ROZUZLENÍ PŘICHÁZÍ Z GALAXIE ANDROMEDY (12)

První informace pojednávající o "harmonické alikvótě" naší sluneční soustavy jsem nezískal od bytostí "Hai-la-na´h", jak by se na první pohled mohlo zdát. Někdy v roce 1977, když mi bylo deset let, jsem měl velmi zvláštní sen. Pohyboval jsem se po periferii našeho slunečního systému a směřoval ven do "otevřeného Vesmíru". Tato událost pro mne nebyla žádnou novou zkušeností, neboť již v této době jsem dokázal uvolňovat svou spirituální podstatu z fyzického těla a svobodně cestovat po planisférách otevřeného kosmického prostoru (o svých prvních zkušenostech tohoto typu jsem již hovořil v předcházejících částech tohoto seriálu).

Nakonec jsem se dostal do takové vzdálenosti, kdy jsem v dálce před sebou mohl vidět všechny planety se Sluncem ve středu. Nacházel jsem se v bodě, jež vytvářel skoro 90 stupňový vektor k orbitálním drahám planet. Již v této chvíli jsem vnímal neodbytný pocit úžasné míry harmonického uspořádání vnitřní struktury slunečního systému. Podvědomě jsem reagoval na rezonanční pole systému, který komunikoval se spirituálním jádrem mého "Kosmického Já". Přesto všechno jsem si velmi dobře uvědomoval, že zdaleka ne všechno je v pořádku, že cosi způsobuje, že ona "harmonická alikvóta" se nemohla projevit ve své plné kráse.

Pak se v jedné chvíli můj pohled na náš solární domov zakalil jasně bílým světlem. Když se toto světlo rozptýlilo, viděl jsem s velkým a neskrývavým překvapením náš sluneční systém, ale struktura orbitálních drah jednotlivých těles byla jiná, a dokonce i počet planet byl jiný (bylo jich více). Prakticky ve stejném okamžiku jsem ucítil náraz mocné a velmi laskavé energie, která se z nitra solárního systému šířila všemi směry. Tato energie prostupovala každou buňkou mého těla, přitom jsem si vybavil vzpomínky na některé mé inkarnace, které probíhaly v dobách, kdy naše sluneční soustava vypadala přesně takto.

Také jsem na několika planetách uvnitř systému vnímal přítomnost velmi rozvinuté civilizace. Překvapilo mne, že bytosti této civilizace existovaly a vyvíjely se i na jiných tělesech mimo Zemi. Ve stejném okamžiku jsem začal podvědomě hledat orbitální dráhu naší planety, ale nenašel jsem ji tam, kde jsem si myslel, že se musí nacházet. Země se nacházela na druhé orbitální dráze směrem od Slunce. Tehdy v roce 1977 to pro mne bylo velkým překvapením, neboť jsem neměl k dispozici informace, ke kterým jsem se dostal až mnohem později.

Pochopil jsem, že existuje velký rozdíl mezi současným a prehistorickým designem našeho solárního systému. Cítil jsem, že se muselo přihodit cosi velmi závažného, co výrazným způsobem narušilo původní vibrační "harmonickou alikvótu". Nejdříve mi přišly informace o událostech před 12 000 lety, které neměly pouze lokální charakter, jak se mnozí dodnes domnívají, nýbrž bylo evidentní, že tyto události zasáhly celý sluneční systém včetně samotného Slunce. Když jsem se ve svém nitru vypořádával s tímto souborem dat, přišly pakety dat, které obsahovaly popisy čtyř jiných událostí, z nichž minimálně jedna byla ještě dramatičtějšího charakteru než ta z doby před 12 000 lety.

Dozvěděl jsem se, že k první události, která narušila původní zcela čistou frekvenci "harmonické alikvóty" naší sluneční soustavy, došlo před 580 miliony lety, k druhé události došlo před 240 miliony lety, ke třetí události podobného typu došlo před 75 miliony lety, ke čtvrté pak došlo před 820 000 lety a k páté před 12 000 lety. Pochopil jsem také, že současný energetický a vibrační charakter našeho solárního systému je důsledkem vlivu všech výše uvedených pěti velmi dramatických událostí. Poté, co došlo k narušení původní "harmonické alikvóty" planetárního systému, se vibrační podmínky natolik změnily, že vnitřní prostředí nebylo schopno uvnitř 3D tak vysoce vyspělé kvality inteligentního Bytí jako před tím.

Společně se ztrátou potřebných duchovních podmínek se změnily i podmínky fyzikálního charakteru. Původní vyspělá civilizace se nenávratně vytratila ze své fyzické existence. Ostatky po její existenci můžeme dodnes nalézt na takových tělesech jako je Mars, Iapetus, Saturn, Europa, Nerieda a Miranda. Poslední zbytky zástupců původní civilizace "odešly" zhruba před osmi miliony lety. Nepoužily svou technologii k tomu, aby svůj původní domov opustily. Prostě zde dožily. Jejich fyzická těla umírala, ale Duch se již znovu neinkarnoval. Poté byla na určitou dobu sluneční soustava oproštěna od přítomnosti vyspělých forem Bytí. Nakonec se asi před 4,5 miliony lety zde počal inkarnovat Duch lidské bytosti v mnoha různých přirozených mutacích. Započala éra lidské bytosti, která trvá do současné doby.

Dozvěděl jsem se také, že horní limita potenciálu duchovní evoluce nebude moci být uvnitř našeho solárního systému zvýšena do té doby, dokud nebude uvedena do původního rezonančního modelu vibrační "harmonická alikvóta". V této chvíli mne pochopitelně začalo zajímat, co všechno by se muselo stát, aby k této nápravě došlo. Když jsem si položil tuto otázku, uviděl jsem odpověď. To, co jsem spatřil, bylo fascinující, ale zároveň i hluboce znepokojující. V následujících odstavcích se tedy pokusím toto mé vidění pokud možno co nejpřesněji popsat.

Na úspěšném projevu vibrační "harmonické alikvóty" se výrazně podílí celkový design sluneční soustavy. Ten je tvořen:

• 1) velikostí těles a jednoduše řečeno jejich "poskládáním" na orbitálních drahách v přesné vzdálenosti od slunce,

• 2) přesnými vzdálenostmi mezi jednotlivými planetárními tělesy,

• 3) počtem měsíců u jednotlivých konkrétních planet,

• 4) velikostí těchto měsíců v poměru ke vzdálenosti od planety,

Poté jsem uviděl výseč vedoucí směrem od Slunce napříč všemi orbitálními drahami planet až k hranici solárního systému. Každou orbitální dráhu jsem vnímal jak čáru o tloušťce odpovídající průměru dané planety. Mezi těmito různě širokými čarami se pak nacházely různě velké mezery, které odpovídaly vzájemným vzdálenostem orbitálních drah mezi sebou. V roce 1977, když jsem měl toto vidění, jsem samozřejmě nechápal, co to všechno znamená, ale cítil jsem, že to je velmi podstatné a důležité pro pochopení souvislostí, jež se nacházejí na výrazně hlubších úrovních vnímání.

Uběhlo poměrně mnoho let, než jsem dokázal přijmout to, o co tu jde. Bylo to v době, kdy se postupně začal zavádět tzv. "čárkový kód". Tenkrát jsem si uvědomil, že to, co jsem viděl, nebylo nic jiného než jakýsi "zvláštní čárkový kód" naší sluneční soustavy. Později jsem se na svých toulkách Vesmírem od podstatně vyspělejších bytostí dozvěděl, že každá sluneční soustava disponuje podobným "čárkovým kódem", který je ve skutečnosti osobitou zcela originální datovou a frekvenční referencí, kterou každá sluneční soustava vysílá do prostředí domovské galaxie.

Civilizace, které ve svém duchovním vývoji dospěly tak daleko, že jim bylo umožněno podílet se na aktivní inicializaci vibračních "harmonických oktáv" prostřednictvím dynamické úpravy designu těchto systémů, dokáží (díky onomu "čárkovému kódu") rozpoznat i na vzdálenosti tisíců světelných let, že došlo k narušení frekvenční reference "harmonické alikvóty" u toho či onoho slunečního systému.

Podobně tomu bylo i s naším solárním systémem, který po mnoho milionů let vysílal do vzdálených oblastí galaxie informace o narušení původní vibrační "harmonické alikvóty". Není proto divu, že již od starověkých dob se v prostředí našeho planetárního systému pohybují inteligentní energie, které bychom mohli nazvat "Správci", kteří se postupnými "opravami" snaží o restart původní vibrační "harmonické alikvóty". Tyto bytosti se za jistých okolností dají vnímat v podobě zvláštního typu světla, které se dokáže pohybovat nejen uvnitř planetární biodiverzivity, ale také v docela otevřeném kosmickém prostoru.

Měl bych ještě dodat, že mezi planetami a jejich případnými měsíci existují dílčí osobité vibrační "harmonické" alikvóty, které jsou součástí komplexní systémové vibrační "harmonické alikvóty" dané sluneční soustavy. Jednotlivé orbitální dráhy planet, ale i měsíců kolem planet jsem měl nakonec možnost vnímat jako vlny, které dohromady tvořily nádherný vysoce komplexní rezonující konstrukt unikátního fraktálu, který zosobňuje to, co bych nazval Duší našeho domovského solárního systému. Strukturu tohoto úžasného fraktálu mám stále před očima, neboť to byl první tzv. "kosmický fraktál", který mi bylo vyššími silami umožněno vidět.