KVANTOVÁ FYZIKA VE STUDIJÍCH TÝKAJÍCÍ SE LIDSKÉHO VĚDOMÍ (2)

1.) Kvantová teorie popisuje základní úroveň energie a hmoty. Na rozdíl od vyšších úrovní, kvantová úroveň má vlastnosti, jako je objem, náboj a rotace, což jsou dané vlastnosti vesmíru a nelze je dále posunout níž ani je nijak objasnit.  V kvantových teoriích vědomí je vyslovena domněnka, že vědomí je taková základní vlastnost, která existuje na této úrovni. Některé teorie byly dodatečně spojeny se strukturou časoprostoru, na což se dnes nahlíží, že je to propojeno s povahou kvant  (viz.  Chalmers, 2000; Nagel, 2012).

2.) Dalším základním aspektem vesmíru je časoprostor, jak je popsán ve zvláštní a obecné teorii relativity. I když byly jak relativita, tak i kvantová teorie zkoumány na velmi vysokém stupni přesnosti, jsou nicméně vzájemně nekompatibilní.   Hlavním problémem je síla gravitace, protože jemné trvalé ohnutí prostoru, které popisuje přitažlivost v obecné relativitě je nekompatibilní s diskrétností částic/vln, které jsou podstatné pro kvantovou teorii. Tuto mezeru se pokusily překlenout teorie strun a smyčkové kvantové gravitace, ale ani jedna z nich není zatím považována za dostatečnou, aby poskytla celkový obraz   (viz. Smolin, 2004; Penrose, 2004).

3.) V tradičních verzích kvantové teorie je vlnová podoba kvant považována za superpozici mnoha možných pozic kvantových částic. Když se vlnová funkce zhroutí, částice si nahodile může zvolit nějakou konkrétní pozici. Tato volba pozice je následkem bez příčiny. V teoriích vědomí není kvalita nahodilosti sama o sobě obzvlášť užitečná, ale rozevírá škvírku v deterministické struktuře vesmíru, která je zejména využita  v modelu  "Penrose/Hameroff", 2013, (viz. také Stapp, 2009, 2012).

4.) Posledním specifickým rysem kvantové teorie je nelokalita. Klasická fyzika sestává pouze z tzv. vztahů biliardových koulí, kdy do sebe narážejí kousky hmoty a energií. Tyto vztahy jsou lokální, protože se v nich jedná o okamžitý kontakt. V kvantové fyzice jsou takové vztahy rovněž běžné. Nicméně, v kvantové fyzice existují také nelokální vztahy. Objevují se tehdy, když byly dvě částice v nějakém úzkém vztahu, jako například dva elektrony na stejné oběžné dráze. V takovém případě se mohou stát na sobě vzájemně závislými.

Například, rotace u dvou částic může být vždy protichůdná; když se jedna otáčí jedním směrem, druhá zase opačným. To není problém, když mají částice podobu vlny, protože obě budou v proti sobě stojící  poloze; jedna nahoře a druhá dole. Nicméně, pokud se vlnová funkce jedné částice zhroutí, ta částice zaujme jednu nebo druhou z vůči sobě stojících poloh. Když k tomu dojde, druhá částice zaujme druhou polohu. Při pokusu se to děje, když se dvě částice ocitnou mimo dosah signálu, cestujícího rychlostí světla.  Není přenesena hmota, ani energie ani konvenční informace a na pokus není nahlíženo jako na porušení relativity, ale je ním demonstrováno, že kvantové vlastnosti se mohou okamžitě dostat do vzájemného vztahu na jakoukoliv vzdálenost.  (Ohledně základního úvodu do kvantové mechaniky viz : Thomas A, link internet.)

Selhání moderních výzkumů vědomí

Po většinu dvacátého století bylo v akademických kruzích studium vědomí tabu, přinejmenším po určitou dobu, z důvodu dlouhé vlády behavioralizmu. Dlouho bylo zapovězeno i zkoumání emocí, když byl mozek považován za myslící stroj a za nic jiného. To začalo mizet koncem osmdesátých let a nejprve se to zdálo být úžasnou příležitostí, jak na tuto zanedbávanou oblast vědomí aplikovat pokrok, jehož bylo dosaženo v jiných oblastech vědy. Nicméně, to, co následovalo, může být vnímáno jako naskrze negativní, protože to etablovalo ortodoxní postoje, které, jak se zdá, mají pramalou šanci na úspěch, pokud jde o vysvětlení, co je vědomí a na druhou stranu odrazují vysvětlení, vztahující se na nové oblasti fyziky či neurologie.

Tradiční vysvětlení vědomí nebo duše je v tradičnější mluvě známé jako dualizmus. Ten předpokládá existenci odděleného ducha a fyzična, kdy je duch schopen ovlivnit fyzično, jako když duše vládne tělu. Klíčový argument proti dualizmu byl, že aby mohl duch mít vliv na hmotu, musel by mít nějakou fyzicky relevantní kvalitu, a tudíž by se nejednalo o čistého ducha. Zdá se, že to platí i naopak, pro hmotu. Pád dualizmu je jeden z mála bodů, na kterých se shodly mainstreamové studie týkající se vědomí a ty, které ztotožňují vědomí se základy vesmíru. (Thompson, 2000)

Přinejmenším v devadesátých letech byl hlavním vysvětlením pro vědomí funkcionalizmus, podpořený úspěchem počítačů, jakožto strojů, které dokážou vyřešit všechny problémy a uchovat paměť. Hlavním tématem bylo, že každý systém nebo stroj, zpracující informace stejným způsobem jako  mozek, budou vědomé, bez ohledu na to, z čeho jsou vyrobeny. Biologická hmota a struktura lidského mozku nebyly považovány za důležité. Ve skutečnosti se to, přes všechnu popularitu, jeví být pseudoteorií, která sune problém vědomí před sebou. Nevysvětluje, jak v mozku vzniká vědomí, ani nevysvětluje, jak může někdy vědomí vzniknout v silikonu či v jiné hmotě. Nicméně, zdá se, že funkcionalizmus měl špatný dopad v tom, že jeho vlivem si mainstreamoví praktici zkoumající vědomí mysleli, že není nutné brát v úvahu moderní poznatky z neurologie či biologie.

V devadesátých letech se po funkcionalizmu stala další nejpopulárnější teorií teorie identity. Tvrdila, že vědomí je totožné s mozkem neboli že je identické s jeho činností. Přitom se moc nesnažila vysvětlit, proč je totožná s mozkem a proč ne s nějakou jinou fyzickou strukturou ve vesmíru. Ani se nesnažila definovat, co je myšleno pod „mozkem“, přestože se naše chápání fyzických procesů v mozku dramaticky měnilo.  Pak byla teorie „podkopána“ objevem, že většina neurálních procesů, jako je dorzální  přenos vzruchů, který řídí spontánní pohyby, by mohla být dokončována mimo vědomí, o kterém panuje názor,  že je spíše spojené s dlouhodobým vyhodnocováním a plánováním.

Další populární myšlenkou byl a je epifenomenalizmus. Tato teorie míní, že vědomí je produktem neurálních procesů, které nicméně nemají žádnou funkci.  Přes svou  popularitu je tento koncept sužován minimálně třemi hlavními problémy.  Je v rozporu s evoluční teorií, protože lze těžko uznat, proč by si měla evoluce vybrat něco, co nemá žádnou funkci, zejména když je neurální zpracování tak náročné na energii.  Teorie je také v přímém rozporu s fyzikou ohledně toho, že tam neexistuje kauzalita s objekty či procesy, majícími vliv někde jinde. A konečně, je zde problém, že i když bychom přijali myšlenku vedlejšího produktu bez funkce, doposud neexistuje fyzický důkaz toho, co taková věc v mozku dělá. Zdá se, že je to  pseudoteorie - podobně jako funkcionalizmus.  

V tomto století došlo dle všeho k tichému uznání skutečnosti, že jak funkcionalizmus, tak i teorie identity by měly potíže, pokud by je měla přijmout široká veřejnost. Zdá se, že to bylo důvodem vzniku dvou dalších teorií, které se vyhýbají tomu, aby považovaly vědomí za základ. Nejelegantnější myšlenkou z nich je zřejmě myšlenka vědomí, vycházejícího ze ztělesnění. Původně představovaly myšlenky ztělesnění skutečný krok vpřed; jak ve studiu vědomí tak i psychologie, jakožto  odklon od představy mozku coby počítače v lebce. 

Teď bylo přijato, že mentální události mohou ovlivnit tělo a že vnitřní události mohou mít vliv na mozek. Teorie také přijala, že emoce jsou důležitým aspektem mentálního života. Nicméně, přestřelila v tom, že tělo nějak řídí vědomí, které nemůže být produktem mozku. To přepokládá existenci nějaké nedefinované vlastnosti v těle, která v mozku není. Přesněji, teorie ignorovala  skutečnost, že kromě smyslů pro dotek, vstupují signály do mozku přímo z prostředí a jsou zpracovány vědomím ve vyšším nervovém systému a čelní kůře mozkové a až pak jdou do dalších orgánů.

  V tomto století se také stala módní snaha považovat vědomí za formu informace či zpracování informací.  Je zajímavé, že existují nesčetné příklady nevědomých informací, zejména když se podíváme na moderní technologie, kde neexistuje žádná zřejmá specifikace, jak se liší vědomá informace od nevědomé.  (Meijer, 2012, 2013 a 2014).

Z více filozofického hlediska existuje zásadní rozdíl mezi informací a realitou, kdy informace postihuje pouze to, co shodou okolností víme, zatímco ji lze také definovat jako pokus o popis chování přírody a mikroskopickou strukturu, obsahující realitu. Tudíž, lovec – sběrač ve staré Africe, zírající do slunce, si je pouze vědom jeho horka a záření a pozice na obloze. Plné pochopení jeho reality musí počkat až na moderní vědu. Oblíbená, ale slabě podložená koncepce je nazývat vědomí vznikající vlastností. Myšlenka vědomí coby vznikající vlastnosti klasicky definované hmoty je navenek  přesvědčivá a jako taková může někdy vypadat jako nejlepší trefa moderních studií vědomí.

Vznik je ve fyzice známým procesem.  Takže tekutost je známá vlastnost vody.  Jednotlivé složky, atomy vodíku a kyslíku nejsou tekuté. Ovšem, když jsou spojeny v dostatečně velkém množství molekul vody, objeví se vlastnost tekutosti. Problém je, když to chceme použít pro vysvětlení vědomí, protože když v přírodě vzniknou vlastnosti jako tekutost, ten vznik lze vystopovat až k jednotlivým složkám a silám, jako jsou elektromagnetické interakce mezi molekulami vody. Makroskopická tekutost je výsledkem mikroskopických elektrických výbojů a z toho plynoucích vztahů nabití.  

Problém pro vědomí coby vznikající vlastnosti je, že nebylo vystopováno žádné uspořádání takových částic a sil, které by mohly vyprodukovat vědomí. Mnozí stále zlostně prohlašují, že je to možné, ale to prohlášení je de facto stejné jako dualizmus, kdy se chce, aby reagovaly na sebe dvě věci, které nemají žádnou společnou vlastnost. Každý, kdo si myslí, že je to ve fyzice možné, by měl své zkoumání vědomí zjednodušit a přijmout myšlenku dualistického pojetí.  (Murphy, 2007, 2011, Auletta a kol.,  Clayton a Davies, 2006).

-pokračování-