TRANSYLVÁNSKÉ MYSTÉRIUM, STÍNY PODZEMNÍCH SVATYŇ A TRHLINY V ČASE (7)

Ve své podstatě byl toto jediný případ, kdy se Cezar velmi stručným a hodně neurčitým způsobem vyjádřil na téma svých tajemných stavů mysli a emocí, které pro obyčejného člověka musely vypadat skutečně velmi neobvykle. Na tváři mého rumunského kontaktu se značilo velké zklamáni, neboť po několika minutové pauze se Cezar rozpovídal poněkud víc.

A bylo to hodně, hodně zajímavé.

"Jednou jsem se vrátil do fyzické reality a postihly mne závratě, které trvaly několik minut a já jsem se snažil rozpoznat místo, kde jsem se nacházel. I když jsem měl otevřené oči, viděl jsem vše jakoby v mlze, nebo lépe řečeno, nemohl jsem si uvědomit okolní realitu. Vnímal jsem pouze obrysy objektů, které mne obklopovaly. Postupně a velmi pomalu jsem se dostával do normálního stavu. Pak jsem pochopil, že existuje určitá souvislost mezi myslí a smysly. Přistihl jsem se, že jsem byl hluboce pohroužen do jemnohmotného prostředí, které se nacházelo "vysoko" nad objektivní realitou.

Obvykle je velmi těžké ztratit kontakt s objektivním světem. Jistá velmi efektivní cesta spočívá v klidném soustředění se na své vnitřní "Já" tak kvalitně, jak jen je to možné, nedbaje vnějších pocitů, které člověk přijímá skrze své smysly, ale toto skutečně nebyl můj problém. U mne tomu bylo paradoxně opačně. Měl jsem velké potíže obnovit spojení mezi mou myslí a smysly tak, abych se dokázal opětovně začlenit do vnějšího informačního cyklu. Nebylo pochyb o tom, že mé smysly pracovaly velmi dobře, ale přesto jsem se jen obtížně dokázal přizpůsobit normálním vnějším podmínkám.

Pro snazší pochopení toho, o čem vykládám, si představte, že byste několik let žili v jednom z největších měst na světě, kde by vaše životní úroveň byla velmi vysoká. V důsledku neobvyklých okolností se dostanete na opuštěný ostrůvek uprostřed oceánu, kde v okolní krajině budou převládat skály a útesy a vaše životní podmínky se smrsknou do zcela primitivního rozměru. Tento skok směrem "dozadu" bude obrovský a bude vám nějakou dobu trvat, než se dostatečným způsobem přizpůsobíte.

Při této příležitosti jsem si uvědomil, že lidská mysl, která je úzce spjata s tělesnými pocity, dokáže velmi dobře fungovat i bez těchto pocitů, když je pevně kontrolována a zvládána prostřednictvím důsledné praxe. Někdy jsem se dostával do stavu vytržení tak hlubokého, že mne má matka musela i desítky minut "budit" do objektivní reality. Jindy, když jsem se dostal zpět z meditace, jsem byl prostoupen ohromnou euforií, ve které jsem chtěl svým rodičům popsat všechny rafinované stavy mysli, kterými jsem procházel.

Velmi rychle jsem ale zjistil, že slova jsou bohužel velmi slabá na to, aby dokázala zachytit kvalitu a bohatství těchto jemných stavů, jež jdou ruku v ruce s jemnými projevy, které se nacházejí vysokou nad fyzickou realitou tohoto světa. Kvality těchto jemných světů jsou oproti běžným smyslovým standardům zcela nepředstavitelné povahy. Jednou jsem se přesto pokusil mé zkušenosti z tohoto druhu vnímání (mé meditativní zkušenosti) popsat mým rodičům. Vlastně to bylo na základě jejich důrazného naléhání, abych jim o tom něco pověděl.

Snažil jsem se jim vyhovět, ale výsledkem byl popis množiny jistých tvarů a barev, které jsem si uvědomoval a které nejlépe odpovídaly popisu onoho jemnohmotného světa, do kterého se mi dařilo pravidelně vstupovat. Převažujícím vzorem byly nepravidelně široké červené a žluté pruhy na indigovém pozadí.

Nakonec se mi díky mnoha inspirativním a poměrně sugestivním metaforám podařilo alespoň v základu vysvětlit přesné vlastnosti onoho světa, ale mé nadšení velmi rychle vyprchalo, když jsem zaznamenal jejich nevěřící a soucitné pohledy. Pak jsem si uvědomil, že jakýkoliv pokus o vysvětlení prostě nemohl přinést žádoucí výsledek. Nevědomost je neuvěřitelně silný limit v evoluci lidské bytosti. Proto jsem se nakonec vzdal jakýchkoliv dalších pokusů takové věci vysvětlovat. Bohužel by to byla pouze ztráta času a energie.

Vždy, když jsem se ponořil do hluboké meditace a prakticky jsem nechal tento svět daleko za sebou, zaplavil mé vědomí úžasný stav obrovské svobody a intenzivní pocit toho, že bych mohl pochopit tajemství jakéhokoliv místa zde na Zemi. A tak jsem se postupně osměloval a krok za krokem jsem počal objevovat "říši Nepoznaného".

Můj kontakt mi sdělil, že Cesarovo vyprávění bylo tak hypnotizující, že si v jedné chvíli dokázal velmi přesně představit rozsah a hloubku zkušeností, které na mentální úrovni byly v daném stavu Cesarem přijímány. Ten s největší pravděpodobností telepaticky zaznamenal sled myšlenek mého rumunského přítele a prakticky ihned na ně navázal.

Neboť pokračoval:

"Duchovní a kauzální světy se řídí jinými zákony a nabízí mnohem komplexnější informace, než nám může poskytnout vědomí na fyzické úrovni, do níž jsme vnořeni. To však není předmětem našeho vzájemného setkání. Postačí, když vám sdělím, že během mých "cest" napříč jemnými rozměry Vesmíru jsem nikdy nebyl sám.

Byl jsem pevně a zcela přesně veden silou, kterou jsem vnímal jako gigantický pramen lásky a která mi velmi trpělivým způsobem vysvětlovala a prozrazovala mnoho z tajemství, se kterými jsem se setkával. Vzhledem k tomuto druhu jemné "ochrany" jsem si byl již v útlém dětství schopen úspěšně vyšlapat cestičku k jistému druhu psychických zkušeností (a některé z nich byly vskutku prapodivného charakteru), díky kterým jsem zůstal na živu."

Poté se Cesar na pár okamžiků odmlčel. Můj rumunský kontakt chtěl zcela upřímně a z celého srdce získat možnost dozvědět se více o tajemství, která spočívají uvnitř těchto "vyšších světů". Faktem je, že ve více či méně explicitní formě, každý z nás alespoň jednou v životě cítil nutkání osobně tyto "vyšší světy" navštívit.

Ovšem ve většině případů je to osud, který nám tuto možnost poskytne, anebo odloží na dobu pozdější skrze nějaký jiný souběžně jdoucí život. S touto zákonitostí jsem měl možnost se seznámit na vlastní kůži. Můj rumunský kontakt však v dané chvíli (a řekl bych, že zcela správně) považoval Cezara za ztělesněný hlas osudu, který mu nabízí úžasnou možnost učit se s jeho pomocí věcem, ke kterým by se za jiných okolností nemohl ani přiblížit.

Pojďme se ale vrátit zpět k Cezarovi.

K další velké změně v jeho životě došlo během roku 1980. Již dříve jsem několikrát naznačil, že byl mezi sousedy a vrstevníky považován za "podivína", a to především z toho důvodu, že si nedokázal vytvořit prakticky žádné vazby na své okolí. Na jakoukoliv položenou otázku ze strany sousedů odpovídal jen na půl. Mimoto stále více a více času trávil o samotě ve svém pokoji hluboce pohroužen do svých meditací. Navíc tu byla stále "Securitate", jejíž temné a nekalé praktiky začínaly být všeobecně známy.

Takže se jednoho dne v lednu roku 1980 Cesar vrátil ze školy ve stavu podivného vnitřního varu. Byl typický zimní den. Nadýchané sněhové vločky se tiše snášely z šedivé oblohy a padaly na městečko schoulené na úpatí hor. Cesar si své vnitřní rozpoložení nedokázal vysvětlit. Proto záhy poté, co přišel domů, odešel do svého pokoje, posadil se na posteli do své oblíbené pozice připraven k hluboké meditaci. Vzhledem k tomu, že rodiče si již dávno zvykli na jeho zvláštní "rituály", věděli tak, že by nebylo moudré ho nyní rušit. Nicméně mu bylo oznámeno, že by měl za chvíli přijít k večeři.

To, co se v následujících hodinách přihodilo, staví člověka rozhodným způsobem do situace, která bude testovat sílu víry, jež by měla být součástí našeho nitra. V následujících řádcích se pokusím o co nejvěrnější popis sledu událostí, které musely být nezapomenutelným zážitkem, a které mi byly detailním způsobem vylíčeny mým rumunským kontaktem, jež, jak čtenáři zajisté velmi dobře pochopili, byl s Cesarem v úzkém kontaktu.