NEZNÁMÁ TVÁŘ SLUNCE

       Prvního září roku 1859 pozoroval astronom Richard Carrington Slunce. Náhle si všiml, že poblíž skupiny skvrn se tvoří zvláštní zářivé útvary. Dříve, než se mohl s někým o tento objev podělit, úkaz začal mizet. Carrington netušil, že zaznamenal sluneční erupci nebývalé síly. Den po dni obracel Richard Carrington dalekohled k Slunci, aby studoval sluneční skvrny. Mohl si to dovolit. Byl dost bohatý na to, aby si poblíž Londýna postavil dům s vlastní observatoří. V ní zkoumal pohyby skvrn v jejich cyklu. Uvědomil si, že Slunce se neotáčí okolo své osy pravidelně, jak tomu bývá u planet, ale že rotace pólů probíhá jiným tempem než rotace rovníku. Onoho prvního zářijového dne Carrington počítal skvrny, když jej překvapily dva jasné záblesky světla. Už po minutě začaly slábnout, takže nikdo jiný nemohl zvláštní objev dosvědčit. Carrington naštěstí nebyl jediným astronomem, který toho dne sledoval Slunce. Záblesku si povšiml i jeho kolega Richard Hodgson a objev potvrdil.

     Historie ale na Hodgsona zapomněla a prvenství připadlo Richardu Carringtonovi. Podle něj byl úkaz nazván Carringtonův jev. Dnes víme, že záhadnou událostí z roku 1859 byla sluneční erupce, tedy výron částic a krátkovlnného záření. Neobvyklá byla hlavně její mohutnost. Překonala například obrovskou erupci z roku 1989, která ochromila elektrické vedení celého Quebecu, nebo několik erupcí z roku 2003, jejichž vlivem bylo vyřazeno několik satelitů. Kdyby se dnes přihodilo něco podobného, došlo by k poškození tolika elektrických transformačních stanic, že dodávky elektřiny by mohly být plně obnoveny až za několik týdnů nebo dokonce měsíců.

      Krátce po erupci z roku 1859 zachytily magnetometry v Greenwichské observatoři náhlou změnu magnetického pole Země. O sedmnáct a půl hodiny později se magnetometry vychýlily znovu, tentokrát zcela mimo stupnice. Zhruba ve stejnou dobu pracovnicím u telegrafu začaly ze zařízení sršet jiskry. Dráty se začínaly tavit a málem došlo k požáru. Na noční obloze byly vidět světelné úkazy připomínající polární záři. Carrington od začátku nepochyboval, že zmíněné události souvisejí s objevenými záblesky. Nevěděl však ještě, že rozdílné projevy erupcí souvisejí s nabitými částicemi, které se k Zemi blíží různou rychlostí. Vypovídají o síle erupce. Čím rychleji se částice k naší planetě dostanou, tím více energie se ze Slunce uvolnilo.

     Po běžné erupci částice dorazí k Zemi asi za třicet hodin. Carringtonova erupce přinesla částice již po sedmnácti a půl hodině. Podle amerických a kanadských vědců byla dokonce dvakrát až čtyřikrát větší než sluneční erupce z roku 1989, která ponořila do tmy Quebec. Zvláštností Carringtonovy erupce byly polární záře pozorované v nezvyklých místech světa. Bruce Tsurutani z Laboratoře pro tryskové pohony v Kalifornii tvrdí, že právě tento jev vypovídá o síle erupce. Změny zemského magnetického pole byly třikrát větší než v případě erupce z roku 1989, takže se dá říci, že událost z roku 1859 znamenala nejsilnější zaznamenanou sluneční erupci v historii.

     Důkaz se podařilo najít i ve vrstvách polárního ledu. Proč právě tam? Energetické částice vstupují do vrchních vrstev atmosféry a spustí řadu chemických reakcí, které se projeví větším obsahem dusičnanů ve sněhu dopadajícím na póly. Když se ze sněhu stane led, své vlastnosti si uchová a může být později prozkoumán. To se stalo i v případě Carringtonovy události z roku 1859. Je důvod se domnívat, že Carringtonem pozorovaná erupce překonává všechny dosavadní rekordy. Neznamená to však, že by se nemohla podobná událost opakovat. Kdy to bude, nikdo nedokáže odhadnout.