ZÁBLESK MEZI DIMENZEMI - TAJEMSTVÍ ANTARKTIDY ODHALENO (33)

Jisté potvrzení této hypotézy lze nalézt v již několikrát zde citované práci Hidricka Cartera - "Critical Mass", kde se autor odkazuje na zprávu, která byla dne 25. května 1945 odeslána náčelníkem štábu amerického námořnictva v Portsmouthu, kam byla ponorka "U-234" eskortována po kapitulaci její posádky. V této zprávě se hovoří o transportu dr. Schlicka (který se stal válečným zajatcem) a jeho roznětek za doprovodu tří námořních důstojníků do Washingtonu.

Ve zprávě se nacházejí také informace o přednášce Heinze Schlicka ohledně jeho roznětek, která proběhla pod záštitou "pana Alvareze", který, jak se později ukázalo, nebyl nikdo jiný než prominentní člen "Projektu Manhattan". Podle oficiální verze to byl právě dr. Louis Alvarez, který měl dle názoru většiny vědců vyřešit problém s pojistkami pro plutoniovou bombu.

Louis Walter Alvarez (1911 - 1988) (viz obr. vlevo) - nositel Nobelovy ceny za fyziku v roce 1968. Autoři jeho životopisu ho popisují veskrze jako kontroverzní osobu s nebývalou šíří jeho vědeckých zájmů: například svého času zveřejnil svou vlastní hypotézu týkající se atentátu na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Není tedy divu, že jej jeho vědečtí kolegové přezdívali - "fyzikem s bláznivými nápady".

V roce 1965 vedl výpravu do Egypta, kde se údajně prostřednictvím "kosmického záření"(?) snažil zjistit, zda se v podzemních prostorách pod Chefrenovou pyramidou nenacházejí doposud neobjevené tajné komnaty. Výzkumník Joseph Farrell ve svých materiálech rovněž konstatuje, že podle nepotvrzených zpráv byl Louis Alvarez mezi skupinou vědců, kteří se podíleli na vyšetřování údajné havárie "ufo" nedaleko Roswellu v roce 1947. Zřejmě díky této aktivitě byl v roce 1950 zařazen do tzv. "Robertsonovy Komise", která byla ustanovena pod záštitou CIA a která se měla vypořádat s problematikou "ufo".

Podle mnoha názoru v "balíku" informací, které Joseph Farrell podává v kontextu s poslední misí německé ponorky "U-234", správně podotýká, že odhalení povahy a charakteristiky nákladu, který ponorka vezla včetně technické dokumentace z dílny specialistů, vytváří poměrně nový pohled na některá obecně známá fakta z historie II. světové války. Na místě je totiž celá řada otázek, které vyžadují naši odpověď.

Například: "Proč ponorka "U-234" v tichosti opustila Německo, aby se po dvoutýdenním rádiovém tichu vydala do rukou amerického námořnictva, a to včetně oxidu uranu a těžké vody na palubě? Jak toto jednání máme chápat v kontextu s potřebami a cíly vojensko-průmyslového komplexu v Japonsku, které bylo v této době nejbližším spojencem Německa?"

I když si to možná hned plně neuvědomíme, narážíme zde na velmi zajímavou oblast, která si rozhodně zasluhuje hlubšího probádání. Poměrně velký počet badatelů je přesvědčen o tom, že celá akce ponorky "U-234" byla uskutečněna na osobní příkaz Martina Bormana, který chtěl tímto manévrem zajistit svobodu nejen pro sebe, ale i pro některé další prominentní zástupce vedení "Třetí říše", kteří přešli hluboko do ilegality, aby mohli pokračovat ve své činnosti. Joseph Farell k tomu poznamenává:

"Takže v tomto případě je jasně vidět, jakým způsobem se v zákulisí vyvíjel charakter operace "Paperclipe": zprostředkovat vědce a technologie rozpadávající se "Třetí říše" do Spojených států. Tam němečtí vědci a inženýři pokračovali ve studiu v realizaci "high-tech" smrtících zbraní, jejichž geneze započala v nacistickém Německu."

Před nedávnem se nad některými mými závěry pohoršoval jakýsi historik, ovšem pokud ve skutečnosti budeme schopni dostatečným způsobem otevřít oči ve chvíli, kdy se začneme nořit do hlubších úrovní historie II. světové války, tím silnější nabudeme přesvědčení, že onen komplexní příběh tak, jak je prezentován oficiálním výkladem, je plný mezer, opomenutí, "bílých míst", nebo v některých případech dokonce i vyložených lží. Vezměme si například kontakty mezi Německem a Japonskem ve spojení s nákladem, který vezla německá ponorka "U-234".

Robert Wilcox

Je zcela zjevné, že mezi Německem a Japonskem v průběh celého válečného období docházelo k pravidelné výměně vojenských odborníků a technologií (především v oblasti letectví a ponorkového loďstva). Je zřejmé, že transfer poznatků a informací plynul ve velké většině případů z Německa do Japonska. Vzpomeňte si, jak jsem se zmínil o tom, že i po odečtení obohacené uranu, který skončil v USA, nám na základě velmi přesných údajů, které se v nacistickém Německu dochovaly, ještě určitá část obohaceného uranu chybí.

Takže kde ho hledat?

Zcela logicky na "Dálném východě".

Jde možná o překvapující závěr, ale vzhledem k výše uvedeným informacím je zcela logický. Navíc ke stejnému závěru došli nezávisle na sobě i jiní výzkumníci. Jako příklad bych mohl uvést kalifornského novináře a historika, účastníka války ve Vietnamu - Roberta K Wilcoxe, autora pozoruhodné knihy: "Japan`s Secret War: Japan's Race against Time to Build its Own Atomic Bomb", vyd. nakl. William Morrow & Company v roce 1985.

Autor je přesvědčen, že 560 liber oxidu uranu z ponorky "U-234" bylo použito v rámci projektu "Manhattan" v USA. Kromě toho dospěl Robert Wilcox k závěru, že Japonsko disponovalo svým vlastním tajným jaderným programem a za určitý čas mohlo v tomto směru dosáhnout poměrně výrazných úspěchů. A toto je téma, u kterého bych se chtěl v následujících odstavcích na moment zastavit.

Jaderná technologie nacistického Německa ve službách Japonska

Osobně mám za to, že práce Roberta Wilcoxe a několika dalších badatelů (viz například citovaný Joseph Farrell) je první reálnou snahou či pokusem revidovat zavedené názory s ohledem na rozvoj německého jaderného programu během II. světové války. Již v úvodních pasážích své publikace pisatel Wicox poznamenává:

"Krátce po II. světové válce obdržela americká zpravodajská služba v Pacifiku pozoruhodnou informaci: Japonsko těsně před kapitulací kompletně zkonstruovalo a úspěšně otestovalo jadernou bombu. Vývoj této zbraně měl být realizován nedaleko dnešního severokorejského města Hungnam.

Válka skončila dříve, než mohla být nějakým způsobem japonská verze atomové zbraně použita. Navíc se celý výrobní komplex záhy dostal do rukou tehdejšího sovětského vojska. Je zajímavé, že v létě roku 1946 se výše uvedená informace těšila poměrně široké publicity. Například David Snell, který byl součástí 24. vyšetřovacího oddělení s dislokací v Koreji, o této skutečnosti napsal poměrně obsáhlý materiál, který byl zveřejněn v listu "Atlanta Constituion."