TAJEMSTVÍ ĎATLOVOVA PRŮSMYKU (8)

Raketová verze

Mezi vědci se rozšířily odolné zvěsti o tom, že skupinu turistů prostě odklidili proto, že se stali nedobrovolnými svědky testu tajné zbraně. Kůže mrtvých měla podle slov pátračů "nepřirozenou fialovou nebo oranžovou barvu". A kriminalisté byli kvůli té podivné barvě ve slepé uličce: věděli přece, že po více než měsíci pod sněhem se kůže nemůže takto zbarvit. Ale jak jsme se dozvěděli od lékařky M. Solterové, ve skutečnosti kůže "byla prostě temná jako u obyčejných mrtvol". Kdo a proč ve svém vyprávění mrtvoly "přebarvil"? Pokud však byla kůže oranžová, pak nelze vyloučit možnost otravy raketovým palivem nesymetrickým dimethyl hydrazin (oranžový heptil). Raketa se mohla odklonit z kurzu a spadnout (proletět) poblíž.

Nové potvrzení raketové verze se objevilo relativně nedávno, když v oblasti tragické události našli podivný třiceticentimetrový kruh. Jak se ukázalo, patřil k sovětské bojové raketě. A tak se nově objevily diskuze o tajných testech. Místní badatelka Rimma Alexandrovna Pěčurkina působící v jekatěrinburgských "Regionálních novinách" si vzpomněla, že skupiny pátračů dvakrát - 17. února a 31. března 1959 - pozorovaly po nebi letící "buď raketu, nebo UFO". Se žádostí, zda to nebyly rakety, se v dubnu 1999 obrátili na "Komsomolsk".

A podle prostudování archívů se podařilo zjistit, že v SSSR žádné starty IZS v ty dny neproběhly. 17. února USA vypustily raketu na tuhá paliva "Vanguard-2", ale na Sibiři tento start pozorovat nemohli. 31. března 1959 z Bajkonuru vypustili balistickou raketu R-7, start však byl neúspěšný. Starty z Plesecka probíhaly až od roku 1960. Výstavba však probíhala od roku 1957, takže teoreticky z Plesecka v roce 1959 mohl proběhnout jedině zkušební start R-7. Ale u této rakety nemohly být jaderné komponenty paliva...

Objevil se ještě jeden fakt ve prospěch raketové hypotézy - na jižní straně Hory mrtvých současní turisté narazili na několik hlubokých kráterů "jasně od raket". S velkým úsilím jsme v pusté tajze našli dvě z nich a nakolik jsme byli schopni, je i prozkoumali. Od raketového výbuchu v 59. roce jasně být nemohly, protože v nich rostla bříza stará nejméně 55 let, to znamená, že k výbuchům došlo ne později než v roce 1944. Uvědomíme-li si, jaký to byl rok, dalo se to svést na cvičné bombardování nebo něco podobného. Ale kráter... Udělali jsme tu nepříjemné zjištění s pomocí dozimetru - silně zářil.

Radioaktivní bomba v roce 1944? Co to je za nesmysl? A bylo to vůbec bomba?

Radioaktivní stopa

Kriminalista L. N. Lukin vzpomíná na to, že nejvíc jej udivili v roce 1959: "...Když jsme s prokurátorem oblasti předložili počáteční údaje 1. tajemníkovi oblastního výboru KSSS A. S. Kirilenkovi, vydal jasný příkaz - veškerou práci utajit. Kirilenko přikázal pohřbít turisty v uzavřených rakvích a příbuzným říci, že všichni zahynuli kvůli podchlazení. Já sám jsem provedl rozsáhlé vyšetření oblečení a jednotlivých orgánů mrtvých na radiaci. Pro srovnání jsem si vzal oblečení a vnitřní orgány lidí, kteří zahynuli při automobilové nehodě nebo zemřeli přirozenou smrtí. Výsledky byly překvapivé..."

Ze znaleckého posudku: "Zkoumané vzorky oblečení obsahují několikanásobně vyšší množství radioaktivních látek způsobených beta-zářením. Zjištěné radiokativní látky se při promývání vzorků smývají, to znamená, že nejsou způsobeny neutronovým proudem a zamířenou radioaktivitou, ale radioaktivním znečištěním.

Protokol doplňujícího posudku znalce ze Sverdlovské státní SES (Sanitárně-epidemiologická služba):

otázka: Může dojít ke zvýšenému znečištění oděvu radioaktivními látkami v běžných podmínkách, aniž by došlo k pobytu v radioaktivitou kontaminové zóně nebo místě?

odpověď: Nemusí být úplně...

otázka: Je možné, že tyto oděvy byly znečištěné radioaktivním prachem?

odpověď: Ano, oblečení je znečištěné buď radioaktivním prachem padajícím z atmosféry, nebo bylo znečištěno při práci s radioaktivními látkami.

...

Odkud mohl na oblečení mrtvých napadat radioaktivní prach? V té době na území Ruska (autor má patrně na mysli SSSR) neprobíhaly jaderné pokusy v atmosféře. Poslední výbuch před touto tragédií zabouřil 25. října 1958 na Nové Zemi. Mohla být tato oblast v tu dobu zasypána radioaktivním prachem od předchozích pokusů?

Ani to není vyloučeno. Tím spíš, že Lukin vozil na místo neštěstí Geigerův počítač a ten tam "takové drobnosti stále vyzváněl". A je možné, že stopy radioaktivity nemají se smrtí turistů žádnou spojitost, protože záření nezabije za pár hodin a rozhodně nevyžene lidi ze stanu!

Ale co potom?

Ve snaze vysvětlit smrt těch zkušených turistů byly vysloveny různé verze - od kulového blesku, který zalétl do stanu až po zhoubné účinky člověkem způsobených faktorů. Jeden z předpokladů byl, že mladí šli do oblasti, kde se prováděly tajné testy "vakuových zbraní" (o této verzi nám řekl místní religionista Oleg Viktorovič Štrauch). Ta mohla způsobit podivný odstín kůže a vnitřní zranění a krvácení.

Stejné účinky má údajně vakuová bomba způsobující silný podtlak vzduchu na velkém území. Na okraji této zóny člověku od vnitřního tlaku prasknou cévy a v epicentru to roztrhá tělo na kusy. Nějakou dobu byli v podezření i místní Mansové, kteří kdysi ve 30. letech už zabili ženu - geoložku, která si troufla vstoupit na posvátnou horu pro obyčejné smrtelníky nepřístupnou. Bylo zatčeno několik místních lovců, ale... všichni byli propuštěni pro nedostatek důkazů.

A co je horší - tajemné nehody v zóně pokračovaly...

Krvavá sklizeň pokračuje

Velmi brzy po smrti Ďatlovovy skupiny za záhadných okolností (což hovoří ve prospěch verze o účasti tajných služeb) při automobilové nehodě spolu se svou manželkou zahynul fotograf Jurij Jarovoj, který fotografoval těla mrtvých...

V lázni se zastřelil čekista, který se na žádost svého přítele, pilota G. Patruševa bezděčně dostal do vyšetřování celé této historie...

V únoru 1961 v místě téže Hory mrtvých na tomtéž místě a opět za analogických, více než podivných okolností zemřela další skupina turistů - výzkumníků z Leningradu. Opět tu byly údajně stejné příznaky nepochopitelného strachu: zvnitřku rozřezaný stan opuštěné věci, lidé, kteří se rozběhli do stran a opět 9 mrtvých s grimasami hrůzy v tváři, pouze tentokrát všechny mrtvoly ležely v přesném kruhu, v jehož středu stál stan...

Ostatně, to se jen říká, ale kdybychom se na tyto případy speciálně neptali místních, nikdo by si nevzpomněl. Nebylo to potvrzeno ani oficiálními orgány. To znamená, že buď petrohradskou skupinu "začistili" mnohem důkladněji než sverdlovskou, nebo si ji od samého začátku doslova vymysleli. Stejně jako ještě jednu - údajně zde ztracené tři lidi... Ale minimálně ještě jednou v historii této hory se objevuje údaj o 9 mrtvých, kteří jsou potvrzeni dokumenty.

V letech 1960 - 61 v této oblasti jeden po druhém ve třech leteckých neštěstích zahynulo celkem 9 lidí - letců a geologů. Podivné nehody na místě nazvaném na památku devíti Mansů. Posledním živým pilotem z těch, kdo se zabývali hledáním ďatlovců, byl G. P. Patrušev. I on, a jeho mladá manželka byli přesvědčeni, že i on se velmi brzy nevrátí z letu.

"Byl velmi nervózní," - řekla nám V. Patruševová. - "Byl naprostým abstinentem, ale jednou jsem viděla, jak on, bledý po všem, co prožil, najednou vypil celou láhev vodky a ani se neopil. Když odlétal na svůj poslední let, nějak jsme oba věděli, že to je - naposled. Začal se bát létat, ale pokaždé, když měl dost paliva - úporně zalétával k Hoře mrtvých. Chtěl najít rozluštění..."

Nicméně i ostatní, kteří zahynuli za podivných okolností tu bývali. Místní úřady si pamatují, jak v 70. letech hledali a nikdy nenašli pohřešovaného mladého geologa. Protože byl synem významného ministerského úředníka, hledali ho obzvlášť důkladně. I když to možná bylo zcela zbytečné, vždyť zmizel prakticky před očima svých kolegů doslova na rovné zemi...

Mnoho se jich od těch časů ztratilo. Když my jsme tam v září 1999 byli, zrovna tam už celý měsíc hledali zmizelý manželský pár...

Stopy vedou do nebe

Vyšetřování ještě tehdy v 50. letech zahrnulo i verzi spojenou, jak by se dnes řeklo, s problémem UFO. Jde o to, že v době pátrání po zahynulých se nad hlavami záchranářů objevovaly barevné obrazy, létaly ohnivé koule a zářící oblaka. Nikdo nechápal, co to je, proto je fantastické nebeské jevy děsily.

Telefonní záznam ve Sverdlovském výboru strany 31. března 1959, 9:30 místního času:

"Dne 31. 4 ve 4:00 v jihovýchodním směru dozorčí Měščerjakov viděl velké ohnivé kolo, které se v průběhu 20 minut pohybovalo k nám a pak zmizelo za kótou 880. Předtím, než se skrylo za horizontem, se v centru kola objevila hvězda, která se postupně zvětšovala až do rozměru měsíce, začala klesat dolů a oddělila se od kola. Neobvyklý jev pozorovalo mnoho lidí, které vzbudil alarm. Prosíme o vysvělení tohoto jevu a jeho bezpečnosti, protože to tu vzbudilo velké obavy. Potapov."

Vypráví L. N. Lukin:

"Dokud probíhalo vyšetřování, v novinách "Tagilskij rabočij" se objevila kratičká poznámka, že na obloze v Nižním Tagilu byla pozorována ohnivá koule nebo, jak se dnes říká, UFO. Tento zářící objekt se pohyboval tiše směrem k severním vrchům Uralských hor. Za zveřejnění takové poznámky byl redaktor potrestán a mně na oblastním výboru doporučili toto téma nerozebírat..."

Upřímně řečeno my jsme na obloze nad Horou ani na cestě do Vižaje a Ivdělja nic tajemného neviděli. Možná proto, že obloha byla jako obvykle zakrytá temnými mraky. Ale déšť a záplavy okresního rozsahu skončily přesně ve chvíli, kdy jsme se na svém ve švech praskajícím katamaru dostali přes peřeje. Potom, když už jsme se v Permské oblasti probíjeli tajgou, Bůh Zlatých vrat nám dal na srozuměnou, že nás konečně propouští a odpouští nám - místní medvěd nás totiž prostě dovedl ke svému napajedlu, přesně ve chvíli, kdy naše zásoby vody skončily... Pravděpodobně to je náhoda. A také všechny hrůzné nehody na Hoře mrtvých jsou prostě dílem náhody. Příčinu smrti turistů jsme nezjistili, i když jsme pochopili, že starty raket s tím nemají absolutně nic společného...

Už z Moskvy jsem zatelefonoval vdově po pilotovi, abych pochopil, jak, a proč Patrušev dobrovolně létal směrem k Hoře mrtvých, dokonce i když se bál.

"Říkal, že ho tam něco táhlo. Často ve vzduchu potkával svítící koule a pak se letadlo začalo třást, přístroje tančily jak šílené a hlava prostě pukala. Pak to otočil stranou. Ale letěl tam znova. Říkal mi, že selhání motorů se nebojí, a pokud... pak dokáže posadit mašinu třeba i na sloup..."

Podle oficiální verze letec Patrušev zahnul 65 km severně od Ivdělja, když se chystal nouzově přistát...

- konec -