O ODDANOSTI

I ty nejděsivější události na této zemi jsou nakonec jen představy procházející vědomím jako sen. Jakmile se probudíme do Skutečnosti, poznáme, čím jsou. Pak budeme žít v Jejím klidu, aniž by nám vadilo, když jsou představy bouřlivé a vzrušující. Dosažení tohoto míru je největším štěstím – být pozvednut nad vášně a nenávisti, předsudky a obavy, chamtivost a nespokojenost, a přitom být nadále schopen úspěšně a zdatně vykonávat své světské povinnosti. Tento stav přichází nejdříve v záblescích, a pokud budeme trpěliví, tak jej jednoho dne dosáhneme natrvalo jako nepředstavitelně uspokojivý a dokonalý účel našeho života.

Veškeré živoucí formy mají v sobě princip bytí – Jedinou, Nekonečnou Životní sílu. Ta není osobní, a přesto je otevřená osobnímu přístupu člověka a odpoví na jeho vzývání. Pokud se mu podaří navázat s ní kontakt a jeho přístup bude správný, přijde odpověď, i když jejím vlastním způsobem a v jejím vlastním čase. Prvek oddanosti patří ke každé cestě. Zbožňování lidské duše a pokora v božské přítomnosti jsou dvě nezbytné vlastnosti, které by měl hledající rozvíjet. Tu první vyjadřuje meditací, tu druhou modlitbou.

Jestliže lidé vůbec něco uctívají, uctívají Sílu, která je neskonale moudřejší a vznešenější než je jakýkoli stav, ve který se odvažují doufat, že ho vůbec dosáhnou. Povinnost uctívat nejvyšší Sílu neexistuje proto, že Bůh potřebuje naši chválu, neboť On nepotřebuje nic, ale proto, že si Ho musíme připomínat. Ale máme uctívání provádět proto, abychom si ho připomínali. Dnešní moderní člověk většinou uctívá jen své vlastní ego. Myslíme na pravdu nebo myslíme sami na sebe? Zajímá nás natolik vyšší jáství, abychom zapomněli na to nižší? Uctíváme Boha nebo sami sebe?

Jakákoli lidská představa o Bohu může mít své opodstatnění, pokud její důvěrnost pomáhá k uctívání. Stále se však jedná o představu, která musí být jednoho dne překročena. Oddanost k jakémukoliv mytologickému nebo historickému božstvu musí skončit, jakmile je učiněn pokrok v oddanosti k Nadjá – čistému Bytí, které mu udělilo Milost. Totéž se týká oddanosti k lidskému guruovi. Velmi často tento posvátný a krásný cit degeneruje pod tlakem ega a mění se v pouhou sentimentalitu.

Hledající dojde k názoru, že jeho skutečná síla spočívá v uvědomování si svého vyššího Já, cesty k němu a uvědomování si obojího s intenzivní láskou, oddaností a vírou. Bude-li pěstovat pocit úcty k vyšší síle, aťuž směřuje k Bohu, k Nadjá nebo duchovnímu vůdci, bude z toho mít velký užitek. Pěstování zbožné víry a pociťování uctívání celkově pozvedá citovou přirozenost, protože rozvíjí pokoru a přivolává milost. Je to povinnost lidské bytosti ve vztahu k jejímu Zdroji. Život na tomto světě je pomíjivý, ale okamžiky věnované vzývání a pokoře Duši jsou věčným ziskem.

Metafyzické studium neoslabí úctu, ale dá jí pevnější základy. Chápání neoslabí oddanost, ale ještě více ji upevní. Avšak oslabí připoutanost k pomíjejícím formám uctívání a zničí přesvědčení dávat oddanost výhradně jednotlivci a odmítat do ní zahrnout Univerzální. Aby byla vnitřní práce vyvážená, musí být oddanost úzce spojena s věděním a úcta prolnuta pochopením. Pokud jsou oddanost, uctívání a úcta posíleny věděním, mohou jednoho dne dosáhnout bodu, kdy má člověk pozoruhodně méně přání nebo žádostí a kdy přirozeně vyvstává mír. Ale mír není tím jediným ziskem. Později následuje ctnost, která se z tohoto míru rozvíjí tiše a nenápadně.

Pravá filozofie je způsobem života, ve kterém jsou zahrnuty a pěstovány nejjemnější a nejzbožnější city, jaké jsou člověku dostupné. Nemůže existovat vyšší život bez tohoto posvátného citu, bez této úcty, uctívání, sebepokoření, duchovní touhy a sebeodevzdání, které oddanost zahrnuje. Tento hluboký vnitřní cit, který způsobuje, že člověk touží po blízkosti vyšší Síly, není ani nemístný ani marný. Intenzivní, oddaný náboženský cit je stejně tak součástí charakteru filozofa jako klidné, mysticky intuitivní cítění.

Není filozofické zavádět nějaký kult, ve kterém je zbožňována jedna osoba – guru – jako objekt uctívání. Ten může být respektován, obdivován, uctíván a milován, ale protože je stále člověkem, tak by neměl být zbožňován. Zbožné uctívání je krásná vlastnost, směřuje-li k vyšší síle. Čím více je rozvinuta, tím pokornější se člověk musí stávat v této Přítomnosti. Pokorně se ego sklání v tichém uctívání, udržováno laskavým mírem. Hledající nadále žije jen na Cestě a pro ni, vyhlazuje ve svém srdci jakákoli jiná přání.

Prvořadým požadavkem na filozofické cestě je duchovní touha, která je pevným, ustáleným a intenzivním toužením po Nadjá. Je to hlad po uvědomění si Nadjá, žízeň po jeho přítomnosti a volání po ztotožnění s ním. Je to skutečná síla, která člověka pozvedá, pomáhá mu rychleji se vzdát ega a přitahuje Milost Nadjá. Žádné lidské konání by nemělo být závislé pouze na omezených zdrojích ega. Pokorné vzývání o pomoc vyššího Já rozšiřuje tyto zdroje a má ochrannou hodnotu. Postoj uctívání by měl být zaujat před každým důležitým krokem v životě.

Občasná touha po duchovním probuzení nestačí, musíme po něm toužit neustále. Jestliže chceme dosáhnout svého cíle, měli bychom si jej jasně představit ve své mysli a pevně podporovat svou vůlí, toužit po něm celou svou bytostí a věřit v něj celým svým srdcem. Pocit úcty, posvátné bázně a vnitřní přitažlivosti by měl být pěstován a rozvíjen tak, aby mohl přerůst do velké lásky, do citového spojení, které je plně uspokojivé.

Obzvláště během meditace je třeba více intenzivní a vřelé touhy cítit posvátnou přítomnost. Z pouhého vědění v hlavě je třeba sestoupit k vědění a cítění v srdci. Úcta by měla být součástí každé vzpomínky i každé meditace. Pravdu je nutné poznat nejen celou svou myslí, ale také milovat celým svým srdcem. Jedině tak získáme rovnováhu v duchovním rozvoji. To, co nemůže vykonat intelekt, může vykonat duchovně toužící cit.

Uctívejme bezčasou Sílu, která překračuje staletí, nepronášejme žádná slova, ale ponořme se do ticha svého srdce. Protože pravdu nosíme sami v sobě a máme to nejtěsnější spojení s touto Silou v samotném vědomí. Uctívání jako únik ze zmatku, abychom získali vedení, je dobré, ale uctívání z lásky, když jsme přitahováni duší pro ni samu, je lepší. Ten, kdo je naplněn láskou k pravdě a je tak opravdový, že je ochoten podřídit jí všechna ostatní přání, dostane za odměnu samotnou pravdu.

Pokud nemilujeme Nadjá hlubokým citem a s opravdovou oddaností, je nepravděpodobné, že vyvineme potřebné úsilí je nalézt a potřebnou sebekázeň, která odstraňuje překážky na cestě. Nadjá čeká s tou nejhlubší trpělivostí, až mu dáme přednost přede vším ostatním. Čeká na chvíli, až naše láska k božství převáží všechny ostatní lásky. Až si uvědomíme, že Je potřebujeme více než cokoli jiného na tomto světě, odhalí nám neomylně svou přítomnost.

Nadjá je tak milující, jako kterýkoli z rodičů, že se opravdu stará o naše skutečné blaho. Tuto lásku musíme oplácet, musíme věnovat svou bezpodmínečnou oddanost, jestliže s ním máme navázat správný vztah. Největší síla přichází ze spoléhání se na vyšší Jáství a z důvěry ve Vyšší zákony. Víra a láska k vnitřnímu jáství je něčím magickým, co nás bude posilovat a chránit i v těch nejtěžších chvílích. Když se božství stane jediným objektem naší lásky a neustálým námětem našich meditací, příchod milostiplného osvícení nemůže být daleko.

Paul Brunton: ,,Jak památné jsou ony chvíle, kdy sedíme v tichém uctívání Nadjá a víme, že není ničím jiným než naším vlastním lepším já. Je to, jako bychom se vrátili do svého pravého domova a spočinuli u jeho posvátného krbu s pocitem uspokojení, které nelze poznat nikde jinde. Nic již nevlastníme, sami jsme nepopsatelně vlastněni. Osobní naděje a obavy, zármutky a touhy, které tak sužovaly naše dny, jsou v této chvíli odsunuty. Jak můžeme, jak se opovažujeme je dále chovat, když naše vlastní bytí je pevně drženo ve vše uspokojujícím objetí?“