EXISTUJE VE VESMÍRU SKUTEČNĚ POTENCIÁLNĚ REÁLNÁ HROZBA PRO LIDSKOU CIVILIZACI? (2)

ELEKTROMAGNETICKÉ KOMPONENTY SLUNEČNÍ SOUSTAVY

„Naše sluneční soustava se chová jako velký elektrický obvod… Slunce vytváří elektrický kondenzátor.“ (Oddělující složky elektrického náboje jako v baterii.) „Tento kondenzátor má jeden záporný pól na povrchu Slunce, a další záporný pól ve formě řídké mlhoviny mraku prachu a plynů daleko venku za vnějšími planetami.“ „Sluneční kondenzátor průběžně generuje proud přebytečných protonů, který se projevuje jako ‘sluneční vítr’.“ (Doslova vítr těchto částic opouští Slunce a uniká do vnějšího prostoru.) „Veškeré hvězdy a galaktická jádra, a také nerozžehnuté malé hvězdy, jako například naše ‘planety’ Jupiter a Saturn, kolem sebe vytvářejí vlastní kosmické baterie. Je to přirozený vedlejší produkt procesu syntézy jader (spalování nukleárního paliva, například vodíku, helia, atd.) v atmosférách těchto nebeských objektů.“

„Slunce je ‘poháněno’ elektrickým ohněm z vodíku a helia v procesu, jemuž říkáme ‘jaderná syntéza’. Plane na povrchu sluneční atmosféry, kde je v rozbouřené atmosféře nepřetržitě rozněcován záblesky energie lokálního elektrického pole vnějšího povrchu Slunce (sluneční korona z vysoce energetickými elektrony), které metá obrovská vzplanutí (flares) do značné hloubky sluneční soustavy. Přitom jsou pozitivně nabité protony urychlovány ven, zatímco záporně nabité elektrony jsou Sluncem bržděny. To je příčina stavu, jemuž říkám ‘proud přebytečných protonů’ ve slunečním větru. Slunce produkuje daleko více elektrické než světelné energie.“

„Pro představu o nesmírné velikosti slunečních erupcí: uvolňují sílu 10 milionů sopečných erupcí v rozmezí minut. Jediné vypuzení koronální masy (CME) s sebou může nést více než 10 miliard tun žhavých, elektricky nabitých plynů [tzn. plazmy] sluneční korony do prostoru; to je hmota o ekvivalentu 100 000 bitevních lodí, balík energie srovnatelný se silou 100 000 hurikánů, putující prostorem rychlostí mezi 1 až 5 milióny mil za hodinu.“ „Moc CME spočívá v jejich schopnosti řídit proudy v zemské magnetosféře; pokud má magnetické pole nesené CME jižní orientaci (opačnou k severně proudícím liniím zemského magnetického pole) utrpí magnetosféra těžký úder, při němž se do ní převádějí miliony ampér elektrického proudu.”

Taková událost může knokautovat elektrická vedení a generátory a přerušit všechny formy elektronické komunikace.“ Tolik úřední pozice - přičemž Carlowicz a Lopez reprezentují stanovisko McCanneym obžalovaného establishmentu, který podle něho úmyslně selhává s ohledem na varování před daleko větším nebezpečím, které s sebou sluneční bouře nesou – totiž jejich další schopnosti. V případě, když je spustí komety nebo planety tlačící se do sluneční soustavy, vyvolávají ohromné změny Země, jako například přesuny pólů a blesková zmrazení kontinentů, k nimž v minulosti s naprostou jistotou několikrát došlo. Skutečnost, že úkolem Carlowicze & Lopeze bylo ve skutečnosti oklamat čtenáře, vyplývá z jejich prohlášení, v němž stojí: “Bouře na Slunci nemohou ublížit životu na zemském povrchu.”

V létě 2001 NASA i přes doporučení rady kosmických a solárních fyziků oznámila zrušení Mezinárodního programu pro sluneční a pozemskou fyziku (ISTP). Agentura konstatovala, že ‘úřední koordinace mezinárodních misí je vědecký přepych, který si již déle nemůže dovolit’. NASA rovněž odvolala podporu mise pro výzkum (slunečního) větru a účast na japonském projektu Geotail. Financování některých klíčových úspěšných částí ISTP – zejména v oblasti teoretických a modelových programů, datových center, pozemních observatoří – bylo téměř zcela odříznuto. Proč? Protože koordinovaná data ze všech těchto zdrojů by ledasco prozradila a bylo by daleko obtížnější udržovat obě současné iluze, totiž že elektromagnetismus hraje v solární fyzice zanedbatelnou roli a žádná skutečná, bezprostřední hrozba větších katastrofálních změn Země neexistuje.



CO SE STANE, KDYŽ DO ELEKTRICKÉHO POLE SLUNEČNÍ SOUSTAVY VSTOUPÍ CIZÍ OBJEKT

Když se nebeské těleso, jako například asteroid, kometa nebo planeta, dostane do blízkosti slunečního kondenzátoru, „stane se příčinou lokalizovaných a poté stále více prodlužovaných elektrických výbojů. Funguje to podobně jako elektrický lapač much, který se vybíjí, když hmyz vletí mezi mřížky nabité vysokým napětím.“  Nadto „takto zvýšená elektrická aktivita ve sluneční atmosféře zvýší hladinu jaderné syntézy, což může nad normální úroveň vybuzené Slunce podnítit k malým nebo rozsáhlým erupcím. Bylo často pozorováno, že přímou příčinou erupce byly i malé komety, pokud se k Slunci dostaly příliš blízko.“   „Malá kometa ovšem zpravidla vybije jen omezený region slunečního kondenzátoru, zatímco velmi velká může dokázat mnohem více, včetně vybití celého kondenzátoru. Jsou i takové (jako předpokládaná planeta-X), které pro stávající planety, včetně Země, představují rostoucí, mnohem větší vážnou hrozbu.“

Nyní jsme u jádra věci: „Sluneční činnost je aktuálně na nikdy předtím nedosahované úrovni a rekordních záznamů o úrovni jeho aktivity každodenně přibývá. Přepokládalo se, že jeho aktivita vyvrcholí ‘slunečním maximem’ v roce 2000… [aktuálně jsme už dva roky za tímto datem], ale konec jejího růstu stále ještě není v dohledu. To s konečnou platností signalizuje, že naše Slunce je v interakci s velkým vetřelcem, vstupujícím do sluneční soustavy – čili do prostoru slunečního kondenzátoru.“  Vetřelec je schopen „působit na dálku“ následujícím způsobem: „Ohromná kometa by vybila část slunečního povrchu a vyvolala významnou sluneční erupci, která by se k nám mohla přihnat jako obrovská stěna vysoce energetických protonů, způsobit deformaci struktury geomagnetického pole [které za normálních okolností funguje jako ochranný štít] a vyvolat na zemském povrchu elektrické bouře a cyklony.“  To by následně mohlo spustit masivní změny Země takového druhu, jaké se navždy zapsaly do geologického záznamu.


PLANETA „X“

„Země byla účastníkem blízkého setkání s přinejmenším jednou masivní novou kometou, která se pak stala planetou, a to před ne více než 10 000 lety. Okno v čase, které dává zřetelný smysl poslední události, se otevírá přibližně před 3 500 lety. V tomto období můžeme vypozorovat dramatický přechod mezi ‘prehistorií’ a tím, jak se ‘moderní člověk’ následně opět namáhavě vyhrabal na povrch zdevastovaného světa. Neexistuje žádný jiný přijatelný scénář, ale moderní věda se každodenně staví do cesty pokroku tím, že drží otěže moci a brání v odhalení této reality.“  Byl to Immanuel Velikovsky, který před padesáti lety razil cestu uvedené hypotéze a McCanney mu vyslovil mimořádný hold, v němž klade důraz na hodnotu jeho náhledu: „Vědci NASA po 25 let opakovali, že Velikovsky prokazatelně neměl pravdu.

Je čas to napravit. Je to NASA, která neměla [a nemá] pravdu. Velikovsky, coby jedinec, udělal pro pokrok skutečné vědy více, než všichni vědci NASA dohromady za poslední tři desetiletí.“  Na druhém mezinárodním semináři EEE byl plně podpořen nesmírný význam elektromagnetizmu v praktických a teoretických studiích kosmologie (publikováno v Astrophysics and Space Science, svazek 227, 1995 a přetištěno tentýž rok v knize edice Kluwer Academics Publishers pod názvem Plasma Astrophysics and Cosmology, Peratt, A.L.). Nejočividnějším důvodem jádro planety Země, její elektromagnetická pole, heliokosmos (oblast dosahu působení Slunce) a galaktické centrum (Velké centrální slunce nebo “slunce daleko vzadu za Sluncem”) jsou obousměrně, shora až dolů a opačně, provázané kosmickými vysílači elektromagnetického informačního systému.

To umožňuje harmonii kosmu. Je zde kosmický kód, který animován uvědomělými bytostmi harmonizuje a synchronizuje pestrou rozmanitost frekvence´vibrací, charakterizujících všechny planetární, sluneční, galaktické i nebulární subsystémy. Tento kód je elektromagnetický a jeho podstatou je světlo. Světlo, ne hmota, je primární veličinou. Vědomí není hmotné, ačkoli může být v hmotě ukotvené. Světlo a vědomí jsou si podobné a primární. Hmota je druhotná; vědomí je elektromagnetické, a proto primární. Toto integrální, holistické chápání vesmíru je jako nebe a dudy vedle neohrabaného, jednorozměrného, nebezpečného a stejně tak mrtvého jako smrtícího paradigmatu (vzorce) vědeckého materializmu, k němuž stále ještě lne vojensko-průmyslový-vědecký komplex, jehož podstatnou součást dnes tvoří NASA a její kosmické programy. Jak „subtilní bioelektrické tělo“ lidstva tak i jádro planety Země a její elektromagnetická pole, heliokosmos a galaktické centrum jsou obousměrně provázané – a podstatou počátku bylosvětlo. To není zastaralé tvrzení jakéhosi antropomorfního náboženství, ale základní poznání nové spirituality a vědy o holografické a elektromagnetické formě vesmíru.

O tomto vzoru Arguelles usuzuje, že „přináší do ohniska svět spojitostí a souladu, rezonující matrici přenosu informací.“ Základem kosmické světelné aureoly je “princip harmonické rezonance”. Rezonance má co dělat s vibračními frekvencemi každého systému, který produkuje zvukové nebo elektromagnetické vlny, jakýkoliv druh vln. Harmonickou rezonancí je míněna výměna vibrací, ladicích nebo synchronizačních a někdy i nesouznějících, mezi dvěma nebo více kmitajícími soustavami, ať už ladičkami, strunami houslí či kyvadly nebo planetami. Průkopníky tohoto způsobu chápání základního uspořádání kosmu, v němž mysl nebo vědomí je primární a v němž „není nic bez vědomí či cítění“ a „pozadí reality je prosyceno smyslem“ byli jihoameričtí Mayové. Účelem nepřetržité výměny informací mezi galaktickým centrem a dalšími členy galaxie je „nadřazená koordinace článků organismu, hvězdných systémů“. To umožňuje, aby „místní inteligence“, tzn. planetární mysl nebo pole vědomí, byla schopna “vnímat celek, zařídit se podle toho“ a protáhnout tento proces usměrňování k dalším článkům systému.

„Galaktická hra je nadřazený inteligentní harmonizační proces, během kterého se místní inteligence učí nebo jí je předvedeno jak to funguje, tak, aby dospěla k vlastním závěrům bez donucování.“  Co dělat, abychom se více dozvěděli o slunečních nebo planetárních cyklech? „Sluneční soustava je samostatný organismus, jehož subtilnímu pouzdru či morfologickému poli říkáme heliokosmos. Po 11,3 roku pulsuje tento heliokosmos směrem ven, a pak dalších 11,3 roku směrem dovnitř. Na tyto 11,3 roku trvající cykly nádechu a výdechu se poukazuje jako na heliopauzy, jejichž souhrnný pohyb probíhá v periodách o délce zhruba 23 let.“  „Souběžně s cyklem heliopauzy probíhá pohyb ‘binární sluneční skvrny’, při němž dvě ‘skvrny’ jedna záporná a druhá pozitivní, pulzují dovnitř na pozicích 30° severně a jižně od slunečního rovníku. Přibližně každých 11,3 roku se obě skvrny setkají na rovníku, změní polaritu a proces začne znovu na 30° severně a jižně od slunečního rovníku…

Aktivita ‘slunečních skvrn’ je obvyklou příčinou silných poruch pozemských rádiových vln a elektromagnetického biopole.“  „Slunce je ústřední koordinující inteligencí ve slunečním prostoru (heliokosmu). Planety představují harmonické gyroskopy, jejichž smyslem je udržovat rezonanční frekvenci, reprezentovanou oběžnou dráhou, kterou každá planeta udržuje.“

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly