PRADÁVNÉ VZPOMÍNKY NA PLEJÁDY V PŮVODNÍM PŘÍBĚHU SVĚTA (1)

Dveře ve zdi

Jemné rozdíly, které se objevily při současném výzkumu lidského genomu začínají vypadat ezotericky.  Archivy prastaré DNA, získané z fosilií odhalily neznámé subpopulace nebo náznaky existence dávných lidských skupin; druhů, které dávno zmizely z povrchu zemského, ale které žijí v nás, jejich moderních lidských potomcích. Objev DNA Denisovanů u domorodých amerických, melanéských a původních australských národů¹ přispěl novými zdroji informací k „satelitní navigaci“ o genetické migraci a možná také k rozšíření kulturní paměti. Místo, kde se nachází jeskyně Denisova v pohoří Altaj na Sibiři, vydalo poklady ohromujících paleoantropologických nálezů včetně nového druhu člověka.

Domorodcům je jeskyně Denisova známa jako "Medvědí skála"; je to přírodní přístřešek, pojmenovaný po křesťanském mystikovi Dionisiovi, či Denisovi, který se sem uchýlil. V průběhu let 2008 – 2016 byl v jeskyni nalezen ozdobný krystalový náramek a kostěná šicí jehla; u obou bylo radiokarbonovou metodou zjištěno stáří 40 000 až 50 000 let a v r. 2008 byla v jeskyni nalezena kost z prstu mladé ženy, která žila přibližně před 41 000 lety. Kost patřila neznámému lidskému druhu, nazvanému „Žena X“, která je teď všemi nazývána „hominid Denisova“.  Kdo tedy byli Denisované z Altaje?

Velký třesk evoluční antropologie, známý jako vzpomínky na Afriku, představuje nejranější lidi, kteří odešli z mateřského kontinentu ve dvou hlavních vlnách. První z nich má příbuzné v Homo erectus, který vznikl v Africe před 2 – 3 miliony let a odešel z domácího prostředí cca před 1,5 milionem let. Tito raní návštěvníci odešli kolonizovat Evropu a části Asie a zanechali po sobě zbytky populace, které přežily až doby přibližně před 30 000 až 40 000 lety.

Druhá vlna, jak se věří, pozůstávala z nové linie raných lidí, kteří se vyvíjeli anatomicky, byli pohyblivější a měli větší mozkovou kapacitu. Tato nová rasa, která se vyvinula v Africe během nástupu doby ledové, se rozšířila do Evropy a Asie v paralelních proudech, kde vznikl předek Homo erectus. Tito hominidé z Evropy a Euroasie, se vyvinuli v Neandertálce, zatímco jejich asijské protějšky se vyvinuli v Denisovany. Homo sapiens, anatomicky moderní člověk, jak se předpokládá, se objevil před 200 000 lety poté, co se před cca 800 000 lety oddělil od Denisovanů a před cca 350 000 lety od Neandertálců.

Mitochondriální  DNA profilu, který se geneticky liší od Neandertálců a moderních lidí, a která byla získána z kosti prstu "Ženy X" a také ze zubu, nalezeného v téže jeskyni dává oprávnění k názoru, že hominidé Denisované, k nimž patřila, byli sesterskou skupinou Neandertálců, ale oddělili se jako samostatný druh před 400 000 lety. Formulování rozdílností mezi Neandertálci a Denisovany je t. č. obtížné, protože není dostatek fosilních důkazů a panuje nejasnost ohledně případů hybridů či variací spíše v rámci populace než mezi obyvatelstvem, podobně, jako je to u vztahu mezi Homo heidelbergensis a Homo erectus na straně jedné a mezi Homo heidelbergensis a Homo neanderthalensis na straně druhé. Zhruba řečeno, z praktického hlediska, byli Denisované  - „Asiaté“, podobně jako Neandertálci byli „Evropané“.

Na úrovni genomu rozšířili Denisované záhadu lidského jednání a vývoje, když to porovnáme s tím, co před několika desítkami let připouštěl konvenční model, protože genetická analýza ukazuje, že často docházelo k trojitému křížení mezi Denisovany, Neandertálci a lidskou populací. I když několik procent zbytků DNA může vypadat na jeden či dva náhodné sexuální kontakty, poukazuje to na mezigenerační křížení v průběhu několika staletí, zatímco důkazy o  přerušované lidské přítomnosti v altajské jeskyni hovoří o období 282 000 let, kdy jeskyni  v různých obdobích obývali Neandertálci, Denisované a moderní lidé.

Poškozený, nekompletní náramek a šicí jehla, nalezené v jeskyni Denisova možná nevypadají na nějaké ohromující dědictví zmizelé rasy, ale stáří těchto objektů přesahuje všechno, co jsme si o lidech té doby mysleli, že je možné. Náramek je vyroben z tmavě zeleného krystalu chloritu a má světle zelený odstín, když je vystaven světlu. Materiál byl do jeskyně přinesen z místa 200 km vzdáleného. Náramek prokazuje techniky vrtání, drcení a leštění, o kterých se předpokládalo, že se vyskytovaly až v pozdějším období, jako je neolit. Jeho funkce je záhadnější. Když vezmeme v úvahu jeho velikost a váhu a to, že k němu patřily přívěsky, které již nejsou k dispozici, je pravděpodobné, že byl nošen spíše při zvláštních, slavnostních příležitostech než při honu a tím propůjčil svým tvůrcům jistou míru symbolicky zprostředkovaného myšlení a chování.

Jehla, která „sešívá lidské dějiny“ poukazuje na výrobu textilií a je přibližně o 5 000 až 10 000 let starší než náramek. Byla snad používána na šití oděvů, jaké nosili předci dnešních Australanů, Melanézanů a původních obyvatel severní Ameriky při cestách do neobjevených zemí?

Migrace Denisovanů

Kmeny, které kdysi obývaly jeskyni Denisova, se rozšířily na východ do subarktické severní Ameriky, jak se předpokládá, přes Beringovu úžinu a na jihovýchod do Melanesie a Austrálie,  cestami přes Sundský průliv. Dnes lze obě trasy označit za „ztracené kontinenty“, protože obě tyto pevniny se ponořily pod současnou hladinu moře.  Časová osa migrace lidí přes tyto pruhy země je horlivě diskutována a opírá se o tehdejší geologický podmínky a archeologické výzkumy. 

V obou případech se nedávno objevily nové nálezy, které posouvají lidské osídlení těchto území do mnohem dřívější doby, než se původně předpokládalo.

Odhadovalo se, že k zalidnění severní Ameriky došlo pouze před 13 000 lety, když byly Sibiř a Aljaška spojeny pevninským mostem zvaným Beringia, který byl odkrytý, a šlo po něm přejít pěšky, když byla mořská voda v čase poslední doby ledové (maximálně před 25 000 až 13 000 lety) uzavřena v ledovcích. Přes Beringii šlo přejít v době přibližně před 50 000 až 38 000 lety, ale to dřívější období je považováno za příliš brzy na migraci lidí, přestože existují shluky důkazů, roztroušené napříč Amerikou, naznačující, že ke kolonizaci došlo dříve.

Ať se rozhodneme pro kterékoli datum, nedávný nález z jeskyní Bluefish na Yukonu v Kanadě ukazuje na přítomnost lidských lovců v severní Americe o významných 10 000 let dříve na rozdíl od dřívější, většinově přijímané datace.³ Tento významný kus evidence pochází z čelisti nyní vyhynulého yukonského koně, na které jsou jasně patrny řezné rány z doby, kdy byl kůň zabit za použití kamených úlomků ostrých jako nůž, známých jako mikrolity. Ta porážka koně sama o sobě není pozoruhodná, ale naznačuje, že lidé obyvali severní Ameriku dříve než národ Clovis před 24 000 lety.

Migrační pohyby po moři jsou vylučovány, protože se předpokládá, že lidé v té době neměli dost zkušeností s mořeplavectvím a že tudíž nebyli schopni se plavit přes velké vodní plochy.

Přesun lidí na jihovýchod a nakonec do Austrálie probíhal přes horské travnaté plochy Sundské pevniny -  zmizelého kontinentu v jihovýchodní Asii; pevniny, která navazovala na Malajský poloostrov, Borneo, Jávu a Sumatru a ohraničovala Australasii předtím, než se objevila doba ledová, kdy se zvedly hladiny moří a pevninu zatopily. Stejně jako je tomu u  severní Ameriky, datování původního zalidnění této trasy je výrazně revidováno, protože jsou teď důkazy o obydlení australského vnitrozemí lokalizovány do doby před 49 000 lety, čímž dochází oproti původním modelům k posunu o 10 000 let dozadu.⁴  V průběhu času, který působí na mysl moderního člověka jako katalyzátor, je toto další posunutí zalidnění těchto kontinentů o 10 000 let dozadu opravdu velmi významné.

Kromě významných  genomických pozůstatků po Denisovanech, které byly zjištěny v novodobých potomcích těchto migrujících skupin, se nabízí další možnost sledování transgeografickýého stěhování: má astronomickou podobu, která do značné míry poznamenala trasy Denisovanů ze Sibiře do severní Ameriky a do Melanesie a Austrálie.

-pokračování-