TAJEMSTVÍ ĎATLOVA PRŮSMYKU (1)

Dne 2. 2. 1959 v bezejmenném průsmyku mezi vrcholem Cholat-Sjachyl a výšinou 880 zahynula turistická skupina Uralského polytechnického institutu pod vedením Igora Ďatlova. Okolnosti jejich smrti nebyly dodnes objasněny. V roce 1963 bylo místo, kde k tragédii došlo, pojmenováno "Ďatlovův průsmyk".

Jejich jména: Igor Ďatlov, Zina Kolmogorová, Rusem Slobodin, Jurij Dorošenko, Jurij Krivoniščenko, Nikolaj Thibault-Brignoles, Ludmila Dubinina, Alexandr Zolotarev, Alexandr Kolevatov.

Již dlouho se tímto případem zabýváme a na internetu k tomu je velmi mnoho materiálu. V tomto článku shrnujeme ty nejdůležitější verze a chronologii událostí.

Informace o průsmyku

Ďatlovův průsmyk se nachází na Severním Uralu mezi horou Cholatčachl (1096,7m) a bezejmennou horou stojící poněkud stranou na východ od hlavního uralského hřbetu. Najdete jej na krajním severozápadě Sverdlovské oblasti. Propojuje údolí 4. pravého přítoku řeky Lozvy s horními přítoky řeky Auspija (také pravého přítoku Lozvy). Cholatčachl nebo také Cholat-Sjachl je nedaleko hranic republiky Komi a Sverdlovské oblasti a je vysoká necelých 1100 m. Její název se překládá jako "hora mrtvých".

Podle tradic Mansů je pokládána za posvátnou, podle jiné verze prostě uctívanou. Otázka, zdali je možné podle obyčejů Mansů, aby ji navšívili i jiní lidé, včetně žen, je různými vědci interpretována různě. Největší proslulosti se hoře v historické době dostalo (kromě legend souvisejících s národem Mansů) právě v roce 1959 v souvislosti s Ďatlovovou skupinou.

Legenda Severního Uralu

Padesátá léta v Sovětském svazu byla ve znamení nebývalého rozkvětu sportovního turismu, obzvášť ve studentském prostředí. Kluby a oddíly vznikaly téměř na všech vysokých školách a po skončení přednášek jste mohli na nádražích každého většího města vidět mládež ve větrovkách s batohy na zádech vydávající se na další výlet.

Nový sport si rychle získal popularitu, protože spolu s dobrou fyzickou a technickou přípravou dával příležitost k návštěvě nových míst, zajímavých setkání a samozřejmě snadnou komunikaci s ostatními. I dnes se ty nejhezčí vzpomínky vážou právě k pěší turistice. Docházelo však i k tragédiím. Docházelo k nim někdy i tím nejpodivnějším způsobem - od přecenění svých sil až po podcenění vnějšího nebezpečí. Jak tu nevzpomenout tohoto přiléhavého popisu:

"Kámen se trochu zhoupnul dopředu a pak se valil dolů, k řece. Dvacet jedna lehkomyslných let viselo jen na pravé ruce".

Krom toho samotná technika a taktika absolvování otížných tras byla teprve ve fázi vzniku. Ještě dnes můžete vidět v horských průsmycích a nad říčními peřejemi cedulky se jmény těch, kdo tam zůstali navždy.

Nicméně s přibývajícími zkušenostmi se turistické skupiny začaly objevovat nejen na tradičních trasách, ale i v místech, kam lidská noha buď téměř nevstoupila, anebo ne alespoň každý rok. A pak se turisté chtě-nechtě stali průkopníky, kteří se na své cestě mohli setkat s kýmkoli a s čímkoli. Nejspíš proto některé nešťastné a tragické případy mají nevysvětlitelný charakter a nejsou objasněny dodnes...

Jeden z nich je spojen právě se zmizením skupiny lyžařů z Uralského polytechnického institutu na severu Sverdlovské oblasti v zimě 1959. Záhadné okolnosti tragédie a následné utajování vyvolalo spoustu spekulací a variant příběhu. Ale pravdu se nepodařilo zjistit dodnes. Můžeme hovořit jen o jednotlivých aspektech případu, které jsou více či méně zřetelné.

Na túru vyrazili 23. ledna v deseti. Dne 27. ledna ve druhé severní obci skupinu opustil Jurij Judin, který se další cesty musel vzdát kvůli nemoci. Následující čtyři dny jeli lyžaři zcela neobydlenými místy - někde po stezkách Mansů, jinde po ledu zamrzlých řek. Nicméně podle deníkových záznamů cesta probíhala bez větších komplikací. Dne 31. ledna skupina dorazila k hornímu toku řeky Auspije.

Dál bylo naplánováno zanechat část vybavení a potravin v základním táboře a nalehko vyjít na horu Otorten, která se nachází asi deset kilometrů severně, pak se vrátit a pokračovat v trase jižním směrem. Oblast lesů zde končila, další cesta k samotnému Otortenu vedla bezlesým podhůřím. Téměř u hranice lesa turisté zůstali na noc. Následující ráno strávili stavbou základního tábora. Do 15 hodiny byly všechny přípravy hotové a skupina začala výstup na bezejmenný průsmyk mezi vrcholy 1079 a 880.

Na druhé straně průsmyku ve vzdálenosti půldruhého kilometru znova začínal les - údolí řeky Lozvy. Proč turisté nesjeli sem? Je známo, že v zimě je v lese tepleji než v holém prostoru, slabší vítr, i topiva je více - je možné založit táborák a nevytápět stan kamínky. Možná se Ďatlov bál, že v tom případě by tábor stavěli už potmě, anebo nechtěl ztrácet získanou výšku a zítra znova šlapat nahoru. Ať tak či onak, kolem 17 hodiny  dne 1. února 1959 ďatlovci začali stavět stan na planině otevřené větru na úbočí hory Cholat-Sjachyl. To bylo zjištěno až později po vyvolání filmu z nalezeného fotoaparátu. Soudě podle deníkového zápisu byla ten den nálada docela bojovná.

Ještě nevěděli, že obvyklými tábornickými přípravami se zabývají naposled. Že zítřejší den, kdy chtěli vystoupat na horu Otorten, pro ně již nenastane. A že bezejmenný průsmyk dostane jméno jejich skupiny a na všech mapách oblasti bude pojmenován po jejich veliteli - průsmyk Ďatlova...

...Dvanáctého února měla skupina podle plánu dorazit zpět do vesnice Vižaj a telegramem oznámit vysokoškolskému sportovnímu klubu úspěšné absolvování trasy. Telegram nepřišel, ale zpočátku to nikoho neznervoznilo, protože ďatlovci byli pokládáni za zkušené turisty. Až 20. února byla vedením školy odeslána na trasu Ďatlova první pátrací skupina a po ní následovalo ještě několik dalších. Později byly řady pátračů výrazně posíleny - zapojili se vojáci a důstojníci ministerstva vnitra, letadla a vrtulníky civilního i vojenského letectví.

26. února byl na východním úbočí nalezen stan. Strana, kde měli mít turisté hlavy, byla na na dvou místech zvnitřku rozříznuta, takže vzniklými otvory mohl člověk snadno projít. Níže po svahu ve vzdálenosti 500 m byly na sněhu nalezeny stopy lidí směřující do údolí Lozvy. Některé z nich byly zanechány téměř bosou nohou, jiné měly charakteristický tvar po válence nebo boty z měkkého materiálu. Blíže k okraji lesa stopy zmizely, byly zaváté sněhem. Ani ve stanu, ani v jeho okolí nebyly nalezeny známky boje nebo přítomnosti jiných lidí.

Tentýž den pátrači objevili děsivé nálezy - kilometr od stanu na samotné hranici lesa okolo zbytků ohniště byly nalezeny do spodního prádla vysvlečené mrtvoly dvou Jurijů - Dorošenka a Krivoniščenka. Větve cedru, u kterého leželi, byly olámané. Asi 300 m od ohně směrem ke stanu našli tělo vedoucího skupiny. Ďatlov ležel na zádech, hlavou směrem ke stanu, rukou svíral kmen nevelké břízky. 180 metrů od něho nalezli tělo Rustema Slobodina a 150 m od něj Ziny Kolmogorové. Leželi tváří dolů v dynamických polohách - zřejmě se z posledních sil snažili doplazit do opuštěného stanu...