O ŠTĚSTÍ

Asi jen stěží bychom hledali člověka, který dosáhl plného uspokojení všech svých potřeb včetně přání a tužeb. Pokud se nad tím zamyslíme, zjistíme, že štěstí se vyhýbá téměř všem lidem navzdory tomu, že je stále hledají. Na zemi žije necelých sedm miliard lidí, ale kolik z nich prožívá mír Nadjá a těší se z jeho štěstí? Vyhledávání nadměrného množství zábavy svědčí o nedostatku štěstí a o snaze na to zapomenout. Každý by chtěl být trvale šťastný, ale skutečné štěstí nelze hromadit, je nutné se o ně podělit. To není jen povinnost, ale také radost.

Procházení tolika obměnami útrap a zároveň tolika obměnami štěstí je součástí světové ideje. Jejím záměrem je, že musíme procházet událostmi přinášejícími utrpení i událostmi přinášejícími štěstí. Je zřejmé, že málokdo se těší ze skutečného štěstí, aniž by to vyrovnával nějaký zdroj neštěstí. Pokud v pokročilejším věku pohlédneme zpět, můžeme si povšimnout krátkosti našich šťastných období v porovnání s délkou období ponurých nebo zoufalých. Úsilí o sebepovznesení může přinášet a udržovat radost v srdci stejně intenzivní, jako když pochází ze zevních věcí a přitom bude trvalejší.

Prostřednictvím našich smyslů, věcí a lidí mimo nás můžeme získat pouze pomíjivé potěšení. Naše přání se velmi často naplní jen proto, abychom zjistili, že jsme nedosáhli svého štěstí. Nemůžeme ve svém životě dosáhnout úplného štěstí, pokud bude založeno na věcech a osobách, na něčem, co je mimo nás a co je pomíjivé. Ať už získáme cokoli při své honbě za štěstím, bude to jen náhražkou za skutečné štěstí, proto s ním jednoho dne budeme nespokojeni nebo znuděni. Lidská existence je z pohledu dokonalého a trvalého uspokojení nakonec do značné míry jen určitým druhem zklamání, protože je tolik věcí, po kterých lidé touží, ale které nemohou mít.

Okolnosti, které provázejí naše životy, neumožňují existenci skutečného štěstí. Vlastní zkušeností nakonec dojdeme k závěru, že vše v tomto světě podléhá změně a pomíjivosti. Proto také nikdo nemůže nalézt trvalé a neměnné světské štěstí, založené na zevních věcech. Pokud nás za štěstím vede naše ego, můžeme získat přechodné uspokojení, ale nikdy trvalé štěstí. Pocit štěstí, který se může dostavit po zisku určité věci nebo osoby vlastně vzniká osvobozením od přání nebo touhy. Tím, že získáme to, po čem jsme toužili, napětí opadá a je nastolen vnitřní mír. Ten bude trvat ale pouze přechodnou dobu a to do té doby, než vzniknou nové situace, které budou tomuto stavu odporovat, zmenšovat jej, nebo ho odstraňovat a ničit.

V lidském životě se objevuje zármutek i radost, přestože se člověk snaží vyhnout tomu prvému a zajistit si to druhé. Tím, že se jich obou citově vzdá, může nalézt dokonalý klid. Životní zkušenost by nás měla naučit, že není bezpečné být příliš šťastný, že není možné se nechat pohltit výšinami štěstí na příliš dlouhou dobu. Není bezpečné příliš jásat nad dobrým osudem, aniž bychom zapomínali na období špatného osudu, které se také objevují. Pouze klid nám může pomoci přijímat oboje tak, jak to život přináší. Necháme-li se unášet příjemnými stavy ega, budeme pravděpodobně zdrceni, když osud přinese i určité utrpení. Pokud jsme vnímaví k tomu, co se děje ve světě, nemůžeme být zcela šťastní, ale můžeme být vyrovnaně klidní.

Není problémem vlastnit věci pro svou potřebu a mít z nich i určité potěšení, ale je třeba mít na paměti, že nejsou nezbytně nutné pro naše štěstí. Není na tom nic špatného přijímat příjemné věci života, když nám přijdou do cesty. Neměli bychom ale po nich toužit anebo být nešťastni, když nikdy nepřijdou. Mladé duše hledají štěstí, ty starší mír, klid a vyrovnanost. Předpoklad štěstí založeného na fyzické existenci, blízkosti a citové přízně jediného člověka je riskantní. Pokud se něco nepříznivě změní, změní se tím i štěstí. To, co nás z počátku uspokojovalo, nás také může později začít nudit.

Je určitě nesprávné a přehnané vidět všude pouze rozklad a utrpení. Stejně tak je nesprávné vidět všude jen růst a radost, což bývá součástí některých moderních kultů. Zdůrazňovat pouze jeden aspekt existence znamená vnímat svět neúplně a zaujatě. Důležité je uvědomění, že utrpení i pomíjivé radosti se týkají pouze života v egu a člověk se stane celistvým pouze realizací života v Nadjá s pokořeným a podřízeným egem. Pouze ve vyšší existenci můžeme nalézt zdroj pravé radosti, hlubokého míru a klidu. Ten, kdo zná a pociťuje jasné světlo a dobrotivou lásku Nadjá, nemůže chodit trvale zamračený a podléhat pesimismu ve svých myšlenkách.

Dokud není nalezen hluboký vnitřní mír, pak dříve nebo později budou vládnout nálady radostného vzrušení a ty budou následovány náladami deprese. Napříč měnícími se okolnostmi a událostmi, je lidská bytost zmítána v emocích. Po dosažení trvalého štěstí, nebudeme postrádat žádná potěšení smyslů, ale nebude nám ani vadit když se objeví. Potěšení a radosti, které přicházejí z vnějšku prostřednictvím smyslů, nejsou totéž co trvalé štěstí, které přichází z nitra. Pokud nejsme vnitřně svobodni, nemůžeme být ani vnitřně šťastni. Pravé a trvalé štěstí nenalezneme v zevním hledání, ale v hlubším pronikání do sebe sama.

Mnoho lidí přichází k Hledání jen kvůli utrpení. Začínají chápat, že v životě se střídá radost a utrpení, a uvědomují si, že pokud získají určité poznatky o Vyšší síle, budou moci obdržet určitou úroveň trvalého vnitřního míru. Pokud tento mír bude skutečný a nezávislý na citových náladách a změnách štěstěny, pak může být právem nazýván ,,filosofické štěstí“. Jedná se o klidný druh štěstí, jiný než ten nevázaný a emotivní. Je daleko pevnější a trvalejší, proto je také mnohem cennější. Nejedná se o bouřlivý srdečný optimismus nebo divokou radost, ale o tichý vnímavý klid. Je to klidné, nádherné a vyrovnané štěstí pronikající myslí, která se bez úsilí udržuje v rovnováze.

Zdrojem našeho skutečného štěstí je cosi nehmotného a nezachytitelného a závisí pouze na nás. Pokud mysl může dosáhnout stavu, ve kterém je osvobozena od vlastních idejí, představ a přání, může dosáhnout pravého štěstí. Nestačí ale jen dosáhnout klidu mysli. Musíme proniknout ještě hlouběji do Skutečna a dosáhnout radosti srdce. V tichém středu své bytosti nalezneme jen štěstí. Ale na povrchu své bytosti štěstí nikdy nenalezneme, protože zde je mysl neustále v pohybu, neklidná a rozptýlená.

Ve chvílích, kdy se dotýkáme tichého středu ve své bytosti, zapomínáme na své trápení a těšíme se ze štěstí tohoto středu. To naznačuje směr do nitra, kterým se má ubírat naše hledání skutečného štěstí. Skutečně šťastni můžeme být jedině tehdy, pokud přestaneme hledat pouze egem a dovolíme, aby hledání bylo vedeno do nitra vyšším Já. Jedině tehdy můžeme nalézt skutečné štěstí bez vad a nedostatků, Nejvyšší Dobro, které je nekonečným pramenem uspokojení a míru. Nakonec zjistíme, že žádnému utrpení nebo neštěstí nemusíme dovolit, aby nás připravilo o naše štěstí.

Štěstí není pouhým pomíjivým citovým stavem, ale trvalou vnitřní živoucí zkušeností. Je ukryto v životě každého člověka a čeká jen na to, až je začne hledat a o ně usilovat. Plně uspokojující radost, kterou hledáme ve věcech, na nás stále čeká hluboko uvnitř nejhlubšího ticha srdce. Přicházíme k němu ale až tehdy, kdy nás vše ostatní zklamalo. Život vlastně není nic jiného než pátrání po přítomnosti Nadjá. Člověk to činí zcela bezděčně přesvědčen, že hledá štěstí.

Paul Brunton: „Potřeba hledat štěstí bude vždy přítomná, pokud nebude přítomno vědomí Nadjá. Jakmile je však nalezeno, tato potřeba zmizí. Neboť pak jsme tím, co jsme hledali – hledající, hledání a objekt splynou v jedno“.