ZLATÝ VĚK A DALŠÍ KONSEKVENCE (3)

Anonym

Anonym

autor

21.11.2016 Esoterika

Louis Michel (1816-1883), nazývaný někdy podle svého rodiště „de Figanières“, hloubal nad tímto tématem v polovině století, ale poněvadž byl nevzdělaný psychik, byly jeho výsledky velmi odlišné od závěrů Fabre d’Oliveta a dalších vědců. Figanièresova teorie by bývala pravděpodobně nepřežila, kdyby se jí nechopil a nadšeně ji nevysvětlil slavný okultista Papus. Už v chlapeckém věku zjistil, že ve stavu „magnetické lucidity“ dokáže pronikat vodou, zemí, vesmírem i na jiné planety a vracet se s přesnými informacemi.

Objevil, že Země původně vznikla ze čtyř různých planet, které se nacházely v kolizním kursu. Ty se prý staly základem čtyř kontinentů, avšak pátý fragment se vymanil z gravitačního objetí a byl následně vymrštěn do vesmíru. Tento proces byl příčinou strašlivého kataklysmatu Potopy, neboť vodstva na pólu se převalila přes obydlené kontinenty a došlo k nahnutí zemské osy. Toto ničemné těleso je stále s námi: nejde o nic jiného než náš Měsíc. Papus dokonce říká, že existovaly národy, které neměly žádné ponětí o existenci Měsíce!

Mnohem uznávanější francouzský učenec Alphonse-Joseph Adhémar[21] nabídl ve svém pojednání Révolutions de la Mer teorii, že nešlo o jednu, nýbrž celý sled katastrofických záplav. Domníval se, že jestliže podzim a zima jsou na jižní polokouli o týden delší než na severní, docházelo následkem toho k nárůstu chladu na jižním pólu. Během období 10500 let se nakumuloval led na jihu na úkor severu, dokud nedošlo k jeho přemístění v důsledku gravitační síly zemského jádra. Následovalo masivní přizpůsobení, po němž se opačný pól stal chladnějším a cyklus započal znovu.

Řekové i Římani znali „velký rok“ (magnus annus), svoje nejdelší časové údobí, které se rovná přibližně precesnímu období 25920 slunečních let. Dvanáct měsíců tohoto roku představuje údobí dlouhé 2160 slunečních let a jsou jinak známé jako „astrologické věky“, pojmenované podle znamení zvěrokruhu, v kterém slunce vychází při jarní rovnodennosti. Nedávným byl věk Býka (zhruba čtvrté až třetí tisíciletí př. n. l.), Berana (druhé a první tisíciletí př. n. l.) a Ryb (první dvě milénia po Kr.), jež už končí, neboť začíná věk Vodnáře.

Gyra

Lunární gyry s 28 fázemi trvají 200 let, poté dojde k náhlému přeskupení – od vrcholku dolů a zdola k vrcholku a k počátku protikladné gyry.

W. B. Yeats ve své poémě Druhý příchod (The Second Coming), v poémě na smrt jedné „gyry“ nebo jednoho věku, píše toto: „…zježené zvíře, které se plazí k Jeruzalému, aby se zrodilo s Novým věkem…“, je symbolizováno jednorožcem s třetím okem. Poznání nabyté v tomto světě se přenáší do dalšího. Jeho schopnost zemřít a znovu se narodit se stává pupeční šňůrou, Jesodem, základem vyššího světa.[22]

 

Druhý příchod

Protože krouží v pořád širších kruzích,
nemůže sokol slyšet sokolníka.
Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí,
chaos a zmatek zaplavily svět,
valí se příliv krví potemnělý
a všude tone obřad nevinnosti.
Ty nejlepší už víra opouští,
ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní.

Cosi se zjeví, brzo dozajista,
brzo se jistě druhý příchod chystá.
Hle, druhý příchod! Sotva jsem to vyřkl,
obrovský obraz duše všehomíra
trápí mé oči: někde v písku pouště
tvor s tělem lva a hlavou muže,
pohled jak prázdné, nelítostné slunce,
pomalá stehna sune, všude kolem
kmitají stíny pobouřených ptáků.
A zase padne tma. Já však už vím,
že dvacet věků kamenného spánku
kolébku proměnily ve zlý sen.
Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla,
se plouží k Betlému se narodit?
[23]

Teorii dějin formuloval Yeats v knize A Vision a včlenil ji i do obrázku tvořenému dvěma kónickými spirálami, jedna uvnitř druhé, takže nejširší část jedné ze spirál se obtáčí okolo nejužší části druhé spirály a tak dále. Yeats věřil, že tento obrazec (spirály nazývá „gyry“) zachycuje protikladné pohyby inherentní průběhu dějin, a proto rozdělil každou gyru na specifické oblasti, které představují zvláštní druh historických období (a mohou rovněž představovat psychologické fáze vývoje individua). Mysl, ať už projevená v historických událostech nebo individuálním životě, má přesný pohyb, jejž lze zrychlit nebo zpomalit, zásadně však nemůže být pozměněn, a tento pohyb lze vyjádřit matematickým obrazcem, a tím jest tato gyra.[24]

Robert Fludd: Monochord

Připomeňme si, co ku svému posluchači praví Owen Aherne v Yeatsově povídce Desky zákona:

„Snad jste zapomněl,“ pravil, „většinu toho, co jste četl o Joachimovi Floris, neboť je málo více než pouhým jménem i lidem velmi sčetlým. Byl opatem v Cortale v dvanáctém století a je nejlépe znám svým proroctvím – obsaženém v knize zvané Expositio in Apocalypsio – že království Otce již přešlo, království Syna přechází, království Ducha teprve přijde. Království Ducha bude úplným vítězstvím Ducha – nazýval jej spiritualis intelligentia – nad mrtvou literou. Měl mnoho přívrženců mezi radikálnějšími františkány a ti byli obviňováni, že prý mají jeho tajnou knihu nazvanou Liber inducens in Evangelium aeternum. …

"Jaké je to učení?“ řekl jsem. „Nějaké středověké hnidopišské rozklady o povaze Trojice, které jsou dnes dobré jen k tomu, že ukazují, jak mnoho je věcí pro nás neužitečných, které kdysi hýbaly světem.“ „Nikdy jsem vás nemohl přivést k tomu, abyste pochopil,“ řekl se vzdechem, „že ve víře není nic nedůležité, ale i vy připustíte, že se tato kniha dotýká jádra věci. Vidíte desky, na nichž byla po latinsku napsána přikázání?“ … „Smetla přikázání Otcova,“ pravil dále, „a vytlačila přikázání Synova přikázáními Ducha svatého. … Třetí kniha, která je závěrem díla, je nazvána Lex Secreta a popisuje pravou inspiraci činnosti, jediné Věčné evangelium; a končí se viděním, které měl v horách La Sila, vidění svých žáků sedících na trůnech v moudré hloubce vzduchu, a smějících se nahlas, smíchem, který byl jako šustění křídel času…

Joachim Floris … ale tajně učil, že jistí jiní, jichž stále přibývá, jsou vyvoleni, ne aby žili, nýbrž aby zjevovali tu skrytou substanci Boží, která je barvou, hudbou, hebkostí a sladkou vůní; a že ti nemají otce kromě Ducha svatého. Zrovna jako básníci, malíři a hudebníci pracují o svých dílech vytvářejíce je stejně ze zákonných i nezákonných věcí, pokud vtělují krásu, která je za hrobem, pracují tyto děti Ducha svatého o svých okamžicích s očima upřenýma na zářící substanci, na kterou čas nakupil odpadky stvoření; neboť svět existuje jen proto, aby byl vypravováním v uších budoucích pokolení; a hrůza a spokojenost, zrození i smrt, láska i nenávist, plod Stromu jsou jen nástroji pro to nejvyšší umění, které jest získati nás od života a shromážditi nás do věčnosti jako holuby do jejich holubníku.“

„Udělala vás filosofie knihy Liber inducens in Evangelium aeternum velmi nešťastným?“ řekl jsem.

„Zpočátku jsem byl pln štěstí,“ odvětil, „neboť pociťoval jsem božskou extasi, nesmrtelný oheň v každé vášni, v každé naději, v každé žádosti, v každém snu; a viděl jsem v stínech pod listím, v hlubinách vod, v očích lidí její obraz jako v zrcadle; a bylo mi, jako bych se chystal dotknout se srdce Božího. Pak se všechno změnilo a byl jsem pln bídy a neštěstí; a v mém neštěstí mi bylo zjeveno, že člověk k tomu srdci může dospěti jen vědomím odloučení od něho, jež nazýváme hříchem, a pochopil jsem, že nemohu hřešit, poněvadž jsem objevil zákon svého bytí, a mohl jsem jen vyjádřit nebo nedovést vyjádřit své bytí, a pochopil jsem, že Bůh udělal prostý a libovolný zákon, abychom mohli hřešit a činit pokání!“[25]

A ještě jednou se Yeats vrací k tématu prastarých kontinentů, když v eseji Filosofie Shelleyových básní[26] glosuje jeho dílo. V Laonovi a Cythně evokuje obraz věku, kdy „rudá vlasatice, obraz zla, začala svou válku s hvězdou krásy, a nepřinesla jen strach, nenávist, podvod a tyranii, nýbrž také smrt, rozklad, zemětřesení, zkázu a bledé šílenství. Až bude červená vlasatice přemožena, až Jupiter bude svržen Demogorgonem, až proroctví Královny Mab bude splněno, oděje se viditelná příroda zase dokonalostí. … Zdá se, že ve svém hloubání přišel na onu paměť přírody, které se visionáři dovolávají jako základu svého vědění. …

Místo, kde královna Mab probouzí ‚všecko vědění o minulosti‘ a o dobrých i zlých událostech dávných podivuhodných dob. … Jsou to ‚záblesky vzdálenějšího světa, které nám přicházejí ve spaní‘, duchovní podstaty, jejichž stíny jsou rozkoší všech smyslů… To jsou mocnosti, které vedou Asii a Pantheu…, které přitahují ‚všecky duchy na tuto tajnou cestu‘… a popisuje jeho přesvědčení, „že naše malé paměti jsou jen částí jakési veliké paměti, která obnovuje svět a myšlenky lidí věk po věku, a že naše myšlenky nejsou, jak se domníváme, hlubokým mořem, nýbrž jen trochou pěny na hlubině moře. … Knihy obsahující všecko vědění jsou skryty v jeskyni atlantské čarodějky, která je jednou z jeho personifikací krásy…“.

-pokračování-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly