

Pokud vím, byl jsem ve vězení dva roky, ale něco se událo s mojí pamětí, co nebylo v pořádku. Když jsem se vrátil domů, první věc, kterou jsem udělal bylo, že jsem se pomiloval se svojí krásnou manželkou. Když jsme konečně skončili, oba jsme leželi v posteli nazí a zalití potem. Náhle vstala a začala něco hledat ve skříni. Vrátila se zpět k posteli držíce lehkou maskáčovou bundu a hodila ji na mne. Zeptal jsem se jí „co je to?“ Řekla mi o zákazníkovi, který jí to dal, když pracovala v baru. Zúčastnil se války v Perském zálivu a daroval jí to proto, že byl znechucen armádou.

Byl jsem zvědavý a prohlédl si ji. Viděl jsem, že je plná barevných  skvrn na textilie a že veškeré štítky a insignie byly pečlivě odstraněny jako by břitvou tak, aby nebyla bunda poškozena. Napadlo mne, že je to hodně práce na chlapa, který je něčím znechucen. Tak jsem se jí na to zeptal. Jen pokrčila rameny a řekla: „Nevím, možná nechtěl, aby někdo věděl, o koho jde, dlouho jsem ho neviděla a nikdy jsem neznala jeho jméno“. Mohla to udělat, říci tu nejbizardnější lež, jakou si lze představit a pak nikdy neustoupit navzdory všem důkazům o opaku. Neobtěžoval jsem se jí zeptat na cokoliv jiného, věděl jsem, že by to bylo marné, ale tu bundu jsem si nechal, hlavně proto, že ji nenáviděla a nenáviděla ji ještě víc, když jsem ji měl na sobě...

Přibližně počátkem roku 1995  jsme se přestěhovali do bytu ve West Patchogue. Jestli byly věci v La Bonne Vie trochu divné a ony byly, toto místo vypadalo jako Mayberry. Neoznačené černé vrtulníky se pravidelně pohybovaly ne více než pár set metrů nad budovami, někdy po dobu patnácti minut v kuse. Hluk byl ohlušující, ale nikdo si ničeho nevšímal a ani se o to nezajímal. Hoši z Long Island Lighting Company neboli LILCO; notoricky nespolehliví dodavatelé elektrické energie neustále projížděli rajón s ručními zařízeními, která vypadala jako detektory pro zjišťování podzemních netěsností. Stav všeobecného neklidu prostoupil to místo, jako by něco v atmosféře nebylo v pořádku. Pocit ve vzduchu, který se obvykle vyskytuje jako důsledek velmi silné bouřky.

Na nádvoří dominovalo pět párů, moje manželka a já jsme byli jedním z nich, všichni ve věku kolem třiceti let a atraktivní žena stejného věku žijící samostatně. Nikdy jsem s ní příliš nemluvil, i když moje děti často vbíhaly a vybíhaly z jejího bytu, což ji povzbuzovalo.

-pokračování-