ZÁHADA KULTU "KU" a "PROJEKT GALILEO" (3)

Konečně 30. listopadu 1989 velice znepokojená Linda zavolala Hopkinsovi, že byla znovu unesena. Do postele se dostala dost pozdě, asi deset minut před třetí ráno, protože prala. Trvalo to věky, než se v malé sušičce usušily ručníky a čtvery džíny. Její manžel, který normálně pracuje v noci, musel ten den být v porotě, takže byl doma a spal v ložnici. Osprchovala se, lehla si do postele, sepjala ruce a odříkala „Otčenáš“, návyk, který si uchovala až do dospělosti pod vlivem své katolické výchovy, když náhle pocítila v pokoji něčí přítomnost.

„Byla jsem vzhůru, ale nechala jsem oči zavřené. Měla jsem strach. Věděla jsem, že to není manžel; ten vedle oddechoval ze spánku. Pak jsem začala přemítat: Zamkla jsem dveře? Je to některé z dětí?“ Zavolala jména obou chlapců a nakonec sáhla na manžela. „Probuď se“, řekla, „někdo tu je.“

Neodpověděl a ona začala pociťovat, jak od špiček prstů postupuje znecitlivění nahoru. Po měsících práce ve skupině zkoumající své minulé únosy věděla, co to znamená. Teď nebo nikdy, pomyslela si a otevřela oči. U postele stálo malé stvoření s velkou hlavou (srovnejte kresbu tvora z „případu z Květnice“) a černýma očima.

„Vykřikla jsem a začala ječet“, říká, „a pak jsem na to hodila polštář“. Bytost spadla dozadu. Potom už si vše pamatuje jen útržkovitě – bílá hmota se jí přelévala před očima; nějaké cizí ruce ji zvedaly a zase ukládaly zpět; najednou padla zpět do postele.

Bylo kolem tři čtvrtě na pět, když Linda vyskočila z postele a běžela do dětské ložnice a viděla, říká, „že nedýchají“. Hystericky sundala malé zrcadlo z koupelny a držela jim ho před ústy. Najednou se zamlžilo a ona uslyšela, jak manžel nahoře zachrápal. Byli naživu. Linda si v šoku sedla v průchodu mezi obě postele na zem a tam setrvala až do kuropění. Potom zavolala Hopkinsovi.

V hypnóze Linda vypověděla, že tam bylo v té době pět bytostí. Odvedli ji z ložnice přes obývák až přes zavřené okno ven, kde se, jak prohlašuje, vznášela ve vzduchu a viděla modrobíl