IMPEACHMENT

      Takto zní titulek úvodníku prestižního britského týdeníku The Spectator (28. srpen). Jde o velmi ostrou kritiku britského premiéra Tonyho Blaira s uvedením závažných skutečností a všech konkrétních důkazů, že premiér před zahájením války v Iráku oklamal veřejnost. Dále v něm stojí, že skupina britských poslanců v čele s Adamem Pricem proto bude v nejbližší době požadovat, aby byl britský ministerský předseda podroben procesu impeachment. Nahlédnutím do slovníku lze snadno zjistit, že tento výraz v britské verzi znamená obžalobu ministra z velezrady před sněmovnou lordů a v americké verzi jde o obžalobu, pohnání před soud, odsouzení, propuštění státního úředníka pro zneužití úřední moci. Jak známo z nedávné minulosti, právě taková procedura hrozila americkému prezidentovi Richardu Nixonovi v důsledku toho, že věděl o nechvalně známé aféře Watergate (vloupání agentů Republikánské strany do sekretariátu Demokratické strany), kryl její účastníky a pod obrovským tlakem a obav právě z hrozby impeachmentu 9. srpna 1974 abdikoval jako vůbec první prezident v dějinách USA.

      Ve velké Británii byla taková ostudná procedura provedena naposledy v roce 1848, když byl takto obviněn britský ministr zahraničí lord Palmerston z uzavření tajné smlouvy s Ruskem. Britský parlament má tradiční právo volat k odpovědnosti prvního ministra, jenž si neoprávněně přisvojí více moci, než dovoluje ústava a zachází s ní s pohrdáním. V britském konstitučním slovníku se dokonce v této souvislosti hovoří o pokoření nebo zahanbení takového nesvědomitého státníka. Mezi těmito formami konvencí nebo tradic se nachází obecně platný výrok, že ministři nesmějí lhát nebo uvádět Parlament v omyl, říká úvodník shora zmíněného britského časopisu a dále uvádí: A to právě pan Blair dělal opakovaně a do očí bijícím způsobem, když se snažil po dobu několika měsíců přesvědčit náš národ o invazi do Iráku. Ani se nikdy neomluvil za trvalou licoměrnost, s jakou prosazoval své lživé argumenty k vedení války.

       Parlament považoval za úplnou nulu a choval se k němu jako k vlastní vládě a k vlastní straně. Jak známo, Tony Blair se jako klíště držel teze, že Saddám Husajn vlastní zásoby chemických a biologických zbraní. Začal s tím v televizním vystoupení na stanici NBC 3. dubna 2002, když řekl víme, že Saddám má velká množství těchto zbraní , i když měl k dispozici informaci Spojeného výboru zpravodajských služeb z 15. března 2002, která nic takového nepotvrzovala, přesněji řečeno hovořila o tom, že Irák by mohl mít skryté nějaké menší množství chemických látek . Stejně neodůvodněné byly Blairovy apokalyptické výroky o tom, že Irák ohrožuje mír a stabilitu na celém Středním východě. Donutil i britský parlament k tomu, aby přijal rezoluci, v níž se uvádí, že Saddám má nejen tyto zbraně hromadného ničení, ale i rakety dlouhého dosahu, které prý ohrožují mezinárodní bezpečnost div ne v globálním měřítku.

      Jak se ukázalo, to vše byly jen nesmysly, ale velmi vhodné pro expanzivní politiku Bílého domu. Opět tedy Londýn prokázal, že navzdory názvu své země Velká Británie nevede žádnou velkou, nýbrž proamerickou, respektive probushovskou politiku. A že právě nyní s tím mají Britové i své potíže, které mohou vést až k ostudnému obvinění šéfa jejich vlády. "Předseda naší vlády nás ujišťoval, že když vstoupíme do Iráku, tak nalezneme tyto nechvalně proslulé zbraně hromadného ničení," stojí v závěru úvodníku časopisu The Spectator. "Oklamal nejen své oponenty z protiválečného hnutí, kteří si dovedli představit, že jim bude lhát, ale lhal i svým přátelům, včetně jeho konzervativních kolegů, kteří ho ve věci invaze stále podporovali. Pokud si to pan Blair přeje, tak si může ke svému politickému manévru gratulovat, ale jednal stejně bezzásadově jako kdysi Bismarck, a Británie si nepřeje, aby její vláda takto jednala...

      Odsoudit předsedu vlády v proceduře impeachment by bylo prvořadým důkazem toho, že parlament dokáže demonstrovat, že nikoliv všichni politikové tolerují tento způsob podvodů za způsob, jak vést naši politiku. K tomuto závěru zmíněného magazínu jistě není třeba žádný další dovětek. Záleží nyní jen na britském parlamentu, aby prokázal, že je právě hoden svých velkých demokratických tradicí. Právě tento případ by se mohl stát prubířským kamenem toho, zda tato tradice je stále aktuální.