JE DUŠE SVĚTLEM VESMÍRNÉHO ŽIVOTA?

Už jste si někdy položili otázku, jaký smysl má život, případně k jakému účelu byl stvořen? Zkušený psychoterapeut vám poradí, abyste o něčem takovém zbytečně dlouho nepřemýšleli, protože údajně tím ušetříte spoustu vynaložené energie. S tímto názorem však nelze stoprocentně souhlasit, protože kdybychom se o smysluplnosti naší existence nezajímali, žili bychom doposud v korunách stromů, jako naši nejbližší příbuzní, tedy subhumánní primáti! Tyto a jiné dotazy totiž posilují lidskou představivost a inteligenci, tudíž není ztrátou času se o podobná témata občas zajímat. Takže vznikla otázka: poskytuje život alespoň nějaký smysl, aby byl vůbec k žití? 

Představte si, kdyby se na planetě Zemi nevyskytoval život, jak by to tady asi vypadalo? Byla by tu úplná prázdnota, strašlivé ticho a přetrvávající nic! K tomuto účelu ale nebyl vesmír vytvořen, pakliže v něm odhalíme kosmické „oázy“ zřízené k ochraně veškerého života, což jsou biosféry v podobě různorodých planet. Planetární účel spočívá především v tom, aby na těchto kosmických ostrovech existoval bujarý život, a to se všemi jeho zákonitostmi.

Smyslem života je z tohoto úhlu pohledu, nepomíjivá existence ducha osidlujícího planetární prostor, kde dochází k zvláštním úkazům, které souvisejí se smrtí a zrozením tajemného života. Součástí tohoto dějství je nepochybně lidská duše, jež se stala skrytým protagonistou těchto bizarních procesů, o kterých se vedou časté filozofické úvahy. Lidskou duši doprovázejí mnohá mysteria, která nenechají nikoho v klidu, zvlášť pokud se to týká fenoménu reinkarnace. Ale i kdyby k reinkarnačním projevům nedocházelo, tak jsem skálopevně přesvědčen, že po smrti se lidská duše vrací ke svým kořenům, čili ke zdroji z něhož kdysi vzešla.

Odkud pochází?

Jak se na zem duše člověka dostala (?), existuje snad nějaké místo jejího zrodu? A pokud ano, navrací se všechny duše po smrti hmotného těla, zpět ke svému energetickému prameni, z jehož mocných sil se veškeré duše ve vesmíru zrodily. Vezměme si například sladkovodní jezera. Ty jsou napájena vodou z podzemních zdrojů, které jsou jakousi pomyslnou žilou, přivádějící pramenitou vodu do jezerních systémů, a díky tomu tyto  vodní plochy nevysychají. 

Kvůli tomu, že se jezera rovněž vypařují, tak se z nich voda ve formě páry uvolňuje do ovzduší. Během vypařování vody dochází k tepelnému pohybu molekul. Mají-li molekuly kapaliny dostatečnou energii, pak mohou překonat síly poutající je k ostatním molekulám, a právě tohle jezerní vodě umožňuje překročit působiště jejího původního výskytu.

To je možné díky molekulární přeměně, která vodu přetransformovala na vodní páry, jež se v rámci tohoto procesu - transmutace, ocitají v ovzduší, aby se po sléze molekuly páry ochladily, díky kondenzaci (zkapalnění), což je opačný proces vypařování. Na tomto předchozím příkladu je patrné, že se odpařená jezerní voda, navrací zpět ke svému prapůvodnímu zdroji, čímž jsou potoky, řeky, jezera, moře a oceány.

Jakmile budeme lidskou duši porovnávat s výše uvedeným příkladem vody, tak jsem si jistý tím, že rozklíčujeme mnohá tajemství, která se týkají mysteriózního života. Podobnost s vodou a lidskou duší není vskutku náhodná, zejména proto, že tělo člověka se přibližně ze 70 % skládá z vody. Domnívám se, že duše zrovna jako voda, složitými transmutačními procesy se po naplnění svého zadání (úkolu), navrací k domnělému prameni, z něhož byla vypuštěna do kosmického prostoru. Tím se dostáváme k odpovědi, která nám logicky odhaluje původ lidské duše. Se vší pravděpodobností bude kdesi v centru vesmíru existovat ojedinělé místo, kde se rodí (tvoří) nejen lidské duše.

Bible říká, že když člověk zemře, tak se vrací do prachu, já bych si tohle tvrzení dovolil trochu rozvinout a poupravit. Při zpopelňování mrtvých lidských těl, tudíž při kremaci se do ovzduší uvolňuje (voda) pára, z čehož plyne, že ostatky tělesné schránky se vrací spíše do vody, než do prachu. Takže nám ještě zbývá zodpovědět, pokud se tělo navrací do vody, kam pak asi odchází to, co tuhle lidskou nádobu během jejího života ovládalo? To je Duše! Nejspíš tam, kde byly tyto kosmické duše stvořeny, tj. působiště někde uprostřed universa, kde detekujeme ty nejintenzivnější světelné záblesky.

K jakému účelu byla stvořena...

Abychom mohli v této úvaze pokračovat dál, pak je nutné si ujasnit, co je to vlastně duše? Duše, neboli dech, znamená princip života. Křesťané vnímají duši jako jedinečnou osobní identitu, a to je právě to, čímž se živá bytost odlišuje od mrtvoly. Nejjednodušeji si lze duši vyobrazit na tomto níže předloženém příkladu. Lidskou duši si můžeme představit jako software (počítačový program), který řídí hardware (technické vybavení počítače), což představuje lidské tělo. Jak je patrné, tak duše jako software ovládá kompletně celé tělo člověka, a proto se domnívám, že existence duše je nedílnou součástí lidské bytosti, která si tuhle skutečnost mnohdy ani neuvědomuje.

Život je z této viděné perspektivy zápis, který je uložen do záznamového zařízení, čili do nehmotných struktur duše. Během nejednoho života (Pozn. Reinkarnace – neboli převtělování, je náboženský koncept, jež považuje duši za myšlenkovou energii, která po fyzické smrti člověka, se znovuzrodí v novém těle.) se v duši shromažďují informace, což jsou data energetické povahy. Tímto pak můžeme vysvětlit účel a smysl reinkarnačních cyklů, jejichž využití slouží převážně k nakupení energetických sil, o jejichž potenciálu nemáme ani sebemenšího tušení. Držme se toho, že vše se děje z nějakého důvodu.

Existence lidské duše

Americký lékař Duncan Macdougall se na počátku 20. století zabýval zkoumáním lidské duše, o jejíž existenci byl hluboce přesvědčen. K tomuto zásadnímu názoru dospěl v okamžiku, kdy zaznamenal, že hmotnost těla v okamžiku smrti poklesla o 21 gramů. Kvůli této skutečnosti provedl experiment, při němž se na obřích vahách s přesností ± 5,6 gramu, vážili umírající lidé. Tohoto pokusu se zúčastnilo celkem šest smrtelně nemocných pacientů, kteří byli v okamžiku smrti na místě ihned zváženi. Jak tento bizarní pokus nakonec dopadl? Tímto přesným vážením (měřením) bylo potvrzeno, že u člověka po smrti nastává nepatrný úbytek tělesné hmotnosti, což je s největší pravděpodobností způsobeno tím, že duše opouští nefunkční (mrtvé) tělo. Takže mrtvé tělo neobsahující duši, musí být o trochu lehčí, že!

Je pravdou, že tento pokus proběhl v roce 1907, a z dnešního pohledu moderní doby, asi by kvůli přísným kritériím u vědecké komunity neobstál. Nicméně tohle není důvod, abychom se přestali této myšlence věnovat. Tím spíš, když se ruskému vědci - profesoru Konstantinu Korotkovovi, podařilo s pomocí bioelektrografického fotoaparátu zachytit okamžik, jak duše opouští tělo umírajícího člověka. Tohle může představovat klíčový důkaz o nesmrtelnosti lidské duše, která ve fyzickém těle přebývá, aby mohla na tomto světě vykonávat určitou činnost, říkejme tomu klidně - poznávací pouť.

Čím je ve skutečnosti?

Nelze tvrdit, že duše je sofistikovaný program (software) umístěný uvnitř počítače, navzdory tomu, že jsem něco takového uvedl jako příklad na začátku článku. Lidská duše je totiž daleko složitější systém bazírující na nehmotné úrovni bytí, neboť jde o energetický otisk subatomárních částic, které tvoří nesmazatelný informační shluk v rozměru kvantového uspořádání. Ukázka pro lepší pochopení: Do skleněné uzavíratelné nádoby nalijte vodu, pak se cca 5 minut soustřeďte na tuto nádobu, a to tak, že se pokusíte do této sklenice vložit svou nehmotnou myšlenku, ve které bude obsažen nějaký geometrický tvar, například trojúhelník nebo čtverec.

Snažte si představit, že v této vodě vidíte vámi zvolený útvar, a potom vložte uzavřenou nádobu s vodou do mrazáku. Jakmile kapalina v této nádobě zamrzne, tak se na jejím zmrzlém povrchu vytvoří vámi zvolený tvar. Jestliže se vám to povede, tak jste zachytili éterický odraz vašeho nitra, protože myšlenky jsou přicházející informace ze sféry nefyzična, kterému říkáme duše. Dokonce tahle úvaha je výsledkem interagující duše s tímto hmotným světem. Jinak řečeno, sdělení mé duše se otisklo do digitálního prostoru, do něhož se tento příspěvek uložil. Duše je v podstatě světlo neznámého spektra, které se vyskytuje na kvantové úrovni. Laicky to můžeme vyjádřit asi tak, že je světlo přitahováno světlem.

Jde o to, že veškeré síly ve vesmíru, jsou konsekvencí viděného a neviděného světla, z něhož je veškerá materie složena, včetně lidského těla. A tak lze světlo připodobnit k jakémusi magnetu, který k sobě přitahuje jiné impulsy světelných zdrojů, z čehož mohou povstat duše, ale i samotné hvězdy, jejichž působení má na život rozhodující vliv. Dokonce současné telekomunikační sítě, využívají k přenosu informací optických vláken, jež fungují na principu světelných impulsů. Vědci z Dukovy univerzity zas vytvořili metodu, která dokáže světlo proměnit na zvuk. To dokazuje, že světlo je vskutku nejflexibilnější energií, s jakou se v kosmu lze setkat.

Barva je výsledkem světla

Tohle světlo na jehož konci září lidský duch, nedokáže prozatím exaktní věda svými měřícími zařízeními detekovat, to však neznamená, že s rozvojem a pochopením kvantové mechaniky, se jednou nedobereme k takovým závěrům, které nám umožní vstup do tajů nehmotného světa, jímž jsme zcela určitě obklopeni. Ale vraťme se opět k tezi, čím to je, že světlo je přitahováno světlem?

Jestliže je hmotný a nehmotný svět složen z různých světelných částic vyzařující energii, tak je lidská duše v tomto kontextu magnetickým přijímačem takového světla, případně zářičem v černočerné tmě kosmického prostředí. Duše je z tohoto úhlu pohledu cestovatelem, kterýžto shromažďuje emocionální energetické proudy, jejichž smyslem je přenos světla ku světlu. Z poznatků okultních věd se lze dozvědět, že kolem všech živých organismů působí energetické pole, které vykazuje různé barvy.

O barevném spektru víme, respektive o barvě, že barevné vlastnosti jsou dány světlem, které vstupují pozorovateli do sítnice oka, viditelným elektromagnetickým zářením, které je vyzářeno pozorovanou látkou. Bylo zjištěno, že těmito světelnými barvami je obklopeno též lidské tělo. Tahle vyzařující barevnost u živých organismů se nazývá aurou.

Aura má různé barvy a vlastnosti, takže u zdravého člověka může vyzařovat do vzdálenosti 30 až 60 cm. O auře se uvádí, že jejím základním energetickým charakterem je pohyb. Tyto světelné kmity jsou vyvolány tím, že duše je koncentrované světlo do jednoho jediného bodu, v němž se soustředí gigantické síly kosmu. Přičemž v tomto pomyslném vesmírném bodu G, je kromě těchto energií skryta Stvořitelova moudrost.

Je nutné, abychom pochopili, že vše je podmíněno pohybem. Planeta Země se přeci také konstantně pohybuje; a přece se točí (!), prohlásil kdysi dávno Galileo Galilei - před inkvizičním soudem. Naše sluneční soustava pluje vesmírným prostorem, tak jako všechny galaxie, včetně Mléčné dráhy.

Pohyb je přirozenou zákonitostí vesmíru

Lidské myšlenky jsou rovněž výsledkem neustávajícího pohybu, neboť jsou jako proud divoké řeky. Přestaňte nad něčím chvilku přemýšlet a zjistíte, že je to prakticky nemožné! Součástí tohoto cirkulárního pohybu jsou kromě planet, sluncí a galaxií, taktéž všechny putující duše napříč vesmírem, jejichž zadáním a smyslem je osazení (zaplnění) nekonečné prázdnoty neohraničeného universa.

Podstata těchto zákonitostí není spjata výhradně s pohybem, ale také s proměnou!! Evoluce živočišných druhů, není nic jiného, než nepřetržitý vývoj od nižšího k vyššímu. Rostlina je na počátku své existence též semínkem, teprve klíčením se uvede do pohybu, což zapříčiní její rychlý růst, čímž se ta či ona rostlina dostává od kořínků až k nebi, čili od nižšího stavu k vyššímu. Takové jsou přírodní zákony, které můžeme uplatnit na cokoliv.

Jakmile budeme vesmír považovat za živý organismus, snáze se tak dovtípíme, že sám kosmos podléhá výše uvedeným evolučním zákonitostem. Astronomové tvrdí, že se universum po Velkém třesku rozpíná a zvětšuje. Jenomže tohle rozpínání není nic jiného, než tentýž evoluční princip, jaký lze vypozorovat u zmiňovaných rostlin, kdy z malého semínka vyroste úchvatná rostlina.

Na počátku článku jsem uvedl, že se duše vrací k původci jejího zrodu, přičemž do doby, než se tak stane, zachycuje během této mise takzvané psyché energie, které se na konci všeho poznání přeměňují na čisté kosmické síly. Díky opakujícím se procesům Smrti a Znovuzrození, dochází k postupnému nahromadění psychických a kinetických sil, které jsou naakumulovány do zmiňovaného bodu G.

Může to znít neuvěřitelně, ale duše kohokoliv z nás, mohou existovat několik milionů let, než dokončí své poslání, což je v tomto případě dobití výše popisovanými energiemi. Co je tedy skutečným účelem lidské duše, pakliže ta či ona duše není jen snem, nebo vtipným rozmarem přírody? Z předchozího již víme, že duše do sebe akumulují síly nefyzikálního původu, tudíž až se všechny tyto duše ve vesmíru dostatečně nasytí, mohou se pak v plné své síle opět připojit k pramenu svého zrodu, v němž se vše co jest, právě takto zrodilo.

Jde o to, že k zdroji vytvářející nejen lidské duše, tedy k Velkému Architektu Všehomíra, se mohou vrátit jen dostatečně osvícené (světlem vyživené) duše. Takže je patrné, že tohle vše slouží jedinému možnému účelu, čímž je zesílení zářivosti duše, která na samém počátku cesty byla nepostřehnutelnou jiskřičkou v temnotách nekonečné nicoty, aby z takového plamínku vyrostlo něco velkolepého, co svým jasným svitem ozáří kdejaký kout vesmírných neosvětlených prázdnot, které stále čekají na vyřčení: „Fiat lux - Budiž světlo!“

Světlo potřebuje k sobě světlo!

Vskutku, Stvořitele musíme považovat za zdroj nevyčerpatelné energie a síly, nicméně jsem přesvědčen, že tahle Božská mysl potřebuje rovněž výživu, pakliže nemá v temnotách kosmu vyhasnout. Čím je tedy Velký Architekt Všehomíra vyživován? Již víme, že všechny vypuštěné duše do kosmického prostoru, se během své existence pozvolna nabíjejí psychosomatickou energií, a jakmile dosáhnou potřebného napětí, to mj. může trvat milióny pozemských let, tak se potom vracejí takto posílené ke kolébce svého zrodu, aby mohly splynout se samotným Stvořitelem.

Z této mimořádné události, čili světelné asimilace, se pak rodí v kosmickém prostředí zcela nové hvězdy, z jejichž jasného svitu je posilována především Stvořitelova existence, tedy Jeho pramen světla, z jehož proudů povstala má i vaše duše. Kdyby k tomuto řízenému jevu nedocházelo, tak by v kosmickém prostoru postupně vyhasínalo veškeré světlo, až by v něm nakonec převládala jen temnota a nekončící nic!

Mějme stále na paměti, že Bůh je Slunce, to jest světlo v nekonečné temnotě! Lidské tělo obsahuje stopové prvky z hvězdného prachu, to pouze potvrzuje mou hypotézu, že jsme s touto sluneční silou, a to pupeční šňůrou neoddělitelně spojeni. S nadsázkou proto mohu tvrdit, že v lidské duši přebývá Slunce, které ztělesňuje dech samotného Boha.

Vraťme se ještě jednou k fundamentální otázce, jaký je smysl lidského života? Ačkoliv to bude znít jakkoliv neuvěřitelně, tak účelem a smyslem života, není nic jiného než samotný život, což je veličina, která poskytuje hlavnímu Zdroji potřebnou energii k nepřetržitému svitu, aby TMA - SVĚTLO nepohltila!