TEMNÁ MASKA GALOBALIZÁTORŮ (1)

Globalizace, tak jak ji dnes máme, může být definována jako ideologie považující za svého hlavního nepřítele suverénní národní stát, v podstatě proto, že hlavní funkcí státu je (nebo by mělo být) upřednostňování zájmů mnohých – tedy „lidu“ – před zájmy nemnohých. V souladu s tím se síly globalizace snaží podkopat rozmělnit a případně zničit fundamenty národního státu coby základní sociální instituce, aby ho nahradily novými nadnárodními celosvětovými sociálními, politickými, finančními a vojenskými správními strukturami. Takové struktury mají vazbu na politické cíle a ekonomické zájmy malého počtu vysoce koncentrovaných a velmi mocných skupin a organizací, které dnes určují a řídí globalizační proces velmi specifickým směrem.

Tyto mocenské skupiny zastávající vlastní zájmy uspěly v dosažení stavu bezprecedentního v celé lidské historii, stavu, který můžeme označit za privatizaci moci v globálním měřítku.

„Globalizace“ je v podstatě pokrytecký zmírňující výraz či eufemismus pro něco, co bývalí američtí prezidenti Woodrow Wilson, Franklin D. Roosevelt, Harry S. Truman a George H. W. Bush – v různých obdobích moderní historie – nazývali „Nový světový řád“.

Nový světový řád! Když tento termín 11.září 2001 neopatrně použil bývalý prezident George Bush starší, vládnoucí síly si značně pospíšily se snahou zajistit, aby se nedostal do běžného používání. Místo něj dosadily neutrální a zdánlivě neškodně znějící pojem „globalizace“, který nicméně skrývá jediný význam: prosazení US-UK-izraelského imperialismu ve všeobjímajícím celoplanetárnám měřítku. Tak to dnes přinejmenším vidí rostoucí počet lidí v Argentině a celém našem regionu.

 

Kdo jsou? Co chtějí?

Proces, který si zde popíšeme, není v žádném případě anonymní – a o to méně tajný – protože mocenské skupiny propagují a zřizují tento nový světový pořádek přímo před očima veřejnosti: t.j. nadnárodní korporace (např. Fortune Global 500, naníž připadá přes 80 procent americké ekonomické aktivity); globální finanční infrastruktury (zahrnující banky, investiční fondy, burzy a operátory komoditních burz); multimediální monopoly; přední univerzity Ivy League; mezinárodní multilaterální organizace (jako Světová banka, Mezinárodní měnový fond, IADB/Meziamerická rozvojová banka, BIS/Banka pro mezinárodní vypořádání, OSN a WTO) a především klíčové vládní posty ve Spojených státech, Izraeli, Velké Británii a ostatních vyspělých průmyslových zemích. Řeč tedy určitě není o něčem, co by se dalo odbýt jako „konspirační teorie“.

Co zde můžeme pozorovat je vnitřní struktura a logika za způsobem, jakým je budována a řízena Moc. Co však není na první pohled patrné je skutečnost, že všichni hráči, kteří jsou součástí „soukolí světové moci“, mají jedno společné; jejich klíčoví manažeři úředníci, akademici, stratégové, akcionáři a ostatní podstatné figurky patří ke stejné vzájemně propletené síti mozkových trustů a lobystických organizací. Tato síť třímá kormidelní kolo světové moci na současném destruktivním kurzu.

Mezi těmito mozkovými trusty – které by měly být ve skutečnosti správně označovány jako plánovací centra světové politiky – mimo jiných mají vitální důležitost Council on Foreign Relations (CFR), Trilateral Commission (TC), Royal Institute of International Affairs (RIIA), Brookings Institution, RAND Corporation, American Enterprise Institute (AEI), American Israeli Political Action Committee (AIPAC) a Center for Strategic and International Studies (CSIS).

 

Historická perspektiva

Abychom viděli jak vznikla celá tato situace, a správně chápali běh současného světa, musíme se ohlédnout zpátky. V roce 1919 se malá skupina vlivných bankéřů, právníků, politiků a akademiků – účastníků Pařížské mírové konference řešící vztahy mezi vítěznými Spojenci a poraženými Centrálními mocnostmi po první světové válce – setkala v hotelu Parisian Majestic kde dospěli k transcendentní dohodě: rozhodli se vytvořit síť „mozkových trustů“- svým způsobem exkluzivních klubů nebo lóží – z nichž by vzešlo „nové uspořádání světa“, které by vhodným způsobem vycházelo vstříc imperiálním celosvětovým zájmům a cílům anglo-americké aliance.

V Londýně dostal tento mozkový trust jméno Royal Institute of International Affairs (RIIA), zatímco ve Spojených státech se měl stát známým jako Council on Foreign Relations (výbor pro zahraniční vztahy – CFR) se sídlem v New York City. Obě organizace vykazovaly nezaměnitelné znaky uplatňování sociální strategie postupného zavádění socialistického, čili formálně „demokratického“, ale ve skutečnosti stále autoritativnějšího politického zřízení jako prostředku masové kontroly populace. Tehdy byla propagována zednářskými organizacemi jako Fabian Society, financovanou Round Table Group, kterou založili, kontrolovali a financovali jihoafrický magnát Cecil Rhodes, mezinárodní finanční dynastie Rotschildů, různé v UK sídlící starobylé rytířské zednářské lóže a Britská Koruna.

CFR dostala počáteční podporu nejbohatších, nejmocnějších a nejvlivnějších rodin ve Spojených státech, jako Rockefeller, Mellon, Harriman, Morgan, Shiff, Kahn, Warburg, Loeb, a Carnegie (posledně zmínění tak učinili prostřednictvím nastrčené organizace založené 1910: Carnegie Endowment for International Peace).

Aby CFR mohl vykonávat a prosazovat svůj vliv mezi elitou, bylo jedním z prvních opatření vydávání vlastního periodika, které je dodnes jednou z hlavních světových hlásných trub v oblasti geopolitiky a politické vědy: Foreign Affairs. Mezi prvními řediteli CFR byli Allan Welsh Dulles, klíčová postava americké zpravodajské komunity (později zřídil tajnou špionážní síť CIA a NSA), novinář Walter Lippman, ředitel a zakladatel The New Republic, řada korporátních právníků J.P. Morgana, bankéři Otto H. Kahn a Paul Moritz Warburg (1), bohatý německý emigrant, který roku 1913 navrhl a prosazoval legislativu vedoucí k vytvoření Federal Reserve Bank – od základu soukromé centrální banky Spojených států, která od té doby kontroluje finanční strukturu Spojených států (a jejím prostřednictvím značnou část světa). Když roku 1945 skončila druhá světová válka, byla Federal Reserve Bank doplněna o Mezinárodní měnový fond a Světovou banku, přičemž obě instituce vymysleli a navrhli plánovači CFR a představili ji už v roce 1944 na konferenci v Bretton Woods.

Dalším z členů CFR a jedním z jejich prvních ředitelů byl geograf a prezident Americké geografické společnosti Isaiah Bowman, který krátce po první světové válce vedl tým expertů překreslujících mapy Střední Evropy. Byl pak velice činorodý v období závažných evropských nepokojů, které nakonec v roce 1939 vedly ke druhé světové válce. A byli to právníci CFR Owen D. Young (prezident General Electric) a Charles Dawes (přední právník J.P. Morgan Bank), kteří ve dvacátých letech navrhli a prosazovali „dluhové refinanční plány“ pro válečný dluh uvalený na Německo v rámci reparací podle Smlouvy z Versailles. A byli to výkonní ředitelé Federal Reserve Bank a členové CFR, kteří vytvořili monetární distorze, vedoucí v roce 1929 k finanční a následné hospodářské krizi. Byli to ředitelé CFR, kteří prostřednictvím mocných, jimi kontrolovaných médií jako NBC, ABC, CBS a novin, jako The Washington Post, The Wall Street Journal, Chicago Tribune a The New York Times, v roce 1939 vybízeli a tlačili veřejné mínění k přerušení americké izolacionistické neutrality, aby tak vehnali národ do další evropské války, o jejíž vyvolání usilovali již od počátku třicátých let.

 

Druhá světová válka

Na samotném počátku strašlivé evropské občanské války, které se Spojené státy v roce 1941 účastnily pouze formálně, založili členové CFR War and Peace Studies Group, která se stala doslova součástí Ministerstva zahraničí USA a navrhovala hlavní body zahraniční politiky ve vztahu k Německu, Itálii, Japonsku a jejich spojencům. Později začala s přípravami pro poválečný „Nový světový řád“ po předvídaném vítězství Spojenců. V tomto smyslu CFR rovněž navrhla a prosazovala vytvoření Spojených národů, aby bylo možné řídit světovou politiku atomového věku pod americkou hegemonií, a prostřednictvím členů jako Alger Hiss, John J. McCloy, W. Averell Harriman, Harry Dexter White, Henry Kissinger a mnoha jiných, zřízení některých klíčových ekonomických organizací, jako MMF a Světová banka.

Jakmile válka skončila vytvořil americký prezident Harry S. Truman dalekosáhlou národní bezpečnostní doktrínu založenou na „zadržování sovětského expansionismu“ , prosazovanou dalším členem CFR, tou dobou amerického velvyslance v Moskvě George Kennana (2), který v roce 1947 pod pseodonymem „X“ popsal své myšlenky v proslaveném klíčovém článku ve Foreign Affairs. Také takzavný „Marshallův plán“, který prezentoval světu amrický generál George C. Marshall, ve skutečnosti navrhly složky CFR. Implementoval ho W. Averell Harriman.(3)

 

Elitní mocenské struktury

Ačkoli je veřejnosti málo známý, CFR je velmi mocnou organizací s rostoucím vlivem, prestiží i škálou aktivit. Dnes můžeme dokonce říci, že nepochybně působí jako „šedá eminence světa“, v tichosti řídící mnoho komplexních a vysoce volatilních sociálních, politických, finančních, vojenských a ekonomických procesů po celém světě. Ať už si to připouštíme nebo ne, neexistují národy, regiony nebo aspekty lidského života nedotčené jeho vlivem a už samotný fakt, že dokázal zůstat „za oponou“ z něj dělá mimořádně mocnou a nepostižitelnou organizaci, skrytou i před americkou veřejností.

Dnes je CFR diskrétní organizací čítající více než 4 500 členů, nejlepších, nejschopnějších a nejbystřejších mozků kooperujících s velmi mocnými a vlivnými jedinci, tešícími se velkému vlivu ve svých profesích, korporacích, institucích, na vládních postech a v sociální struktuře. Takto CFR svádí dohromady vrcholové korporátní představitele z řad finančních institucí, průmyslových gigantů, médií, výzkumných organizací, akademiky a vedoucí vojenské představitele, vládní činitele, univerzitní děkany, šéfy odborů a studijních center. Jejich hlavním cílem je nalézání a využívání široké škály politických, ekonomických, finančních, sociálních, kulturních a vojenských faktorů, zahrnující libovolný myslitelný aspekt veřejného a soukromého života ve Spojených státech, jejich klíčových spojenců a zbytku světa.

Díky mimořádné moci dosažené Spojenými státy se dnes škála aktivit CFR rozprostírá doslova po celé planetě. Jeho výzkumy a šetření provádějí rozličné účelové složky a studijní skupiny, které identifikují příležitosti a hrozby, hodnotí silné a slabé stránky a navrhují dalekosáhlé strategie k prosazování jejich zájmů po celém světě, přičemž každá z nich má své vlastní příslušné taktické a operační plány. Ačkoliv tyto intenzivní a dalekosáhlé záležitosti probíhají uvnitř CFR, klíčový bod k pochopení jeho mimořádné úspěšnosti spočívá v tom, že Koncil sám o sobě nikdy nekoná nic pod vlastním jménem. Spíše tak činí jeho individuální členové ze svých formálních postů předsedů, generálních ředitelů a prezidentů hlavních korporací, finančích institucí, mezinárodních multilaterálních institucí, médií, klíčových vládních postů, postavení na univerzitách, v ozbrojených složkách a odborových organizacích – nikdy ani sebemenším náznakem nedávaných do spojitosti s CFR jako centrálou pro plánování a koordinaci.(4)

Členy CFR můžeme najít na mnoha mocenských a rozhodujích postech. Abychom jmenovali aspoň hrstku z více než 4 500 členů, můžeme uvést nejznámější jména jako David Rockefeller, Henry Kissinger, Bill Clinton, Zbigniev Brzezinski, Samuel Huntington, Francis Fukuyama, Paul Wolfowitz, Collin Powell, Condoleeza Rice, Richard Perle, Robert Gates, James Baker III., Stephen Hadley, Douglas Feith, L. Paul Bremer III., John Bolton, John Negroponte, bývalá ministryně zahraničí Madelaine Albright, podloudný mezinárodní finančník George Soros, soudce vrchního soudu Stephen Breyer, generální ředitel Lowes/CBS Laurence A. Tisch, bývalý šéf General Electric Co. Jack Welsh, generální ředitel CNN W. Thomas Johnson, bývalý předseda a generální ředitel The Washington Post / Newsweek / International Herald Tribune Katerine Graham (dnes ji zastoupil její syn), americký viceprezident, bývalý ministr obrany a bývalý generální ředitel Halliburton Richard Cheney, bývalý prezident George H. W. Bush, bývalý poradce pro národní bezpečnost prezidenta Clintona Samuel „Sandy“ Berger, bývalí ředitelé CIA John M. Deutsch a George Tenet, bývalý guvernér Federal Reserve Bank Alan Greenspan a její současný guvernér Benjamin Shalom Bernanke, bývalý prezident Světové banky James D. Wolfensohn, generální ředitel CS First Boston Bank a bývalý guvernér Federal Reserve Bank Paul Volcker, reportéři Mike Wallace, Barbara Walters, Wolf Blitzer, top- ředitelé CitiGroup John Reed, William Rhodes, Stanford Weill a Stanley Fisher (dříve také č. 2 v IMF), ekonom Robert E. Rubin, bývalý ministr zahraničí a „zprostředkovatel“ během války o Falklandské/Malvinské ostrovy mezi Argentinou a Británií generál Alexander Haig, „zpostředkovatel“ za balkánského konfliktu Richard Holbrooke, gen. ředitel IBM Louis Gerstner, demokratický senátor George J. Mitchell, bývalý republikánský šéf Newt Gingrich, bývalý poradce pro národní bezpečnost staršího Bushe gen. letectva Brent Scowcroft, Kenneth Lay (v současnosti suspendovaný člen Trilateral Commission a gen. ředitel Enron) a mnoho, mnoho dalších (5)

Ve světě obchodu mají všechny korporace na špici Fortune 500 ředitele, kteří jsou členy CFR. Jejich společná tržní hodnota se rovná téměř dvojnásobku hrubého národního produktu Spojených států, koncentrují tak větší díl bohatství a moci této země a kontrolují klíčové zdroje a technologie po celém světě. Jen ve Spojených státech zaměstnávají přes 25 miliónů lidí a odpovídají za 80 procent jejich HDP. Stručně řečeno, mají v rukou obrovskou moc, patřičné páky a odpovídající vliv, jak ve Spojených státech, tak i v zahraničí.

Zde tedy máme klíč k enormní efektivitě a moci CFR: jeho rozhodnutí a plány jsou vytvářeny a odsouhlaseny na uzavřených schůzkách, ve studijních skupinách, na konferencích a při účelových akcích. Ale když nastane čas, jsou tyto plány realizovány jeho různými členy; každým z jeho formální pozice v mocných veřejných a soukromých organizacích. A jsou to mocné posty a organizace!

Když byl například navržen a odsouhlasen plán rozvoje globalizace ekonomiky a finančního systému, čili které země se budou těšit míru a prosperitě, a které postihne válka, invaze a hladomor, byly následně koordinovány akce osobností, jako prezidenta Spojených států, jeho ministrů zahraničí, obrany, obchodu a financí, řediteů CIA, NSA a FBI, klíčových mezinárodních bankéřů a finančníků, generálních ředitelů společností Fortune 500, magnátů vlastnících média, reportérů a spisovatelů, důstojníků, akedemiků, šéfů IMF, Světové banky a WTO, a všichni začali ve správnou dobu a správném pořadí společně pracovat na nepřeberném množství podrobností. Tímto způsobem mohou kdykoli a kdekoliv koordinovat konkrétní akci, proti níž téměř není efektivní obrany. Takto to funguje už více než 80 let.

Abychom pochopili skutečný příběh tohoto světa, nejdříve musíme pochopit rozdíl mezi formální a skutečnou mocí. To, co každý den s vysokým nasazením prezentují veřejnosti média formou televizních a rozhlasových vysílání a v tisku, jsou v podstatě konkrétní viditelné výsledky akcí formálních mocenských struktur, zejména národních vlád a technologických, finančních a korporátních infrastruktur. Nicméně páky skutečné moci, která „nechává aby se věci děly“, jsou takřka neviditelné. Mají je v rukou ti, kteří plánují, co se ve světě stane, kdy se to stane, kde se to stane a kdo to provede. Formální moc operuje krátkodobě s velkou publicitou. Skutečná moc operuje v dlouhodobém rámci, z pozadí a téměř nulovou publicitou. V současnosti je formální moc většinou „veřejná“, zatímco skutečná je od základů „privátní“. To odráží fakt, že se instituce národních států (primární veřejná entita formální moci) staly podřízeny soukromým zájmům (t.j. skutečné moci vedené finančními zájmy).

Vzhledem k tomu, že Spojené státy jsou dnes jedinou suprevelmocí, je rozumné odvodit, že skrytá mocenská sktruktura tohoto světa – a ta tu skutečně je – prozatím vykonává skutečnou světovládu z teritoria a politických a ekonomických struktur Spojených států. Z toho však v žádném případě nelze odvodit, že součástí tohoto schématu je většina populace Spojených států, a že obyvatelé USA jsou „nepřáteli“ jiných lidí (zřídkakdy jsou „nepřítelem“ lidé jakékoliv země; je jím spíše její elita, která se stává nepřátelskou kvůli nadměrné koncentraci moci). Hovoříme tedy o mocenských skupinách, operujících z území Spojených států (a stejně tak z území Velké Británie, Německa, Japonska, Izraele a prostřednictvím lokálních agentů i ze zemí jako Španělsko, Argentina, Brazílie a Korea), které ale nelze ztotožňovat s lidem Spojených států.

Abychom lépe pochopili skutečnou povahu Spojených států – zejména co se týče jejich zahraniční politiky – musíme mít na paměti, že „americká“ administrativa, jak Američané příhodně říkají své vládě – t.j. formální moc – , sídlí ve Washingtonu DC. Nicméně struktury skutečné moci ve Spojených státech sídlí především v New York City a některých státech Nové Anglie. Jinými slovy, administrativa Spojených států působí z Washingtonu DC, ale země je ve skutečnosti řízena z New York City.

Jakmile pochopíme tento koncept, začne se automaticky vynořovat spousta dalších věcí. Skutečné světové mocenské centrum navíc nesídlí v New York City, ale nejspíš v Londýně… Neprůhlednost tohoto komplexního a promyšleného systému automaticky brání jednoduché identifikaci a označení konkrétního „nepřítele“, třeba Spojených států, Anglie či libovolných jiných národů. V čase nepokojů nezřídka přinášejí oběti občané Spojených států – a to mnohdy krvavou, jako ti, kteří padli ve Vietnamu, Afghánistánu, Iráku či oběti ve World Trade Center. Nicméně – fakt, že většina US Američanů tuto skutečnost ignoruje je nezbavuje odpovědnosti či viny za genocidní strategie mocenských struktur Nového světového řádu operujícího z území USA, prováděné k dosažení jejich cílů a využitím a zneužíváním americké vojenské a ekonomické moci zbytku světa.

Že tomu tak je, je zřejmé od okamžiku kdy si uvědomíme, že k dosažení natolik dalekosáhlých cílů vyžaduje výkon skutečné moci operační kontinuitu po mnohá desetiletí a uskutečňování komplexních strategií, rozprostřených nad národy a zdroji po celé planetě, není možné bez dodržování řady pravidel a podmínek. To vše vyžaduje dlouhodobé plánování, předsunuté o dvacet, třicet či padesát let dopředu.

Je ironií, že mocenská elita Nového světového řádu velmi dobře ví, že politické kontinuitě, konsistenci jejich plánů a provádění dlouhodobých globálních strategií nehrozí žádné větší nebezpečí, než kdyby byly podřízeny demokratickému procesu, který by kladl nemístné požadavky na profil vůdčích osobností, které při každém kroku, který podnikají, musí (nebo by měly!) dbát „hlasu lidu“, a navíc pravidelnému přerušování moci v každém demokratickém volebnímu mechanizmu. Oč lepší je diskrétně operovat z diskrétní platformy, kterou snad lze popsat jen jako „klub gentlemanů“, jako je CFR, kde mohou být mocní a vlivní úředníky, řediteli a předsedy po celá desetiletí aniž by kdy měli jakoukoli odpovědnost vůči komukoli jinému, než vůči vlastním pánům. Tímto způsobem může 4 500 individuí disponujících patřičnou mocí rozprostřít obrovský politický, ekonomický, finanční a mediální vliv nad bezpočtem stovek milionů lidí po celé planetě.

Netřeba zmiňovat, že jedním z hlavních úkolů globálních mediálních monopolů je vštěpovat lidem „politickou korektnost“, obvykle vyjádřenou „systémem dvou stran“. Demokraté a Republikáni v USA, labouristi a konzervativci v UK, CDU a SPD v Německu, radikálové a justicialisté v Argentině – to všichni jsou jen variacemi jedné a tetéž politické politicky korektní doktríny a sebe sama. Prakticky všechny stabilní západní demokracie jsou konfrontovány se systémem jedné strany, s mírně odlišnými vnitřními frakcemi. Lidé si myslí, že mají „volbu“, ale předpokládané „možnosti“ jednoduše neexistují: je to něco na zůsob „volby“ mezi Coca Colou a Pepsi Colou – bez ohledu na co chtějí, abyste věřili, pravdou je, že obě tyto strany jsou v podstatě jen rub a líc jedné mince.

-pokračování-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly