HISTORIE TEMPLÁŘSKÉHO ŘÁDU

       Řád rytířů Templu, též Vojsko rytířů řádu templářského neboli Chudí rytíři Kristovi a Šalamounova chrámu (Templu) byli založeni po skončení I. křížové výpravy, v době kdy křižácké státy vítaly množství poutníků směřujících ke svatému hrobu v Jeruzalémě. Vznikli na pozadí historických událostí, které byly ve znamení krve, vroucí víry a boje za ni. V době, kdy lidský život byl jen slzavé údolí, kterým je nutno projít na cestě k vykoupení. Turci, zvláště pak Seldžukové, táhnoucí na východ ke Středomoří si podmaňovali jeden stát za druhým. Roku 1071 porazili Byzanc u Mantzikertu a brzy přitáhli k Cařihradu, sředu Byzantské říše. Byzantský císař Michael VII. a po něm Alexius Komnenus, se obrátil na hlavu křesťanského světa, na papeže Řehoře VII, později na Urbana II. (papežem v letech 1085-99).  Papež Urban II. viděl v boji proti nevěřícím cíl, pro který by se mohla rozhádaná Evropa sjednotit. A sjednotila by se pod praporem církve. Proto svolal v roce 1095 sněm do Piacenzy v Itálii, kde byli vyslanci byzantského císaře vyslechnuti. V listopadu v Clermontu ve Francii bylo rozhodnuto. Nechť se lid křesťanský sjednotí do jediného vojska táhnoucím proti obsaditelům svatého hrobu, nechť rozbroje ustanou a lid se spojí pod znamením kříže. Tak se na konci 11. století zrodili křižáci.  Lid zachvátilo náboženské vzrušení. Chudý lid, zdecimovaný morem z let 1094-95 podlehl vidině bohatství. Ve Francii se objevil potulný kazatel, Petr Admienský, zvaný Petr Poustevník, který svou obžalobou a barvitým líčením zlých skutků muslimů strhl mnohý lid. Ten za Petrem táhl Evropou osvobodit Boží hrob a dav stále narůstal. Cestou žebrali a loupili. V Uhrách začali zabíjet v domnění, že jsou již u svého cíle. A nebyli jediní.

     Petr Poustevník dorazil 30. června 1096 do Cařihradu. Loupení se opakovalo. Císař je proto dal urychleně přepravit přes Bospor do Malé Asie, kde tento špatně ozbrojený a vycvičený lid byl pobit v první bitvě Seldžuky. Petr uprchl zpět do Cařihradu. Na jaře 1097 dorazila před Cařihrad po různých cestách téměř čtyřicetitisícová armáda. Byli to především normanští rytíři vedeni vévodou Robertem Normanským, dále vojska z Lotrinska vedené Godefroyem z Bouillonu a z Flander vedené Robertem Flanderským. A z jižní Francie přitáhl Raymond se St. Gilles, zvaný Touluský, spolu s papežským legátem biskupem z Puy a Bohemund Tarentský, který v letech 1081-84 porážel byzantské armády a obsadil Soluň.

      Císař s nimi nejprve zkoušel bojovat, ale byl odražen. Po slibech věrnosti, které si u křižáků vyžádal, jim přislíbil lodě a zásoby pro vojsko.
Tak křižáci oblehli začátkem května Nikáj. Město se vzdalo 26. června, ale vzdalo se byzantskému císaři, který přitáhl a město obsadil.  Křižáci táhli dál směrem k Jeruzalému. Část křižáků vedená Balduinem, bratrem Gorfroye z Bouillonu, se odtrhla a vydala se na Edessu, kterou obsadila. Tak vznikl první křižácký stát -- Edesské hrabství.

     Koncem října dorazilo křižácké vojsko do údolí řeky Oront, na jejíž březích stálo mohutně opevněné město - Antiocheia. Obléhání trvalo sedm měsíců, až v noci ze 2. na 3. června 1098 město padlo zradou. Velitel jedné z věží, Firúz, se nechal nalákat sliby a Bohemundovi otevřel bránu. Město bylo dobyto, ale během několika dnů je oblehl turecký emír Korbugha, který spěchal obležené Antiochei pomoci. Tak se role křižáků změnila. Koncem července 1098 se pokusili křižáci zoufalým útokem obléhatele prorazit. V tureckém vojsku nastal zamtek a Antiocheiské knížectví v čele s Bohemundem z Tarenta mohlo nerušeně vzkvétat.

       V listopadu se vojsko vydalo směrem k Jeruzalému. Cestou dobyli několik měst, Tripolis (hrabství tripolské), Akkon (někdy též Akko) a 7. června dorazili k Jeruzalému. Bylo jich sotva 20 tisíc. Kdo něco dobyl, nechtěl táhnou dál. Ve čtvrtek 13. července 1099 započali s útokem. V pátek město dobyli. Nastala strašlivá řež.

      Dne 22. června byl zvolen do čela Jeruzalemského království Godfroy z Bouillonu. Tak skončila I. křížová výprava, která splnila svůj cíl. Do svaté země táhly houfy věřících, lidí neznalých boje, kteří potřebovali ochranu. A tak se zrodili Templáři.

     V roce 1118 nebo 1119 se osm rytířů z družiny Godfroye z Bouillonu rozhodlo, že svůj život zasvětí strážení poutních cest do Jeruzaléma. Snad to byla iniciativa samotné církve. Jisté je, že tito rytíři -- byli to Hugo z Payens, Godefroy ze St. Omer, Hugo I. hrabě ze Champagne, André z Monbard, Archambaud ze Saint-Aignan, Nivard z Mondidier, Godemar a Rossal -- vytvořili milici, které žila z almužen, a když jeden z nich zemřel, jeho místo u stolu po čtyřicet dní zaujal žebrák. To byl jeden z prvních zvyků, později si jich vytvořili celou řadu, většinou inspirované zvyky Orientu a Židů.

     Tehdejšímu panovníkovi Jeruzaléma Balduinu II., se tento nápad zalíbil a jako kasárny, či klášter, jim věnoval Omarovu mešitu Kubbat as-Sachrá (Skalní dóm). Před staletími zde na hoře Moriah stál chrám (temple) zbudovaný pro krále Šalamouna. Později přibrali i sousední mešitu al-Aksá. To už jich bylo na tři sta a veleli třem tisícům pěšáků. Původně se přidali k řeholi Augustiánů, stejně jako johanité, ale kromě třech obvyklých slibů řeholních (chudoba, cudnost, poslušnost a věrnost Bohu) skládali slib čtvrtý -- povinnost ochraňovat poutníky do Jeruzaléma.
V Jeruzalémě působil, ještě než jej křižáci dobyli, řád rytířů sv. Jana Křtitele, johanité, též špitálníci. Měli za úkol pomáhat nemocným poutníkům. Teprve po úspěších templářů se johanité zčásti přeměnili na ozbrojenou milici. V následujících staletích si byli velkými soupeři. Jejich spory, nutno dodat, byly většinou o kořist.

      Templáři, napůl mniši a napůl vojáci, si zvolili za patrona sv. Jana, autora Apokalypsy. Později požádali opata z Clairvaux Bernarda, aby sepsal Řád jejich organizace, původně měl 72 článků, ale během let se rozrostl téměř na sedm set paragrafů. Na církevním koncilu v Troyes v roce 1128 byli jako řehole schváleni a získali oficiální statut. Hugo z Payens se stal prvním představeným a začal verbovat další příslušníky.
První koloniální armáda byla na světě. Templáři se stali oblíbenci papežů. Během let se rozrostli do uzavřené organizace s rozsáhlými právy a odpovědností pouze papeži. V roce 1139 je papež Innocens II. svojí bulou vyjmul z povinnosti platit desátky a naopak mohli na svých majetcích daně vybírat. Mohli si též přisvojovat válečnou kořist. Podle buly Alexandra III. nesměl na templářích nikdo vymáhat sliby manské. Tak jejich hrady v Orientě, ale i v Evropě nepodléhali žádnému králi.

     Řád měl své kněze i zpovědníky a tak se tajemství nemohla dostat ven. I volba velmistra nepodléhala schválení papeže, a to i volba císaře byla ovlivněna papežem. Velmistrova hodnost se rovanala knížecímu titulu a členy řádu se mohli stát jen lidé se šlechtickým původem. Ti pak oblékali bílý plášť s červeným křížem. Ostatní nosili černý nebo hnědý plášť s červeným křížem, šlo o bratry sloužící nebo pěší bojovníky. Na každého rytíře připadalo zhruba deset těchto nižších bratří. Během půl století měl řád 5-6 tisíc rytířů a asi desetkrát tolik pěších, sice roztroušených na dvouch kontinentech, ale existujících. Třetí skupinou byli řádoví kaplani, odění do hnědého pláště, s odpovědností, opět, pouze papeži. Později zavedli templáři něco jako čestné členství, pro lidi, kteří je podporovali finančně i zbrojně, ale jaksi zvenku.

     O vnitřním životě teplářů toho moc nevíme, do řádu se vstupovalo dobrovolně, ale těžko se z něj dostávalo a porušení tajemství se tvrdě trestalo. V čele řádu stál velmistr. Jeho zástupce a politický poradce byl senešal a vojenský poradce maršál. Dále zde byl velitel jezdectva, turkopolier -- velitel pomocných zborů složených z místního obyvatelstva, velitel přístavu Akkon a preceptor -- hlavní hospodářský správce. Následovali velitelé provincií, kteří měli pod sebou velitele komend, kteří řídili správu jednotlivých hradů.
Souběžně s touto vojenskou hierarchií existovala i hierarchie kněžská. V jejím čele stál "klášterní kaplan", kaplan kláštera v Jeruzalémě. Každá komenda měla své kaplany.

     Velmistr mohl libovolně nakládat s majetkem, rozdávat dary, jmenovat důstojníky, ale při nakládání s majetkem, či ve věcech vojenských, byl povinen radit se s kapitulou. Velmistr byl volen třináctičlenou komisí, představující dvanáct apoštolů a Krista. Byla složena z osmi rytířů, čtyrech sloužících a kaplana z různých provincií a různých národů.

     Templáři nesměli vlastnit soukromý majetek, ale velmistr mohl udělit vyjímku. Temlářský řád byl ovšem velmi bohatý, v Orientě vlastnil mnoho pevností a v Evropě, zejména ve Francii, Anglii, Španělsku, Portugalsku a Německu, vlastnil rozsáhlé pozemky. Král aragonský, Alfons I., odkázal templářům své království, které jeho nástupce draze vykoupil. Templáři vlastnili loďstvo pro přepravu poutníků, na čemž dále bohatli. Dostávali dary od všech vrstev obyvatel, patřil jim i majetek vstupujících rytířů. Dále nezanedbatelnou řekou zlata byla válečná kořist. A hlavně bankovnictví.
Lidé si dříve uchovávali svůj majetek sami nebo je svěřovali klášterům a vůbec církevním institucím, které i v době válek byly nedotknutelné. Templářské domy zbudované jako pevnosti, plné ozbrojených a v boji cvičených mužů tomuto účelu sloužily daleko lépe. Templáři směňovali evropskou měnu za palestinskou, samozřejmě s výdělkem. V průběhu let zavedli moderní systém bankovnictví, téměř takový jaký známe dnes. Znali směnky, šeky, rozvinuli všemožné typy úvěrů, přijímali vklady, prováděli platby do zahraničí. Byla to činnost velmi vzdálená jejich původnímu poslání, ale činnost na které nejvíce bohatli.

     Ve finančních operacích byli naprosto korektní, půjčovali zárověň anglickému i francouzkému králi na finacování vzájemné války. Často působili jako finanční poradci kohokoliv, kdo si to mohl dovolit. Za vlády Václava II. byl ke dvoru zván Berthold z Gepzensteinu (v Čechách byli templáři od roku 1232 od vlády Václava I.).

     Muslimský svět se nesmířil s porážkou. V roce 1144 padl první křižácký stát, Edesské hrabství, dobyté mossulským emírem Zengím. Tento protiútok ještě nesjednoceného muslimského světa vyvolal v Evropě odvetu -- II. křížovou výpravu (1147-49), mnohem honosnější a mnohem méně úspěšnou. Do války pod křížem vyrazil německý císař konrád III. Hohenstauf a francouzký Ludvík VII. Francouzská výprava byla rozdrcena v létě 1148 u Damašku. Ludvíku VII. došli peníze a na návrat si musel půjčit u templářů. Právě odtud je první zmínka o finanční transakci provedené přes templářské komendy.

     Centrální moc v Jeruzalémě pomalu začala upadat, začali se objevovat spory mezi křesťanskými vůdci a johanité i templáři si vedli po svém. V roce 1174, po smrti Amalricha, se měl stát jeruzalémským vládcem třináctiletý Balduin IV. Tři roky za něj vládli regenti. Pak se ujal vlády sám, nikoliv bez úspěchu. Roku 1185 Balduin zemřel na lepru bez dědiců, což vedlo opět ke sporům nejvlivnějších baronů.

     Navíc, v roce 1171, padla v Egyptě vláda dynastie Fátimovců a egyptským sultánem se stal Saláhuddín, známý jako Saladin, pod jehož velením se spojil Egypt a část Sýrie. Saladin vyhlásil džihád - svatou válku proti nevěřícím. Po řadě bojů uzavřel s křižáky příměří na dobu jednoho roku. Do války vstoupil roku 1186 a svedl bitvu u Galileji. V červenci 1187 vyhrál Saladin bitvu u Hattínu. Mezi zajatci byl i jeruzalémský král Vít z Lusignana a velmistr templářů Gérard z Ridford, který jako jediný z templářů odešel živý. Prý odpřísáhl Saladinovi, že proti němu nebude bojovat. I tento fakt byl vytažen v pozdějším procesu s templáři. Saladin propustil i Víta z Lusignana i bez výkupného, snad proto, že Vít byl neschopným vladařem.

     Během několka týdnů obsadil Saladinova vojska Akkon, Sidon, Bejrút, Gazu, Askalon a 2. října 1187 vstoupili muslimové do Jeruzaléma. Po vstupu se neopakoval krvavý hon na obyvatele, jak tomu bylo před téměř devadesáti léty, ale dal jim možnost vykoupit se. Templáři, kteří zachránili svůj majetek, měli možnost vykoupit zajatce z otroctví, ale odmítli. Záminka? Velmistr Gérard z Ridford byl rovněž v zajetí a jen on mohl rozhodnout o takové transakci. A tak 16 000 lidí putovalo do otroctví. Křižáci udrželi tři města -- Tyros, Antiochii a Tripolis a pět hradů, mezi nimi Krak des Chevaliers.

     Úspěch Saladina vyvolal v Evropě rozkol, církev, Filip II. August a německý císař Fridrich II. Barbarossa (Rudovous) chtěli svatou zemi dobýt silou. Anglický král Jindřich II. Plantagenet a zejména jeho syn Richard Lví Srdce a hrabě tripoliský a toulouský Raymond V. hledali kompromis.
Pro kompromis byli i templáři, kteří se jej snažili hledat vždy. Nejen proto, že svět financí nezná hranic náboženských ani jiných. Přišla ke slovu i sňatková diplomacie -- Richardova sestra si měla vzít Saladinova bratra, ale nestalo se tak.

     Následovala III. křížová výprava (1189-92), snad nejvíce známá díky Richardovi. Zahájil ji s obrovským vojskem Fridrich I. Barbarossa ve svých sedmdesáti letech. Ať už Barbarossa utonul nebo dostal infarkt a následně utonul, jeho vojsko se v roce 1190 rozpadlo bez boje. Část se vrátila domů, část založila řád německých rytířů.

     Richard se zmocnil Kypru a spolu s Filipem II. dobyli Akkon, Tyros a několik dalších měst. Templáři získali za pomoc Kypr, ale tento dar byl dobře zaplacen. Richard i Filip se vrátili domů.

     Templáři díky svému hledání kompromisů a podporou anglického krále si znepřátelili francouzkého panovníka. Při vyjednávání se dostávali do styku se saracény a nezřídka kdy to byl i i jejich přátelé, na svých hradech pěstovali alchymii. Toto všechno je stavělo do špatného světla, i když bojovali i v předem prohraných bitvách. Snad si templáři byli vědomi toho, že křesťanské státy v obležení muslimského světa nelze udržet natrvalo, a tak počátkem 13. století začali intenzivně budovat své impérium v Evropě. V polovině 13. století se templářský majetek rozkládal na jedné třetine Paříže.

    IV. křížová výprava (1202-1204) rozhodně nebyla bojem o svatou věc. Ta vznikla z iniciativy Innocence III., který důsledně prosazoval nadvládu papeže nad všemi panovníky. Měla za úkol dobýt Egypt a odtud Jeruzalém. Benátští kupci však odmítli křižáky přeplavit přes Středozemní moře, pokud nedobyjí přístav Zadar v jadranském moři. Tento přístav, držený v rukách uherského krále a tedy v rukách křesťanu, Benátkám konkuroval. Odtud se křižáci, opět na přání Benátčanů, obrátili k Cařihradu, který oblehli a v roce 1204 dobyli. Centrum řecko-katolické církve padl i k nemalé radosti papeže. Tím skončila IV. křížová výprava. Balduin flanderský se zde s požehnáním církve stal císařem. Roku 1261 tato říše padla a na trůn se s pomocí Janovanů, konkurentů Benátek, vrátila Byzanc.

    Do roku 1250 byli uspořádány další tři křížové výpravy a jedna dětská křížová výprava, jež skončili naprostým neúspěchem. Egypt byl spojen tvrdou diktaturou mamlúckého sultána Bajbarse.

     Do bojů o střední východ se zapojili Mongolové. Chán Čingis vytvořil obrovskou říši (zemřel 1227) a později jeho vnuk Hulagu bojoval proti křižákům, se kterými se později spojil proti muslimům. V Evropě vypukly boje mezi církví a různými odnožemi heretiků, kteří požadovali chudobu církve se zbraní v ruce. Postavení křižáckých států se stalo neudržitelné.

     Mongolové byli skvělími válečníky, ale sultán Bajbars je v roce 1260 porazil u Ajn-Džálutu. Při postupu před sebou hnal i křižáky. 1268 obsadil Antiocheiu a zanikl další křižácký stát. Roku 1289 padl Tripolis a během dvou let Bejrút, Tyros a Sidon. Zbytky křižáků se stáhli do poslední pevnosti, která tu zbyla, do Akkonu.

     Akkon padl 28. května 1291 a znamenal konec křesťanských států.  Lodě temlářů i s mnohým bohatstvím odplouvali již před pádem Akkonu na Kypr.

       Kde však templáři sebrali takový majetek? Tvrdilo se, že templáři pěstující alchymii, objevili způsob jak měnit olovo ve zlato.  Konec 12. století a první polovina 13. století byla poznamenána rozmachem mezinárodního obchodu. Konaly se mezinárodní veletrhy, zejména v Norimbergu a Champagni. Přístavní města jako Benátky, Janov, Marseille zaznamenaly obrovský rozkvět a to také díky křížovým výpravám a poutníkům směřujícím do Jeruzaléma. Orient poskytoval ohromné množství roztodivného tovaru, který se v Evropě draze prodával.

      Středozemní moře bylo plné pirátů, které mnohdy tvořili sami křižáci, a cestovat s penězmi bylo nebezpečné. Lidem v Palestině často docházely peníze, ať už na obchod nebo na živobytí. A na půjčování peněz bohatli templáři. A nejenom na něm. Jejich rozvinutý peněžní systém, vzniklý během 13. století, poskytoval klientům takové úkony jako např. pravidelné deponování peněz a šperků, vklady a výběry, půjčky, zálohy, vyplácení rent, převody peněz a to i do zahraničí, směnné operace, vydávání směnek atd.

     Templáři obcházeli církevní zákaz lichvy tím, že stanovovali směnné kurzy měn nebo vybírali poplatek za zprostředkování a nechali si platit náklady -- vše tak aby nepřišli zkrátka. Při půjčování byli templáři opatrní, požadovali ručitele nebo majetek a včasné splátky, v případě, že nebyly včas splaceny se zvětšovaly o částku, kterou stanovovali sami templáři.  Templáři často vykonávali poslední vůli, byli poručníky a správci jmění či jiného majetku. Byli považováni za neutrální a spolehlivé rádce, vedli i účty papežům a šlechtickým rodinám, i vládnoucímu rodu francouzkých Capetovců. Pařížský Templ měl v držení i vzorovou jednotku váhy -- libru. Tato finanční činost sice vznikla z potřeb života v Orientě, ale vzhledem k ústupu křesťanů zpátky do Evropy dosáhla vrcholu právě tam. Templáři si snad byli vědomi toho, že nelze držet muslimský svět věčně ve svých rukách a proto ve 13. století budovali své panství ponejvíce v křesťanských zemích. Po pádu Akkonu se templáři přesunuli na Kypr a odtud pod velmistrem Jakubem z Molay přesídlili do Paříže, kde jim patřila téměř třetina města. 

      V Paříži panoval Filip IV. Sličný od roku 1285. I přes neustálé války s Flandry a hlavně s Anglií dokázal Francii povznést. Za jeho vlády vzkvétala řemesla a obchod, potravin bylo nadmíru. Sjednotil soudní systém, zavedl vyšetřovatele, kteří projížděli zemí a vyptávali se prostých lidí na problémy. Centralizoval moc a vytvořil úřední kolos, kupodivu funkční.

     Filip IV. byl jistě dobrý katolík, ale podle jeho názoru do správy církve patřily pouze věci duchovní a měla by podléhat králi. Přesně podle svého názoru započal boj s církví o moc. Vybral si k tomu vhodnou dobu, kdy v roce 1292 po smrti papeže Mikuláše IV. se kardinálové nemohli rozhodnout koho zvolit. Po dvou letech dohadů zvolili pobožného poustevníka, jmenovaného jako Celestýna V. Ten po vzoru Ježíše Krista jezdil zemí na oslu a kázal chudobu církve, což se bohatým představitelům křesťanstva nelíbilo. Po šesti měsících se Celestýn V. na nátlak Benedikta Caetániho vzdal funkce.

     Benedikt byl zvolen jako Bonifác VIII. a započal boj s králem Francie o postavení církve. Filip IV. nadřadil královské soudy církevním a začal od církve vybírat desátky. Bonifác VIII. jej exkomunikoval z církve. Král v roce 1303 svolal sněm francouzkého kléru a nechal papeže prohlásit za kacíře s tím, že se bude vzpovídat před koncilem a vyslal pro papeže poselstvo vedené Vilémem Nogaretem. Papež se s Nogaretem pohádal a dostal facku načež zemřel, patrně na infarkt.

     Církev se rozdělila na dva tábory. Bonifác byl právoplatně zvolen, nebyl kacíř a Nogaret se musí zpovídat z těžkého hříchu. Druhá část tvrdila, spolu s Filipem IV., že Nogaret svým činem zbavil církev kacířského papeže. Dalším papežem se stal Benedikt XI., který ale po čtrnácti dnech zemřel a tak boj dvou frakcí pokračoval.

     Až v červnu 1305 se stal papežem Bertrand de Got a přijal jméno Klement V. Byl to diplomat a právník, pocházel z Gaskoňska, které patřilo Anglii, ale které Filip IV. tvrdošíjně považoval za své vazalské území. Zajímal se o Orient, alchymii, založil katedru arabštiny a hebrejštiny -- měl tedy toho s templáři mnoho společného. Jeho korunovaci provázely zlá znamení -- ztratil největší kámen ze své tiáry, při průvodu se zřítila pod lidmi zeď, bylo několik mrtvých, na hostině byl zabit papežův bratr.

     Klement si zvolil za své sídlo Avignon. Jak slíbil, sestavil komisi, které měla vyřešit údajné kacířství Bonifáce VIII. Ta však přišla k závěrům zcela nevhodným pro církev, ale příznivým pro krále Francie. Pro Filipa by to znamenalo zrušení papežových výnosů.

     Papež se snažil získat čas, případ byl vyřešen až v roce 1310 velmi elegantně: Nogaret byl vinen, ale dostalo se mu papežské milosti, Bonifácovy výroky byly anulovány, ale z podezření byl očistěn a Celestýn V., kterého prý Bonifác otrávil, byl prohlášen za svatého a jeho odstoupení z funkce bylo právoplatné a tím i volba Bonifáce.

    Tento případ neměl žádnou spojitost s případem templářů, ale Filip IV. jím, mimo jiné, vyvíjel nátlak na papeže.
Filip Sličný chtěl vstoupit do templářského řádu jako světský občan, ale byl odmítnut pro svou moc a vliv, který by na řád měl. Poté chtěl sjednotit řád Johanitů a templářů v jeden, v jehož čele by stál jeho syn Ludvík Navarský. Filipovi šlo o majetek, který by tak získal, vypravil-li by se na další křížovou výpravu, jak na něj Klement V. naléhal.

     Filip chtěl mít ve svém státě absolutní moc, která však končila u bran templářských domů a i Floyraca z Béziers, který později figuroval i mezi vyslýchajícími. Spolu s Nogaretem shromažďoval informace, ty pak v létě 1307 i požadavkem na sloučení řádů předložil papeži. Ten po váhání vyhlásil oficiální šetření. Jakub Molay s vyšetřováním souhlasil, aby řád byl očištěn z nařčení.

     Papež žádal od krále další informace, nabádal k opatrnosti a rozvážnosti -- dle svého zvyku chtěl získat čas. Král žádal po papeži instrukce a to ještě 26. září 1307. Ale již 14. září bylo rozhodnuto.

     Důvěrné instrukce, pro které byla zapotřebí malá armáda písařů, byly rozeslány po celé Francii policejním prefektům a starostům. Z moci Nogareta, strážce pečeti, a nejvyššího inkvizitora Viléma Humberta bylo rozkázáno pozatýkat templáře a zabavit jejich majetek. Celá akce byla dokonale připravena, bylo vypracováno toto základní obvinění řádu:
 

1.Během přijímání do řádu nově vstupující musel třikrát zapřít Ježíše Krista a třikrát plivnout na kříž.
2.Pak byl svlečen ze šatů ten, kdo ho přijímal, ho políbil na konci páteře, pod pasem, na pupek a na ústa a řekl mu, že bude-li někdo z bratrů chtít s ním tělesně obcovatt musí to strpět.
3.Při zasedání kapitul se uctívá hlava s vousem
4.Kněží nesvětí tělo Našeho Pána -- toto se bude týkat jen kněžích řádu.
 

      Templáři byli varováni tři dny před vypuknutím. Jakub Molay dal stáhnout a spálit všechny statuty řádu.  Za úsvitu 13. října 1307 proběhlo ohromné zatýkání po celé Francii. Templáři se nebránili, málokomu se podařilo utéci, několik si zvolilo smrt. Zatýkáni byli jen rytíři. Bratři sloužící měli udržet skvěle spravovaná hospodářství v chodu. Jejich produkce však pod vedením nových správců rychle klesla. Královi komisaři šli po pokladech, mnoho jich však nenašli.

     Filip IV. pochopil sílů veřejného mínění. Den po zatčení téměř pěti tisíc rytířů vysel na nárožích vysvětlující text s obžalobou. Řečníci vysvětlovali královy činy za očistu církve. Král chtěl přesvědčit i vzdělance. Před shromážděnými profesory, preláty a lidmi z vyšších kruhů v listopadu 1307 promluvil velmistr řádu, preceptor Normandie Geofrei Charnay a inspetor řádu Hugo Pairand. Velmistr zopakoval své přiznání, odmítl jen sodomii. Všichni shodně tvrdili, že Krista zapřeli jen slovy, nikoliv srdcem a potvrdili způsob přijímaní nových členů. Filip dal rozeslat dopisy evropským panovníkům, aby učinili to samé. Ti však čekali co řekne papež.

     Papež byl překvapen. Čekal a zatím královi vyšetřovatelé plnili pergameny přiznáními mnohdy vynucenými útrpným právem. 22. listopadu Klement V. pod nátlakem faktů vydal příkaz k pozatýkání templářů v celém křesťanském světě. Majetek měl být spravován, až do rozhodnutí zda bude vrácen nebo použit na křížovou výpravu.

     Vyšetřování započalo až v říjnu 1308. Templáři po roce vězení by přiznali cokoliv. Ti co již přiznali neměli možnost odvolat. Podle středověkého práva v případě obvinění z kacířství znamenalo odvolání znovuodpadnutí a smrt upálením. Nebylo z čeho vybírat. Jen 3 ze 137 se během podzimu 1307 nepřiznalo, jak skončili nikdo neví.

     Výpovědi se shodovali, ale není divu, inkvizice měla ve svých ustanoveních i tuto větu: "...v protokolu se výpovědi, získané dobrovolně či na mučení, mají co nejvíce přizpůsobit skutečné pravdě". Mučení a strach vykonaly své.

     Klement V. věděl, že bude-li řád prohlášen za kacířský, pak jeho majetek přestane být považován za církevní a připadne králi. Zajatce začali vyslýchat papežovi lidé a templáři i s velmistrem začali výpovědi odvolávat.

     To papež potřeboval. Počátkem roku 1308 zrušil pravomoc inkvizice zasahovat do tohoto případu, neboť dominikáni, kteří vedli inkvizici byli ve Francii závislí na králi.

     Král odpověděl propagandou, dal šířit zvěsti, že papež byl uplacen majetkem řádu, že rozdává úřady své rodině (což byla pravda) a dal pařížské teologické fakultě sedm otázek. Jestliže by otázky byly zodpovězeny pro krále kladně, mohl by soudit templáře bez ohledu na papeže a rozhodovat v otázkách víry. Doktoři se nenechali královým divadlem přesvědčit. Filip IV. obdržel slavnostní odpověď 25. března 1308. Nebyl vůbec spokojen.
Ani reakce ostatních panovníků králi nepomohla a tamní vyšetřování nepotvrdilo Filipovu větu: "naopak je prokázáno, že k nim docházelo za mořem, všude na zemi a stejným způsobem". V Portugalsku vyšetřování proběhlo čistě formálně a templáři byli propuštěni. V aragonské království se sešel koncil, který prohlásil templáře za nevinné, aniž cokoliv šetřil. I jinde tomu bylo podobně. Jen v Anglii přiznali zapírání Krista a to bez mučení.

     Král se na střetnutí s papežem připravoval důkladně. Stejně jako v roce 1303, kdy potřeboval podporu v boji s Bonifácem VIII., svolal Filip IV. zástupce tří stavů a měst na duben 1308 do Tours. Nogaret a Plasisians, nejvyšší členové rady, chtěli od koncilu získat předběžné odsouzení templářů., což se jim podařilo.

     Dne 29. května svolal papež konsistoř v Poiters, na níž Vilém Plaisians de facto obvinil papeže ze spoluviny a nebránění církve svaté. Papež odpověděl diplomaticky, nešlo jen o majetek, ale i o moc církve. Chtěl předat majetek templářů do rukou církve a soudit jen členy nikoliv celý řád.
To král nepotřeboval. Naráz předal všechny vězně církvi. Církev neměla tolik věznic a propustit templáře se papež bál. Vyslechl jen 72 templářů a nejvýše postavené členy řádu, kteří se přiznali. Po tomto kroku papež poopravil své rozhodnutí. Templáři zůstali v královských vězeních, jejich majetek spravovali lidé od králi i papeže. Královi odborníci se měli vyrovnat s dlužníky řádu (dluh krále byl zapomenut) a uzavřít účetní knihy. Templáře měli soudit jednotlivé diecéze, kde měl král většinou své lidi, hlavně v Paříži. Rozhodnutí o osudu nejvyšších členů Templu si papež vyhradil pro sebe. Komise zřízené v každé zemi měla vypracovat souhrn poznatků, názorů a šetření, které měla postoupit koncilu svolanému na rok 1310. Ústřední komisi vedl biskup Acelyn a sídlila v Sens, kde diecezi vedl arcibiskup Filip Marigny.

     Komise skončili svojí práci 5. června 1311. Koncil započal v říjnu téhož roku. Během let se začali objevovat řadový členové odhodlaní bránit řád. Jejich počet neustále rostl. V květnu 1310 jich bylo 573, měli devět mluvčích, mezi nimi Petra z Boulogne -- kněze řádu. Všechny sváželi do Sens. Představení řádu obhajobu temlářského řádu odmítli, krom komtura z Payns Pousarda z Giza.

     Rázem měl král proti sobě soupeře, který neustále sílil. Proto skrze Filipa Marigny provedl drastický krok. 11. května začal soud s 54 templáři jakožto jedinci, přesně jak rozhodl papež. Templáři, všichni patřící k obhájcům řádu, byli souzeni za to, že odvolali svá dřívější přiznání. Všichni byli druhého dne upáleni. Následovalo 14 dalších.

     Náhle řád nenacházel obhájců. Filip Sličný věděl co dělá. Komise svojí práci skončila, zvláště potom, co před komisi královi lidé začali přivážet koupené svědky.

     Dne 16. října se do Vienne sjelo na 200 osob s početným doprovodem. Zde se mělo rozhodnout o osudu řádu. Klement V. mohl rozhodnout sám, řád mu byl podřízen, ale bál se tento samostatný čin uskutečnit.

     Práce nově utvořených komisí trvala měsíce. U Lyon se shromažďovali ozbrojení templáři, lid byl ostře proti rytířům templu, král vysílal své lidi, aby papeže přesvědčili.

     Papež rozhodl. Nemohl řád zachovat, byl příliš pošpiněn a nenáviděn. Král slavnostně přijel 20. března 1312 jako vítěz. Na velikonoční pondělí 12. dubna 1312 přestal řád templářů existovat s těmito slovy: 
 

      "Berouc v úvahu špatnou pověst templářů, podezření a obvinění proti nim vzbesená; berouc v úvahu zvyk a tajemný způsob přijímání do řádu, špatné a protikřesťanské chování velkého množství jeho členů;..berouc v úvahu nebezbečí, ohrožující víru a duše, jakož i strašné činy velkého počtu členů řádu... Rušíme, nikoliv bez hořkosti a osobní bolesti... jmenovaný řád templářů se všemi jeho institucemi."
 

      Majetek řádu byl předán johanitům, jen ve Španělsku byl dán tamním řádům pro boj s nevěřícími. Předávání majetku se změnilo na handrkování a zatajování skutečností. I když Filip IV. nechal pořídit soupis majetku, kdo ví jak se tato evidence za 5 let změnila. Vinu jednotlivých členů nechal papež na diecezních soudech, většina templářů byla propuštěna.

     V Paříži byli stále vězněni čtyři nejvyšší představitelé Templu. Nemocný papež jmenoval tříčlenou komisi, aby posoudila jejich vinu. Stalo se tak před vánocemi 1313. Žádné vyšetřování se nevedlo. 18. března by na pódiu před Notre-Dame přečten rozsudek -- doživotní vězení, jakýsi kompromis mezi králem a papežem.

     Hugo z Pairaid a preceptor Geoffrei z Gonneville rozsudek přijali. Jakub Molay a Geoffrei z Charnay popřeli obvinění. Velmistr pravil, že jeho největším zločinem bylo, že řád zradil jenom proto, aby si zachoval život. Odvolání znamenalo smrt, ale kardinálové se chtěli poradit s papežem.
Král byl jiného názoru. Nogaret nechal svolat radu, která oba poslala na hranici. Ještě týž večer na dohled z králových oken byli se slovy "Bůh pomstí naši smrt" upáleni.

     Papež Klement V. zemřel o měsíc později. Doktor za ním spěchající se utopil. Filip IV. sličný byl při lovu poraněn divočákem a zemřel o devět měsíců později.