NÁSLEDKY "NEVINNÉHO" HALLOWEENU: PROČ DOCELA OBYČEJNÝ "HOBIT" ZAVRAŽDIL VLASTNÍ RODIČE? SPÁCHALA ZLOČIN "ENTITA S ROHY"? K SMÍCHU? MOŽNÁ NÁM JEDNOU ZAMRZNE NA RTECH.

Jeffrey Franklin je takový docela obyčejný kluk. Jen jedno na něm úplně obyčejné není: sedí ve vězení za to, že v roce 1998 brutálně zavraždil své rodiče a pokusil se stejně brutálně zabít své mladší sourozence. Jednomu z nich bylo v té době pouhých šest let. Odporný šílenec, který by měl shnít za mřížemi (nebo být rovnou “legálně zavražděn”)?

Dost možná. Dost možná je ale Jeffrey současně něčím mnohem složitějším. Něčím, co má dopad na drtivou většinu z nás. “Maniak” Jeffrey totiž klidně může být dítětem (a vrahem) někoho z nás. Schází jen pár “maličkostí”. Proti nimž jsme ovšem ve velké většině naprosto bezbranní. Naučíme se bránit, než nějaký Jefffey sejme nás či naše blízké?

 

Jak otec zakladatel vyvraždil svoji rodinu

Že Franklin, ironicky pojmenovaný po jednom z “otců zakladatelů” Spojených států, nedostal trest smrti, je dost možná jen “šťastná náhoda”, nebo um mladíkových obhájců. V každém případě se v roce 2001 tehdy jedenadvacetiletý Franklin přiznal ke dvěma vraždám a třem pokusům o vraždu. Podle amerického “kumulativního” systému dostal “pouhá” tři doživotí a z “uličky smrti” tak unikl. Sedí samozřejmě dodnes - první možnost žádat o podmíněné propuštění dostane v roce 2016, ale šance, že by z vězení někdy skutečně vyšel, je nejspíš mizivá. 

Proč jde o náhodu šťastnou a nikoli nešťastnou, není na první pohled zřejmé. Když si člověk přečte strohá fakta Jeffreyho případu, zdá se doživotní pobyt ve věznici skoro málo: Sedmnáctiletý kluk jednou večer utloukl a ubodal své rodiče doma v posteli. “Jen tak.” Tři ze čtyř mladších sourozenců museli být po jeho “zásahu” také převezeni do nemocnice s rozsáhlými poraněními, především hlavy a krku - bratr je málem rozsekal na kousky. Jeden z hochů následně trpí mentálním postižením, děvče má jizvy (nejen) na tváři.

Sousedi zavolali záchranku poté, co si všimli, jak se po Franklinovic trávníku plazí krví zalité dítě. Záchranáři, kteří na místo dorazili, vzápětí horečně volali o posily: jedna ambulace nestačila. “Řeznickou práci” na místě odvedenou zhodnotil místní policejní šéf slovy, že za šestnáct let u policie nikdy neviděl nic horšího. Ostřílení záchranáři a policisté z “domu hrůzy”, v nějž se změnila obyčejná vilka na středostavovském předměstí města Hunstville v Alabamě, vybíhali zvracet.

 

Ritalin, pentagram a sekera

Skutečně se ale vše stalo “jen tak”? Jeffrey sám z místa ujel. Policie ho dopadla, když po půlhodinové honičce zabloudil do slepé ulice. Na televizních záběrech jeho zatčení je zcela evidentní jedna věc: mladík není při smyslech.

Co se doopravdy s Jeffreym Franklinem stalo? Víme jistě, že byl pod vlivem Ritalinu, drogy, kterou dostal původně předepsanou na depresívní poruchu, která provázela poruchu ADHD, s níž se již několik let léčil. Před vraždou podle vlastního vyjádření dva dny nespal.

Když se díváme do očí polonahého kluka, zatímco ho policie odvádí do auta (dělá neslušné návrhy reportérkám televizních stanic a lascívně si olizuje rty), je jasné, že je “mimo”. Jeffrey evidentně nebyl typický idol žen a dívek - spíš než to připomínal malý kudrnatý středoškolák ze všeho nejvíc hobita Froda z Tolkienova Pána prstenů. Přesto se při zatčení choval (a dokonce vypadal!) způsobem, který bychom spíše čekali u Jima Morrisona v pozdních fázích jeho “kariéry” rockového idolu a posedlého šílence. 

Je naprosto zřejmé, že ač je Jeffrey vrahem, jde současně o další  oběť - psychiatrických drog.

Samozřejmě, Jeffrey zašel ještě o něco dál po stejné cestě, než se podařilo slavnému zpěvákovi The Doors: kromě jiného měl nahou hruď “přizdobenou” pentagramem a stylizovanými vidlemi - krvácejícími, protože vyrytými do vlastního těla. Výsledek je tragikomický: vypadá, jako by se Morrisona pokusil hrát v nějaké obzvláště pitomé komedii slavný komik Jack Black - a omylem se vžil do role tak, že skutečně zavraždil dva lidi. 

 

Zbraň za to nemůže

Přesto soud nevzal žádný z Franklinových pokusů o obhajobu nepříčetností v úvahu. Proč? Hrál roli tlak veřejnosti? Nebo spíše jisté mocné lobby? Je naprosto zřejmé, že ač je Jeffrey vrahem, jde současně o další  oběť - psychiatrických drog. O nich a o jejich schopnosti měnit děti ve vraždící stroje, již byla nedávno na Protiproudu řeč. 

Současně je - na okraj - nutné poznamenat, že jde o případ, který naprosto nehraje do karet všem těm, kteří tvrdí, že za občasné pokusy amerických dětí vyvraždit celou školu “může” relativně volné držení střelných zbraní: Jeffrey je živým mementem faktu, že k masové vraždě docela stačí kladivo. V jeho případě doplněné sekerou, pilníkem a řeznickým nožem. Bez Ritalinu by mu ovšem všechny byly patrně k ničemu. Respektive: ne jemu. Ale... čemusi.

Nepříčetnost je totiž jedna věc - taková, o níž lze soudit, že by ji racionálně uvažující soudce měl a mohl hodnotit. Druhou věcí je, že temné pozadí Franklinovic “domácích jatek” leží ještě hlouběji. Jednou z věcí, kterou víme z policejních záznamů, je také toto: Jeffrey Franklin se přiznal, že byl v kritický večer doma, ale nepřiznal se k vraždě. To udělal až “pod hrozbou” trestu smrti.

Původně tvrdil, že “jeho tělo opanovala jakási démonická entita s rohy”, která posléze vraždy provedla. I to by skutečně nestranný soudce měl a mohl prověřit. Jenže v posledním století je naprosto nepravděpodobné, že by se s takovou argumentací obtěžoval. A to je malér. Dost možná i Jeffrey byl “zbraní”, ačkoli v jeho případě těžko tvrdit, že “za to nemůže”.

 

Satanismus pro střední školy

Jeffrey totiž experimentoval se satanismem. K experimentům ho přitom podle jeho vlastních slov přivedlo všeobecné “hraní si” s okultnem, které je dnes na středních školách prakticky pravidlem, a poslouchání death-metalu. Také věc, považovaná za téměř normální. Už v mé generaci je naprosto běžné, že se jinak (alespoň nominálně) dobře adaptovaný dospělý člověk docela vesele zmíní, že na střední s kluky “jen tak z legrace/blbosti” vyvolávali satana - asi jako se naší dědečci a tatínci (méně pak maminky) přiznávali k tomu, že ve třetí třídě tajně kouřili na školním záchodě. 

Nebylo by špatné si na něj vzpomenout, ať příště budeme strojit dítko na “halloweenskou párty” za upíra.

U některých z nich to nevyvolá žádné poruchy, které by se dostaly na první stránky novin a před kamery televizí. U velké většiny to ovšem naopak poruchy vyvolá. Mentální, fyzické, nebo třeba “jen” nějakou tu důkladnou závislost na návykových látkách. Že ale ony “legrácky” s dětmi a mladými lidmi cosi dělají, je naprosto evidentní. Jen si to neradi přiznáváme v době, kdy nejvýraznější postavou dětských pokojíčků je stále ještě Harry Potter, kdy zombie a upíři jsou hrdiny filmů pro děti a běžnými spoluhráči (domněle "jen" počítačovými) šestiletých dětí, zatímco pojem křesťanská morálka se pokládá za něco málem neslušného.

V Jeffreyho případě pak zřejmě zafungovala kombinace obojího - drog i okultna. Říká to ostatně sám. Před deseti lety poskytl fascinující rozhovor jedné americké televizní stanici. V něm vysvětluje, že k němu už během jeho vazby promluvil Bůh. Jeffrey tvrdí, že měl na Boha docela vztek - ale On mu řekl: “Uvěř, a já tě zbavím hanby”. Což se také stalo.

Dnes si čte ve vězení každý den Bibli, vede dokonce biblistický “kroužek” a snaží se napravovat spoluvězně. Dětem vzkazuje, ať neposlouchají death-metal. Hobita už nepřipomíná. Jeho hubená tvář vypadá tak přesvědčivě, že je mu těžké upřímnou kajícnost neuvěřit. 

 

Memento

Srdceryvné dojáky, určené k podpoře žádosti o podmínku? Sotva. Leda, že by byl pan Franklin skutečně hodně hloupý či zoufalý. Musí totiž jasně vědět, že ať by dělal, co dělal, z vězení živ nevyjde. Ať už kvůli drtivé publicitě, kterou by podobné rozhodnutí vyvolalo, nebo proto, že byl dost možná jako “nehodící se důkaz” odklizen kýmsi mocným do archivu. 

Právě proto máme štěstí - a v tomto směru je lhostejno, zda Jeffrey skutečně uvěřil, nebo své obrácení hraje, případně zda jde jen o “kompenzační mechanismus”, který mu umožňuje přežít ve vězení mezi stočtyřicetikilovými chlapy, kteří už “hobitovi” stihli rozbít nos a přerazit očnici (a tak dále). To je jeho problém. My - my, kteří jsme zatím měli štěstí - máme v každém případě na očích “předmět doličný”.

Nebylo by špatné si na něj vzpomenout, ať příště budeme strojit dítko na “halloweenskou párty” za upíra. Nebo až nám někdo nabídne krátkodeché řešení zdravotních či mentálních problémů pomocí drog, které udělají jediné: zatlačí problém hlouběji. Nebo - v případě drog, ovlivňujících vědomí - nejen zatlačí skutečný problém pod povrch, ale současně “jen tak” otevřou cestu dovnitř něčemu temnému. Něčemu, co naše zpohodlnělá “ateistická”, pohanská civilizace už ani neumí poznat, identifikovat, natožpak pak “vymítat” či léčit.

Bylo by dobré si vzpomenout, namísto toho, abychom se do nekonečna utěšovali tím, že to s námi “oni” (pan doktor, farmaceutické firmy, prodejci gumových masek) přece nemyslí zle.

Jeffreyho milující, docela obyčejní, středostavovští rodiče, kteří mu nechali na ADHD a deprese předepsat Ritalin, pro něj také určitě chtěli jen to nejlepší.

K čemu se jako dláždění používají "dobré úmysly", ještě běžně víme. Nebo už ani to ne?

Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.