Snažil jsem se o prezentaci maximálně komplexního materiálu ošetřeného striktním přístupem nestrannosti, který se věnuje výhradně problematice důsledků vyvolaných krizí jaderné elektrárny “Fukushima Daiichi”. Materiál je kompilativním produktem poměrně velkého množství zdrojů, které dle mého vlastního názoru vykazovaly dostatečnou míru kvality a nestrannosti, ale zároveň disponovaly vysokou mírou obsažnosti dat, která by měla napomoci vytvořit si pokud možno ucelený pohled na vývoj dopadů výše jmenované krize v různém prostředí planetární biodiverzivity včetně lidské společnosti. Budu pochopitelně rád za případnou zpětnou vazbu ve formě klidné, konstruktivní a smysluplné diskuze v prostoru pod tímto materiálem. Reference na zdroje, ze kterých jsem čerpal, uvedu až zcela na konci celého tohoto materiálu.


Úvod

Dne 11. března 2011 došlo ve všeobecně známém sektoru Tichého oceánu k zemětřesení, jehož intenzita dosáhla hrozivého devátého stupně na klasické škále Richterovy stupnice. Tento jev uvedl do pohybu velmi silné tsunami a zároveň sérii událostí, na jejímž konci došlo k devastaci reaktorových jednotek „1 - 4“ v areálu „Fukushima Daiichi“. Elektrická síť, na kterou byla tato jaderná elektrárna napojena, byla zcela zdevastována a krátce nato došlo k zaplavení i záložních generátorů.

Tato situace vedla ke spuštění logických fyzikálních procesů, na jejichž konci došlo k tavení reaktorů, stejně jako k sérii vodíkových explozí, které poškodily budovy reaktoru. Sekce „Unit - 3“ a jednotka č. 4 byly zvlášť těžce poškozeny. Už na samém počátku destruktivních procesů došlo k uvolnění radioaktivity do ovzduší. Ve hře bylo především „cesium - 137“, které se především v období od 12. března do 31. března 2011 uvolnilo do atmosféry v celkovém množství 10 PBq (petabecquerels).

Celkový atmosferický spad z Fukushimy se odhaduje na 10 – 16 PBq. Je zajímavé, že „IAEA“ u černobylské katastrofy odhadla celkový atmosferický spad ve výši 85 PBq. Součástí radionuklidové kontaminace pocházející z Fukushimy bylo prokazatelně také: cesium-134, stroncium-90 a jód-131. Kromě atmosférického spadu bylo odhadnuto, že do oceánu byla vypuštěna radioaktivita v rozsahu mezi 3,5 – 15 PBq. V současné době se zdá, že množství uvolněného radioaktivního materiálu v ovzduší je mnohem menší než, které se ještě nachází v suterénech poškozených reaktorových budov.

Čístící procesy probíhaly poměrně dynamickým způsobem, a to díky velmi vitálním větrným proudům, které do značné míry „radioaktivní oblak“ odvály do Pacifiku, ale také do jiných částí Japonska a severní Číny. Intenzita radioaktivního spadu byla nejvíce soustředěna v dvěstěkilometrovém okruhu kolem elektrárny „Fukushima Daiichi“ a to jak v pevninské oblasti Japonska, tak v Tichém oceánu. V současné době se odhaduje, že se do oceánu dostalo asi 80 - 85% z celkové radioaktivní kontaminace.

Ve dnech následujících po 11. březnu 2011 byly až do začátku května 2011 zjištěny hladiny radioaktivního „jódu-131“ v mléce v prostředí západního pobřeží Spojených států. Úroveň znečištění dosahovala hodnot kolem 1,1 Bq/litr, což je relativně nízká hladina ve srovnání s jaderným znečištěním lokalit v éře jaderných zkoušek. Ovšem je zarážející, že ze strany vládních orgánů nedošlo k žádnému varování (zřejmě ze strachu z možné paniky).

Zdůrazňuji tento fakt především proto, že existuje známý vztah mezi „I-131“ v mléce a rakovinou štítné žlázy. Z historických pramenů víme, že tehdejší vládní úřednící odhadli, že kontaminace mléka „I-131“ ve státu Nevada v důsledku nadzemních jaderných testů v období 1951 - 1958 byla iniciátorem 212 000 případů rakoviny štítné žlázy (období 1951-1958) v tomto státu. Zároveň je však třeba poznamenat, že „I-131“ má jako kontaminant vzduchu velmi krátký poločas rozpadu a to pouhých 8 dní. Je tedy skutečně velmi otazné (ale pouze v případě radioaktivního jódu), zda se mohla tato látka podílet na zvýšení radioaktivity u západního pobřeží USA.

Mimoto existovala obava, že expozice „I-131“ mohla přispět ke zvýšení hypotyreózy u dětí. Faktem je, že nejvyšší hladiny „I-131“ byly dokumentovány v pěti státech USA, které sousedí s Tichým oceánem. Je objektivně zadokumentováno, že počet vrozených připadů hypotyreózy byl právě v těchto pěti státech v době od 17. března do 31. prosince 2011 o 16% vyšší, než ve stejném období v roce 2010. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že kontaminace prefektury Fukushima a jejího bezprostředního okolí byla samozřejmě mnohem vyšší než u západního pobřeží USA, ovšem za stejného období zde bylo evidováno kolem 52 případů rakoviny štítné žlázy, což je velmi nízké číslo i za normálních podmínek. Ovšem dle výstupů lékařské Univerzity prefektury Fukushima bylo zjištěno, že v posledních dvou letech se zvýšily předrakovinové cysty nebo uzliny v prostředí štítné žlázy o 35 - 36%.

Po 11. březnu 2011 bylo prováděno opakované měření úrovně koncentrace „cesia-137“ v Tichém oceánu v blízkosti prefektury Fukushima. Pokaždé byla naměřena stejně vysoká hodnota ve výši 90. 000 Bq/litr. Tato hodnota je považována za velmi významnou hrozbu pro mořský biotop. Tyto hodnoty do června 2011 klesly zhruba na úroveň 100 Bq/litr. V září roku 2011 byla úroveň „cesia-137“ na hodnotě 9 Bq/litr. Toto je již úroveň, která se blíží limitu pitné vody dle mezinárodních tabulek „EPA“.

Mnohé vědecké kapacity jsou přesvědčeny o tom, že radioaktivní znečištění Fukushimy ještě nedosáhlo západního pobřeží Spojených států. Velmi důležitou roli zde s největší pravděpodobností sehraje tzv. „Kuroshio proud“, který má těsně pod prefekturou Fukushimy poměrně velmi silnou razanci. Z tohoto důvodu se předpokládá, že největší množství radioaktivního znečištění se pohybuje přímo přes Pacifik na východ s minimálním rozptylem na sever a na jih. Největší nápor se tedy očekává v pásmu mezi západními břehy Kanady a oblastí Baja v Kalifornii. Většina odhadů se shoduje v tom, že k vrcholu radioaktivního znečištění by mělo dojít v rozpětí 3,2 3,9 let počítáno od 11. března 2011.

Jedním z velmi komplikujících faktorů výše uvedené predikce je nepředvídatelnost a složitost dynamiky pobřežních proudů. Ty navíc mohou výtvářet významné izolované „hot-spots“ kontaminace. Velmi pozoruhodné je zjištění, že ve Spojených státech neexistuje žádná oficiální agentura odpovědná za systémové monitorování radioaktivity v oceánu. Podařilo se mi zjistit, že „Woods Hole Oceanographic Institute“ v současné době začal analyzovat vzorky mořské vody, jež může veřejnosti za úplatu zasílat. Na těchto stránkách by měly být zveřejňovány výsledky: (http://ourradioactiveocean.org/).

Faktem je, že možné zamoření západního pobřeží USA zažívá především v několika posledních měsících velkou publicitu. Samozřejmě panují i logické obavy z možných důsledků. Je třeba si však zároveň uvědomit, že ve chvíli, kdy se radioaktivní voda bude u západních břehů Spojených států kulminovat, půjde o podstatně menší koncentraci oproti pobřežním oblastem japonské prefektury Fukushima. Existuje ovšem všeobecně podporovaný názor, že by měla být dlouhodobě voda z oblastí amerického západního pobřeží pravidelně testována na radioaktivitu. Mám za to, že jde o poměrně rozumnou ideu.

Zjistil jsem také, že existuje poměrně velký zmatek v názorech na to, zda různé trosky z okolí Fukushimy, které byly v důsledku tsunami vrženy hluboko do oceánu, nezpůsobují radioaktivitu. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že „Woods Hole Oceanographic Institute“ prováděl opakované testování těchto trosek. Nebyl prý zaznamenán jediný případ nebezpečné intenzity radioaktivity. Katedra jaderného inženýrství v Berkeley, USA prováděla opakované měření intezity znečištění vzduchu ve státech kolem západního pobřeží.

U „cesia-134“ a „cesia-137“ naměřené hodnoty nikdy nepřekročily dávku 0,74 Bq/litr dešťové vody. Ovšem ve stejném časovém období naměřené hodnoty „jódu-131“ dosáhly úrovně 19,85 Bq/litr. Účinky takové úrovně kontaminace prý nelze považovat za akutní. V každém případě by se zdravotní problémy různého druhu na chronické úrovni projevily, ale to až za nějaký čas.

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly