O VÁLCE

Nahlédneme-li do historie naší civilizace, spatříme, jak je obtížné přimět lidi, aby se poučili ze své zkušenosti. Z bolesti a smrti války se jedna část lidstva naučila pěstovat vznešenější hodnoty života a pěstovat vlastnosti, které ji odlišují od zvířat, kdežto druhá část se stala více sobeckou, více destruktivní a více smyslnou. Teprve když válka násilím odtrhla mnohé z lidí od většiny jejich vlastnictví, živoucího i hmotného, začali si teprve uvědomovat tragickou nestálost a pomíjivost pozemského života. Po první světové válce mnozí lidé věřili, že je lidstvo připraveno pro svůj další krok vpřed. Ale nacisté ukázali, že milióny lidí byly stejně tak připraveny pro svůj další důležitý krok zpět.

Vojenské vítězství válku neukončilo, ale jen způsobilo změnu ve vnějším charakteru konfliktu. Planeta se opět stala bojištěm mezi dvěma soupeřícími postoji, tvrdohlavým materialistickým a duchovně mravním. Po ty, kteří si sobeckou touhou nebo materialistickým nepochopením přejí lpět na umírajícím věku a vzpírat se nadcházejícímu věku nových idejí a lepšího života pro lidstvo, byly lekce války málo platné. Z toho důsledku se musí smířit s trpkou karmou, kterou takový odpor musí nezbytně vyvolat. Tam, kde nechtějí lidé začít sami opouštět svou negativní stránku, svou nižší přirozenost, přinutí je k tomu život sám. Kde nedovolí, aby je druzí vychovávali k většímu chápání, začne je poučovat násilí událostí.

Můžeme pozorovat demokratické národy, jak se snaží zabránit otevřenému konfliktu s národy totalitními, ale vše, čeho úspěšně dosáhnou je, že pouze odkládají nevyhnutelný střet z roku na rok. Když je mezi dvěma národy po dostatečně dlouhou dobu více nenávisti než dobré vůle, je podle zákona příčiny a následku nevyhnutelné, že mezi nimi vypukne fyzická válka. Pokud se ega budou dostávat do konfliktu jedno s druhým, potud budou národy dělat totéž. Jestliže nemohou urovnat své spory mírumilovně, je to proto, že ego v nich je příliš silné, vášně příliš prudké a nepřátelství příliš zaslepené.

Válka je tím, co vyrovnává všechny rozdíly, co šíří utrpení širokým záběrem. Je také učitelem, který bezohledně svírá lidi a nutí je podívat se na své životy a - co je důležitější - na sebe sama. Každá ze světových válek, která postihla lidstvo, byla nevyhnutelným, vlastní zásluhou získaným výsledkem příčin dříve způsobených. Neomylný zákon karmy přináší odplatu, dobrou či špatnou, podle zásluh. Příčiny jsou četné, ačkoli na nejhlubší úrovni existuje pouze tatáž jediná příčina - lidská nevědomost vedoucí k nesprávnému jednání lidí.

Válka rozkládá zvyky, rozrušuje morálku a ničí umění. Mění osud a odhaluje dobré i zlé v lidském charakteru. Je to ta nejpřísnější zkouška člověka i národa. Otřásá náboženstvím, vyřazuje mysticismus, ale potvrzuje filozofii. Čím déle válka trvá, tím méně je pravděpodobné, že po ní mohl být obnoven starý řád myšlení. Jakmile dojde k válce, vina musí padnout nejen zevně, ale také vnitřně na lidi a politiku, která ji vyprovokovala, ale také na vášně, chtivost a egoismus, které ovládají vůdce i ty, kteří se jimi nechají vést. Zlé tužby a nespravedlivé činy byly semenem, hrůzy války byly plodem.

Válka je sice plná hrůz, ale má také druhou stránku. Všechno morální bahno v charakteru lidstva stoupá na povrch, koncentrované nejvíce mezi totalitními gangstery, ale stoupá, jen aby bylo vidět, co toto bahno je, a aby bylo odstraněno. Jestliže válečná krize rozdrtila iluze a odhalila slabosti, ukázala také překvapující dobrou vůli a odhalila netušenou latentní sílu.Utrpení lidstva má výchovnou hodnotu a směřuje k urovnání hříchů a výstřelků lidstva.Velká válka přivádí lidstvo do citové krize. Tato krize burcuje lidstvo z pocitu uspokojení a lhostejnosti k náboženským hodnotám. Trpkým lekcím války se lze naučit správně, ale mohou také být brzy zapomenuty.

Všechny národní dny modlitby a významní duchovní, kteří je vedli, neměli úspěch a nezastavili dvě světové války v naší době. Neměli úspěch proto, že se snažili uniknout z následku, zatímco příčinu ponechávali nedotčenou. Jestliže soucit lidí s bezbrannými zvířaty je tak malý, že se nevzdají jedení masa, jakým právem žádají Boha, aby jim projevil soucit a zastavil válku? Protože válka je nakonec výrazem omylů mysli a vášní srdce, může být zastavena jedině tím, že se k ní dostaneme v místech, kde začíná: v samotné mysli a srdci. To znamená, že ani organizované náboženství, ani organizovaná politika nemůže svět zachránit.

Materialismus dosahuje svého nejvyššího vyvrcholení ve společenských a osobních krizích vyvolaných válkou. Odhalení jeho strašlivých důsledků přímo před očima lidstva je svou reakcí probuzením mnoha spících mentalit k potřebám duchovního rozhledu. Uchovávat představu, že poválečný svět může nadále udržovat materialistický názor předválečného světa, aniž by se zničil, znamená podléhat iluzi. Stále více lidí se snaží v sobě realizovat boží přítomnost. I když je jejich počet výrazně větší než před válkou, je jich stále příliš málo. Civilizace založená na vyšších zákonech vždy přežije, zatímco civilizace založená na násilí nepřežije.

Slovo ,,mír" má pouze relativní význam. Představa, že společnost, civilizace nebo jednotlivec mohou existovat v trvalém stavu, je iluzorní. Jakmile skončí jeden typ války, druhý začíná. Mír nekonečné stagnace je nemožný. Tento neúspěch je dán povahou věcí, že mezi dobrem a zlem musí být konflikt. Zlo vždy usiluje o zničení dobra, a dobro se vždy musí bránit. Poslední typ míru je ten, v němž síly, které musí spolu nevyhnutelně zápasit, jsou správně vyrovnané.

Žádný člověk ani žádná země se nemohou cítit bezpečně, pokud existují jaderné zbraně. Kdyby lidé měli lepší charakter a více intuice, nemohli by přijímat takové hrůzy, dokonce ani ve jménu sebeobrany. Veškeré zbraně moderní války jsou jen symbolem vnitřního zmatku člověka. Skutečnost za nimi je jeho neznalost duchovních zákonů, jeho slepota k faktu, že celá válka je následek a nikoli příčina. V této moderní době lze jen těžko očekávat, že moderní svět pochopí příčinu svých velkých soužení.

V období války, kdy byly milióny lidí přemoženy utrpením, ztrátou a strachem, byla ospravedlněna praktická hodnota hledání, neboť poskytovalo vnitřní klid a vnější odvahu. Po zklamání z poválečné éry, od které se očekávalo, že přinese éru míru, ale přinesla jen více hrozeb války, obrací se stále více Evropanů k hledání útěchy nebo vedení v náboženství, mysticismu nebo filozofii. Navzdory duchovním poselstvím daným lidstvu velkými proroky, bestiálnost války stále pokračuje, aby ukázala sílu zvířete v člověku. Brutální síla naštěstí nikdy dlouhodobě nevládla tomuto světu. Tyto síly mají úspěch jen na začátku a neúspěch vždy na konci.

Paul Brunton: ,,Musíme spíše zarýt rýčem pátrání hluboko do země, která obklopuje kořeny tohoto problému válek a bouří, útoků a zločinů, než se spokojit s pouhým povrchním názorem. Potom zjistíme, že zlo, které ohrožuje naši existenci, vyrůstá ze dvou kořenů. Nevědomosti egoismu a neovládané emoce. První je zbytečný, druhý nerozumný."