Už se vám stalo, že jste měli všeho po krk a chtěli z toho všeho ven? Někomu možná ne, ale někomu třeba ano. Obecně se na to, když má člověk myšlenky to skončit, pohlíží jako na „defekt“, psychickou poruchu. Ale je to opravdu tak? Nemůže to být určitým způsobem způsob vnitřní individuální terapie, který se někomu může zdát pokřivený nebo až zvrácený? Nezáleží i toto na úhlu pohledu a v přístupu, jaký k tomu člověk zaujme?

Z racionálního pohledu nemusí často dávat smysl, že člověka napadne myšlenka zemřít, „dobrovolně to zabalit“, protože to vypadá, že vše je zdánlivě v pořádku. Člověk má kde bydlet, má co jíst, je zdravý, má práci, rodinu atd.  Ale opravdu to stačí k tomu, aby byl člověk spokojený? Nebo je tady i něco jiného, co člověk potřebuje ke spokojenosti a co může člověka uvést do beznaděje a stavu vše skončit a odejít, přestože materiální věci má zajištěné?

Člověk je velmi složitá bytost a materiální aspekt existence je sice podstatný, ale není jediný. V každém člověku je obrovská a velmi často neprobádaná oblast jeho samého, která se skládá ze změti pocitů, emocí, myšlenek, způsobů uvažování a nazírání na věci, přesvědčení, systémů víry atd. atd. A ruku na srdce, kdo se v tom všem nehmotném, co je jeho součástí vyzná a má v tom jasno?

Lidé jsou různí. Někomu opravdu stačí mít střechu nad hlavou a co jíst a je spokojený. Ale jsou i lidé, které toto neuspokojuje, protože žijí spíše uvnitř sebe než okolím. A někdy se může stát, že to, co uvnitř prožívají, je nepříjemné a nechápou, proč se jim určité věci v životě dějí a začnou tomu chtít porozumět. Začnou tak pátrat po příčině těchto nepříjemností. A protože vnější je odrazem vnitřního, začnou pátrat uvnitř sebe, kde počnou postupně odhalovat vrstvy vzorců, šablonek a programů, na jejichž základě reagují a fungují, aniž by si toho byli na vědomé úrovni vědomi.

Než se ale k tomu pátrání člověk dostane, než ho to „donutí“, se tím zabývat, může ten tlak z vnitřku být tak silný a neúnosný, že jej člověk není schopen unést a protože zatím netuší, o čem to všechno je a neví, co s tím dělat, vloudí se myšlenka, že smrt by mohla být formou úniku z toho všeho. Tím nemám na mysli, že tuto myšlenku zrealizuje, protože tím se toho popravdě moc nevyřeší, protože fyzickou smrtí to nekončí. Akorát se tím riskuje další inkarnace, která může být ještě horší.

Mám na mysli to, že člověk se najednou dostane na pomyslné dno sám sebe, kde se najednou setká s určitou „částí“ sebe samého, která už dlouho volá po vyléčení. A když je v tu chvíli člověk schopen od té bolesti a toho všeho, co ho k tomu dohnalo, tak trochu poodstoupit a podívat se na to z odstupu a z jiného úhlu pohledu, může tak v sobě objevit věci (mentální programy, potlačované pocity, emoce, vzorce chování atd.), o kterých neměl předtím tušení. Pravda je, že to vyžaduje jistou dávku odvahy a upřímnosti sám k sobě, přiznat si, že člověk má v sobě něco, co se mu ne úplně líbí a co ho někde bolí. Ale už jen tím, že je ochoten, to v sobě připustit, se to vše začne léčit.

Protože abychom byli schopni změnit sami sebe, musíme se nejdříve poznat a uvědomit si, jak fungujeme, jakým způsobem myslíme, cítíme, reagujeme na podněty. Poznat, čím sami sebe zraňujeme anebo co nás skutečně trápí. Často jsme v tomto směru naprogramováni jako počítač, kde v nás vnější a vnitřní události automaticky spouští určitý typ prožívání a reakcí a my si to ani neuvědomujeme. Nejsme si těchto procesů vědomě vědomi.

A ve chvíli, kdy nás něco přivede k tomu, začít se zabývat sami sebou tímto způsobem, je možné využít i „defektní“ myšlenku na smrt konstruktivním způsobem ve svůj prospěch. Je možné s ní pracovat i tak, že z tohoto „propadu“ až na samé dno, může člověk mnoho vytěžit, protože zvláštní na tom je, že tímto pohráváním si s myšlenkou vlastní „smrti“, s tou neexistencí člověka samého a tím absolutním ukončením všeho, zároveň může dojít k tomu, že se člověku paradoxně uleví. Uleví se mu tím, že to „vzdá“, že se uvnitř sebe „zhroutí“ a přestane s tím vším někde hluboko uvnitř sebe bojovat a snažit se za každou cenu situaci vyřešit a vnitřně přežít, což je to, na co jsme tady od malička naprogramováni. Na to přežití všeho za každou cenu a to leckdy i za cenu vlastního života.

V duchovní oblasti se mluví o mystické smrti, o obrazné smrti, kdy něco starého umírá, aby se něco nového mohlo zrodit. A k tomu může dojít i při tomto obrazném pohrávání si s vlastní neexistencí. Může to být určitý způsob „vzestupu“, když si člověk přizná, že už nemůže někde dál, že už to neunese a že to vzdává, že to prostě nezvládne. Nemusíme přeci zvládnout úplně všechno. A už vůbec to nemusíme zvládnout tak, jak si někde myslíme, že bychom měli. A když si toto vše člověk někde připustí, tak někde, kdo ví kde, tím může dojít k určité vnitřní transformaci. K tomu puštění se toho všeho, co člověka v tu chvíli drtí, tím, že se tomu člověk poddá a tím to přijme. Protože abychom mohli sami v sobě něco změnit, je potřeba o tom vědět a přijmou to, připustit si to a podívat se na to, mít to na vědomé úrovni.

A pokud jde o tu vědomou úroveň, tak my, abychom byli schopni se k věcem postavit čelem a vyřešit je, tak o nich potřebujeme v první řadě vědomě vědět. A řekla bych, že není zcela pravda, že to, co člověk neví, ho nebolí. Právě naopak. To, o čem nevíme, nás kolikrát dokáže bolet ještě víc, protože to někde cítíme. Vnímáme to mimosmyslově, ale ne vždy to dokážeme dešifrovat. Takže nám pak není dobře, ale nevíme proč. Ale když dostaneme informace o tom, proč se cítíme špatně a s čím to souvisí, na vědomou úroveň, tak v tu chvíli to buď úplně přejde anebo jsme schopni s tím pracovat, něco s tím dělat.

 Jak můžete uhasit požár v místnosti, kterou máte v domě, když o té místnosti ani nevíte, že je a už vůbec nevíte, že tam je požár? Takže co se děje? Cítíte smrad, pach kouře, ale nevíte, odkud to jde a teprve když to zjistíte, jste schopni s tím něco dělat. A tak je to i s emocemi a mentálními programy, o kterých ani nevíme, že je v sobě máme, ale které někde začínají smrdět. Někdy stačí málo, jen si něco uvědomit, třeba jen nějakou souvislost a hned je člověku líp.

V současné době, s přílivem nových kosmických energií, to vypadá, že zasuté emoce, programy a traumata vystupují na povrch a volají po tom, aby si je člověk uvědomil, přiznal si je, procítil a nechal je odplavit/odejít. A v tom případě pomáhá pláč. Když si člověk přizná bolest a to, co někde hluboko uvnitř cítí a dovolí si to vyplakat, tak to pomůže. Pláč léčí, říká se od pradávna a já s tím souhlasím a dodávám, že pláč je známkou síly. Jen silní lidé dokáží plakat a tím připustit, že mají emoce a že je něco bolí. Co my víme, kolik potlačené a zasuté bolesti v sobě za všechny ty inkarnace máme. Kolik smutku, kolik beznaděje, kolik nevědomých traumat si v sobě neseme a to všechno evidentně potřebuje jít pryč, abychom mohli my, jít dál.

A pokud jde o ten obrazný propad až na samé dno, tak tím člověk může paradoxně získat i pevnou půdu pod nohama, aby se mohl zase odrazit a jít dál. Od čeho se jinak může člověk odrazit, o co se opřít, když místo pevného základu pod nohama jen pomyslně celou dobu šlape vodu, aby se neutopil, a veškerou životní sílu vydává na to, aby udržel hlavu nad hladinou?

Každopádně i z nekonvenčních myšlenek a pocitů se dá mnoho vytěžit, jen je potřeba mít odvahu, podívat se na vše trochu jinak a nevzdat to úplně.

Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.