CO JE TO EVROPSKÝ ZATYKAČ?

Anonym

Anonym

autor

12.10.2005 Společnost

       Evropský zatýkací rozkaz (European Arrest Warrant) v nejobecnějším smyslu zakotvuje možnost vydávat osoby podezřelé z určitých oblastí kriminality k trestnímu stíhání do jiných zemí EU. Může se tak stát na základě žádosti justičního orgánu jedné země podané přímo justičnímu orgánu země druhé, přičemž toto vydání se může týkat i občanů vlastního státu. Do evropského práva se evropský zatykač dostal prostřednictvím Rámcového rozhodnutí Rady z 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi jednotlivými členskými státy. Podmínky pro jeho přijetí však byly vytvořeny již dříve v kontextu spolupráce v oblasti třetího pilíře (vnitřní bezpečnost a justiční spolupráce v trestních věcech), zvláště pak na zasedání Evropské rady v Tampere. Oficiálně uvedeným cílem bylo zjednodušení dosavadního způsobu vydávání pachatelů závažné trestné činnosti mezi členskými zeměmi EU. Pro dosažení tohoto cíle ovšem zavádí evropský zatykač taková opatření, která znamenají výrazný posun od ochrany vlastních občanů ve prospěch "europeizace" trestního řízení.

       Opouští se nejenom zásada oboustranné trestnosti při vydávání, ale i zásada nevydávání vlastních občanů cizímu státu. Tyto zásady byly doposud respektovány ve všech významných mezinárodních smlouvách v evropském prostoru, které se vydávání osob podezřelých či usvědčených z trestné činnosti týkaly, mj. i v Evropské úmluvě o vydávání z roku 1957. Dosavadní stav přitom rozhodně neznamenal, že by "zločinci a teroristé" byli v Evropě po útěku do jiného státu beztrestní. U cizích státních příslušníků byly stanoveny podmínky extradice, vlastní občané mohli být na domácím území souzeni i za skutky spáchané v zahraničí.

      Problémy s určením, kdy je na někoho možné nahlížet jako na teroristu a kdy jako na národně-osvobozeneckého bojovníka, v podstatě neřeší ani evropský zatykač, ani jiné normy EU v protiteroristické oblasti, ale spíše politická vůle ke shodě na nejvyšší úrovni EU (což se ukázalo např. u debat o zařazení celého Hamásu či Hizballáhu na teroristické listiny EU). Přijetí definitivního rozhodnutí o zavedení evropského zatykače padlo koncem roku 2001, kdy v rozjitřené atmosféře po útocích na USA z 11. září 2001 chtěla EU demonstrovat svoji odhodlanost k boji proti terorismu. Její víceméně bezzubá opatření v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky měla být doplněna nástrojem v oblasti vnitřní bezpečnosti.

      Do ní však bylo zařazeno i množství neteroristických oblastí kriminality, z nichž u některých lze pochybovat o smysluplnosti jejich vyjmutí z výlučné pravomoci států. Státy, které evropský zatykač přijaly, musí včlenit ustanovení výše zmíněného rámcového rozhodnutí do svých národních právních řádů. Signifikantní pro problémy, které evropský zatykač provázejí, je však skutečnost, že lhůtu 31. prosince 2003, která byla původně stanovena, dodrželo pouze osm zemí. Implementaci zrychlila až situace po madridských atentátech z března 2004, i když je zřejmé, že jejich uskutečnění by dřívější přijetí evropského zatykače nijak neovlivnilo.

      Vůči evropskému zatykači byla vznesena nejenom kritika ze strany národních států, které se vzdávají podstatné části své suverenity; námitky vznášela i řada nevládních organizací, které jsou zaměřeny na ochranu lidských práv (např. Statewatch). Přijetí zatykače bylo označováno za vytváření represivní EU, v níž bude hodnota bezpečnosti ve většině států nadřazena základní a ústavně zakotvené hodnotě svobody. Některé skupiny upozorňovaly na to, že upouštění od zásady oboustranné trestnosti může zkomplikovat výklad toho, co lze považovat za kriminalitu, kde je bez dalšího přípustné vydání.

      Paradoxně i některé obecně proevropské síly (např. Zelení v Německu) vznášely k evropskému zatykači výhrady. Poté, co se někteří křesťanskodemokratičtí politici pokusili zablokovat přijetí evropského zatykače s ohledem na neochotu vydávat německé občany proti jejich vůli trestnímu stíhání do zahraničí, se Zelení pokusili toto případné omezení vztáhnout i na cizince s trvalým pobytem na německém území (což souvisí s jejich tradiční rolí coby "ochránců imigrantů").

      Kritika směřovala i k okolnostem přijetí, kdy Itálie v roce 2001 údajně stanovila v kontextu katalogu kriminálních činů umožňujících vydání takové podmínky, aby mezi ně nemohly být zařazeny případné činy opravňující stíhání předsedy vlády Silvia Berlusconiho. Objevily se i obavy, aby konstrukce některých italských justičních orgánů, směřující k pojímání pachatelů antiglobalizačního násilí v rámci tzv. černého bloku jakožto teroristů, neumožnila jejich vydávání do Itálie z celé Evropy. Obdobně bylo upozorňováno např. na rozdíly v protidrogové legislativě. Do českého práva byl evropský zatykač převzat novelou zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).


Převzato: Zprávy24