O ČASU, PROSTORU A KAUZALITĚ

Cokoli můžeme ve vnějším světě zažít nebo poznat, musí být zažíváno nebo poznáváno ve formách prostoru a času. Tyto formy jsou proměnlivé, relativní a závislé. Prostor a čas jsou prostředky, jimiž zažíváme existenci, ale nejsou to věci samy o sobě. Prostor a čas jsou dva způsoby, ve kterých tvořivý aspekt mysli pracuje současně. Ve skutečnosti neexistuje nic jako ,,hmota“ a stejně tak neexistuje nic jako prostor a čas. Existují pouze v představě a jsou pouhými mentálními konstrukcemi, které jsou nezbytné pro naše vnímání světa.Vše, co je projeveno, musí být projeveno v určitém časoprostorovém světě - musí mít tvar a musí být podřízeno pojmům ,,před“ a ,,potom“.

Veškeré zkušenosti získáváme v podobě prostorových, časových a příčinných vztahů. Je dokázáno, že všechny tyto zkušenosti jsou jen produkty činnosti mysli. Každý rozměr i tvar se nachází uvnitř prostoru, což je jediný prvek, který nemá protiklad. Svět vidíme vždy v souhrnu čtyř dimenzí, tří rozměrů a jednoho času. Mysl klade tyto charakteristiky na svou vizi světa, což znamená, že jsou uvnitř mysli, nikoli mimo ni. Čas, prostor a kauzalita (příčinnost) jsou tři myšlenkové formy, které nevyhnutelně ovládají univerzální zkušenost lidstva. Prostřednictvím jejich vztahů zažíváme souhrn předmětů tvořících svět přírody. Jsou vnucovány všem, bez možnosti volby je přijmout nebo odmítnout a všichni je stejně pociťují.

Základní částí lidské přirozenosti a svrchovaným zákonem lidského myšlení je vztah čas-prostor-kauzalita. To platí výhradně v rámci takového myšlení a mimo něj nemají ani možné, ani skutečné užití. Náš život v čase a prostoru je pouze zlomkovitý a nedokonalý, nikdy není úplný a dokonalý. Jen ve vzácných okamžicích mystické zkušenosti je nám dovoleno překročit svět časoprostoru a tak poznat krásu a velebnost osvobození z omezené zkušenosti do celistvosti Života samého. Jsme nuceni podřizovat se času s jeho posloupností okamžiků a prostoru s jeho sledem bodů. Obojí lze při určité mystické zkušenosti překročit a získat svobodu, kterou v běžném stavu nelze považovat za možnou.

Je nám známo, že každý předmět ve vesmíru, stejně tak jako každý živý tvor a sám celý vesmír, musí mít svůj počátek v čase stejně tak, jako zdroj v prostoru. Vlastní existence ega je umožněna díky omezení, která jsou vytvářena časem, prostorem a smysly. To umožňuje osobnímu egu vnímat formy a zakoušet události. Poznávat svět můžeme jen díky tomu, že je svět rozkouskován do časových a prostorových fragmentů, které jsou současně dávány do vztahu příčiny a následku. Čas a prostor tvoří kříž světa, na němž jsme ukřižováni, dokud není naše ego staženo z vědomí a současně s ním staženy i časoprostorové vjemy. Domníváme se, že se pohybujeme v čase, ale ve skutečnosti se čas pohybuje v naší mysli.

Aby mohla mysl vnímat nějaké objekty, musí je umisťovat do času a prostoru. Dokud je vědomí člověka uvězněno v čase a prostoru, člověk není schopen poznat skutečnost, která je překračuje. Neexistuje pouze jediný rámec času, ve kterém mohou být myšlenky formovány. Čas je proměnlivou veličinou, protože je mentální představou, která nabízí neomezené množství způsobů, v nichž se mohou události odehrávat. Různé druhy zkušenosti a různé úrovně času a prostoru existují stejně tak, jako existují různé slyšené zvuky, viděné objekty a pociťované věci. Proces našeho myšlení je omezen časovými a prostorovými vztahy a přesto v nás existuje něco, co omezeno není. Obvykle si toho nejsme vědomi, přestože nás to nikdy neopouští.

Nic ve vesmíru není trvalé, vše je vázáno časem. Všechny tvary nakonec podléhají zániku. Zkušenost času je závislá na našem uvědomování si ho. Minulost, přítomnost i budoucnost, veškerý čas je mentálním stavem. Proto se nám hodina strávená v akutní svíravé bolesti bude zdát mnohem delší než hodina strávená s milým člověkem. Člověk, který se topí, vidí během jediného krátkého okamžiku svůj život probíhat ve zpětném sledu. A také ve snu může být celé drama směstnáno do několika málo minut. To jen dokazuje, že čas je pouhou představou v mysli a existuje pouze v přítomnosti.

Relativita času a prostoru byla čistě vědecky dokázána Albertem Einsteinem, ale indičtí mistři džinismu to ve své nauce sdělovali již před třemi tisíci lety. Čas je jednou z forem, kterou přijímá vědomí. Je relativní k postoji, který člověk zaujal. Podrobnějším zkoumáním odhalíme, že náš pojem času se mění také podle mentálního a ne jen fyzického postoje, který zaujímáme. Každé jeho měření přesnými přístroji nebo pocity nervů fyzického těla, je relativní, protože závisí na základech, které samy jsou formami mysli. Materialismus je přesvědčen o tom, že neexistuje pouze jednotný čas. Mentalismus věří, že existují různé druhy času nejen pro různé druhy bytostí, ale dokonce i pro jednu a tutéž bytost.

Pokládáme za běžné prožívat astronomický čas a geometrický prostor způsobem, jakým je zažíváme, a je bláhové očekávat, že obyvatelé jiných světů jej mohli zažívat stejně. Díky mystické zkušenosti nebo nejhlubší úvaze pochopíme, že čas je pro lidi velkým klamem. Minulost, která již uběhla, budoucnost, která teprve nastane a přítomnost, která neustále plyne, nejsou tím, čím se zdají být. Tak jako nelze determinovat skutečný počátek nebo konec kruhu, tak také neexistuje žádný okamžik v čase, který je skutečnou minulostí nebo skutečnou budoucností. Naše rychlé nebo pomalé vnímání času je závislé na pocitech, jimiž je vyplněn.

Prostor je pro mysl nutný, aby pojal její představy, měřil její tvary, ale je stejně iluzorní jako čas. Obojí jsou mentální výtvory, které jsou nutné pro práci mysli. Pojmy ,,uvnitř“ a ,,venku“ jsou čistě relativní, protože prostor je ve skutečnosti představou, kterou si podvědomě vnucujeme. Podrobné zkoumání času do dostatečné hloubky odhalí, že jeho skutečnou podstatou je věčné Nyní. Podobné zkoumání prostoru odhalí, že jeho skutečná podstata je věčné Zde. Tyto závěry lze potvrdit zkušeností v hluboké meditaci. Při podrobné analýze času zjistíme, že je pouhou mentální zkušeností a že existuje jen v přítomnosti. Každá existence v čase má svůj počátek a svůj konec a žádná zkušenost nemůže proběhnout, aniž by nepodléhala kauzalitě (příčinné souvislosti).

Naše myšlení přímo podléhá kauzalitě, stejně jako návyku myslet v čase a prostoru. Veškeré naše myšlení je utvářeno do rámce příčinnosti, a to nikoli naší volbou, ale volbou přírody. Příčinná souvislost existuje a působí v běžném světě, ale nevztahuje se na mysl samotnou, protože ona je skutečností existující v bezčasém trvání. Z nejvyššího pohledu je samotná podstata mysli nekauzální, protože je jedinou existencí, nemůže měnit svou přirozenost a nemůže upadnout do duality příčiny a následku. Z tohoto pohledu je i kauzalita relativní a závislá na projevu. Aby byla zkušenost v projeveném vesmíru uvedena do uspořádaného vztahu, musí být kauzální myšlenkové tvary přidány k vjemům prostoru a času.

Pohlížíme-li pouze na projevy uvnitř vesmíru, pak jasně vládne kauzalita (příčinnost). Jedná se o stav poznávání omezený na projevený svět. Zákon příčinnosti je neměnným zákonem přírody. Vědecký výzkum posledních let odhaluje, že mnohé co přijímáme z chování hmoty nebo mysli jako příčinné, není ničím takovým, ale následuje jedno po druhém. Čím více bude věda postupovat ve výzkumu skutečnosti, tím více si bude uvědomovat její nekauzalitu. Z toho důvodu nikdy nemůže naleznout prvotní příčinu stvoření, protože na nejvyšší úrovni skutečnosti neexistuje. Proto je kauzalita nepochopením z filozofického hlediska, ale je zcela správná z hlediska fyzického a praktického.

Paul Brunton:, ,Kdyby příčinná souvislost nebyla prakticky činnou pravdou, mohli bychom zasít travní semeno v naději, že získáme grapefruit. Musíme si ve svých myslích o této situaci udělat zcela jasno. Všechno je to věcí stanoviska. Z praktického stanoviska je svět složen z mnoha jsoucností, působících a vzájemně reagujících jedna na druhou kauzálním způsobem. Z nejvyššího hlediska je svět Mysl-podstata a ta tím, že je jedinou existencí, nemůže měnit svoji přirozenost a znovu se zrodit; nemůže upadnout do duality příčiny a následku. Ale konečné produkty Mysli, myšlenky, mohou.“