Katastrofa

V knihách jako indická Rigvéda a íránská Avesta, v čínských a tibetských historických kronikách, v germánském eposu a ruských bylinách, v nespočetných mýtech a legendách různých národů světa se popisuje Pravlast umísťovaná do severních oblastí, s polárními jevy - polární září i polárním dnem a nocí. Podle těchto starých představ právě od severu probíhalo stěhování předků současných etnik.

Co však vyhnalo Hyperborejce na jih?

Proč tato civilizace zanikla?

Pravděpodobně došlo k obrovské katastrofě, nazvané ve starých vyprávěních Potopou světa. Měla zřejmě kosmický charakter: cosi proběhlo ve sluneční soustavě a kataklyzmatickým způsobem se to odrazilo na Zemi, protože mýty různých národů shodně vyprávějí o tom, že na obloze zazářilo několik "sluncí" a pak přišlo nesmírné množství vod. O potopě světa se píše nejen v Bibli a slavných eposech, ale vyprávějí o ní i všechny sibiřské národy - Chantové, Mansiové, sachalinští Nivchové, Nanaiové na Amuru, všude tam jsou legendy velmi podobné. A všechny jsou spojeny s vodou a ohněm.

Ve staročínském traktátu Chuaj-nan-c’ jsou následky popsány takto: "Nebe se naklonilo k severozápadu, Slunce, Luna i hvězdy se přemístily." Podobně psal také Herodot s odkazem na vyprávění starých egyptských žreců. Platon v dialogu "Politikos" dokonce vyprávěl o dobách, kdy "západ a východ slunce se přehodily a ono vycházelo na západě a na východě zapadalo".

Vysvětlení může být několik: Lomonosov zvažoval vychýlení zemské osy, Einstein hovořil o přepólování. A protože v legendách jsou popisovány požáry a horké moře, je možné také to, že nebezpečně blízko proletělo nějaké kosmické těleso.

Takže tu máme důvody mluvit nikoli jen o geologických posunech, ale o skutečně velkém vesmírně-planetárním kataklyzmatu.

První příčina, která nás napadne, čteme-li zmínky o tom, že hvězdy, slunce i měsíc změnily své postavení a posunuly se všechny jedním směrem, je vychýlení zemské osy, což by bylo nejpravděpodobněji důsledkem dopadu nebo gravitačního působení velkého kosmického tělesa na zemský povrch.

Jaké důsledky pro život na zemi by mělo přepólování, těžko odhadnout. Někteří vědci jsou přesvědčeni o tom, že následky by byly naprosto devastující, jiní naopak uklidňují, že je to děj dlouhodobý a lidstvo si ho nějak bolestně ani nemusí všimnout. Rozhodnutí nechme na odbornících. Uveďme zde jen to, že za posledních 76 milionů let si pravděpodobně severní a jižní magnetický pól vyměnily svá místa 171x.

A co ona zmínka o "slunci, které vycházelo na západě a zapadalo na východě"? Podle bonnských letopisů k tomu v posledním stotisíciletí došlo dokonce dvakrát. A ani geofyzikové úplně nevylučují, že převrácení planety by teoreticky proběhnout mohlo, a to například kvůli masívnímu nahromadění ledu na pólech a jejich asymetrickému rozmístění ve vztahu k zemské ose.

dr. Immanuel Velikovski

Tuto hypotézu podpořil Albert Einstein, když ve své předmluvě ke knize jednoho amerického kolegy napsal: "Rotace Země působí na tyto asymetrické masy, čímž vytváří radiální moment, který je předáván pevné zemské kůře. Když velikost tohoto momentu převýší kritickou hodnotu, vyvolá to pohyb v zemské kůře ve vztahu k vnitřku těla Země..." Tato teorie by však na leckterého čtenáře mohla být příliš silná káva, takže ji jen bez dalšího komentáře zmiňujeme.

Povězme si místo toho o verzi jiné, která však s předchozími velmi těsně souvisí - o invazi velkého cizího tělesa do našeho solárního systému, čímž se narušila vybalancovaná rovnováha sil přitažlivosti mezi planetami a naším světem.

Známý americký vědec ruského původu Immanuel Velikovský napsal v polovině minulého století na toto téma šest knih spojených do série "Století v chaosu". Když prostudoval tisíce materiálů, došel k závěru, že takovým tělesem mohla být Venuše - nejmladší planeta sluneční soustavy...

Odkud se vzala? Předpokládá, že zpočátku to byla obrovská kometa, která se srazila s některou planetou sluneční soustavy. Došlo k celé sérii následných událostí a nakonec se toto těleso stabilizovalo na své nynější orbitě. Předtím však prošlo v blízkosti Země a způsobilo posun zemské osy naší planety se všemi katastrofickými následky.

Jistě nás nepřekvapí, že astronomové a další vědci koncepci Velikovského odmítli, a to s razancí až podivně silnou (zlikvidován byl dokonce nakladatel jeho knih i ředitel newyorkského muzea, který chtěl pouze zrealizovat Velikovského veřejnou přednášku!). Ale kosmická sledování z konce XX. století potvrdila, že věk Venuše je opravdu výrazně nižší, než se všeobecně předpokládalo.

Podobné důsledky by však měla i vesmírná exploze, ať už v rámci sluneční soustavy, nebo za jejími hranicemi.

ing. Ivo Wiessner

Příčinou opakujících se globálních kataklyzmat v posledních více jako sto tisíci letech se v řadě svých knih velmi podrobně zabýval také Ivo Wiesner. Vycházel z vůbec nejstarších písemných památek, které na Zemi existují - z letopisů klášterů Bonn-po, v nichž se uvádí, že naše sluneční soustava kdysi vypadala jinak. Země obíhala na Slunci bližší orbitě, dny tu byly kratší a podnebí daleko teplejší. Na oběžné dráze mezi Zemí a Jupiterem se nacházela dnes již neexistující velká planeta Tir (Maldek, Tiamat) s oběžnicí Marsalou (Marsem), která však - patrně vinou nezvládnutého riskantního pokusu vědců tamější civilizace - explodovala.

Největší troska byla vymrštěna do kosmického prostoru, ale Slunce ji svou gravitací udrželo v dosahu, takže začala obíhat kolem něho po velmi extrémní eliptické dráze, která je navíc vůči rovině ekliptiky odchýlena o 46°. Délka jednoho jejího oběhu je mezi 700 až 800 lety, přičemž vždy jednou za 6.115 let (plus/mínus 50) se dostane do nebezpečné blízkosti Země. Nibiru...

Zemi postihlo celkem 18 ničivých cyklů nebezpečného přiblížení nebo přímo kontaktu s touto planetou, kdy lidstvo bylo vždy téměř vyhubeno. Starověké národy o těchto cyklech věděly a některé byly na tak vysokém stupni, že dokázaly činit i účinná opatření. V případě Hyperborey - jejíž zánik Wiesner rovněž přičítá Nibiru, a dokonce spočítal, že k němu došlo v roce 9.654 před naším letopočtem - se zřejmě i přes obrovské ztráty na životech jisté části obyvatel podařilo zachránit. Při tomto průletu Nibiru byly také zničeny poslední zbytky Atlantidy, vážně poškozené již o řadu tisíciletí dříve. Od tohoto data tedy můžeme počítat exodus zbytků Hyperborejců na jih.

 

Klima

Nastalo velké ochlazení, smrt téměř všeho živého v polárních oblastech. Přemýšlivý čtenář se na tomto místě jistě zeptá, jak je vůbec možné, že v tak vzdálených severských oblastech mohla prosperovat rozvinutá civilizace - navíc v údajně příjemném klimatu. Přesnou odpověď nedostane, nicméně se můžeme pokusit hledat pravděpodobná vysvětlení.

V roce 2004 byla uskutečněna mezinárodní expedice, kdy průzkumné plavidlo se za pomoci dvou ledoborců probilo k severnímu pólu na vzdálenost pouhých 250 km. Tam vědci odebrali vzorky půdy ze dna oceánu a pak provedli izotopovou analýzu uhlíku obsaženého ve zbytku řas a schránek vodních živočichů. Ta prokázala, že byly doby, kdy v těchto šířkách měla voda 24°C a příliš se neodlišovala od teploty v rovníkových mořích! Toto zjištění potvrdil i názor kanadských a amerických vědců, kteří došli k závěru, že v době viskonsinského zalednění (asi před 70 tisíci lety) byla - bez ohledu na ledovce na vrcholcích hor - v centru Severního oceánu zóna mírného klimatu. To znamená, že existují některé faktory, které oficiální historie zatím nebere na vědomí.

Že tu skutečně dlouhá tisíciletí před zánikem Hyperborey byly podmínky vhodné k životu, doložili ruští archeologové při vykopávkách na severu Jakutska. Zde nalezené artefakty byly dvakrát starší než dříve známé stopy pobytu člověka na dalekém severu. Lidé žili v Arktidě již před minimálně 30 tisíci lety, nikoli před 14 tisíci, jak se uvádělo dříve.

Je logické, že po změně náklonu zemské osy byly zóny s teplým a chladným podnebím rozmístěny jinak. Tam, kde kdysi kvetly květiny, nyní vládne led a dlouhé polární noci.

Lze vzít v úvahu i to, že vlivem gigantických sil působících v našem solárním systému byla Země odsunuta na vzdálenější orbitu, protože mezi ní a Merkurem se objevila nová planeta - Venuše. Tato skutečnost by se musela zákonitě projevit i na podnebí a původně teplé polární oblasti by velmi rychle vychladly.

Někteří badatelé uvádějí i myšlenku, že do polárních oblastí mohl před katastrofou po mnoho tisíciletí dlouhodobě zasahovat teplý mořský proud a na účincích Golfského proudu se můžeme o síle takového působení přesvědčit. Klima v Arktidě se tedy změnilo a rozhodně byly doby, kdy bylo velmi příhodné pro život.

Zbývá ještě vysvětlit, proč se tento kontinent ochladil tak prudce a proč zmizel pod hladinou. Podle názoru I. Wiesnera při explozi Tiru přišel Mars o svou vodu a velkou část atmosféry. Voda zmrzla a spolu s úlomky bývalé planety se stala součástí "ohonu" Nibiru; při průletu kolem Země pak docházelo k bombardování meteority a ke gigantickému ledopádu. Vzpomínky na to nalezneme především v mýtech národů žijících v oblasti Grónska. Led prudce a výrazně ochladil celou oblast a při následném tání způsobil velké zvednutí hladiny všech světových moří.

Pokud přijmeme myšlenku, že na vině je planeta Nibiru, je pravděpodobné, že kataklyzma nebylo jen jedno, ale v pravidelných cyklech se opakovalo. Vědce z oborů geologie, geofyziky, hydrologie, astronomie a kosmologie tedy na tomto poli čeká ještě nepředstavitelný kus práce.

Hyperborejci, kteří kataklyzma přežili, byli nuceni zbytek své země opustit. Část jí totiž zmizela pod přívaly vod, ze zbývající části zůstalo jen souostroví, ale i to se pomalu nořilo do oceánu a zamrzalo v ledu. Pak zůstalo jen pár ostrovů. Akademik Alexej Trešnikov se domnívá, že ještě dalších několik tisíc let nad hladinu Severního ledového oceánu vyčnívaly hřebeny pohoří Lomonosova a Mendělejeva...

- pokračování -

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly