KAUZA DRASLÍK (1)

Úmyslné zanedbání přísunu draslíku vyvolává u člověka zhoubná onemocnění a vydává ho napospas stovkám vysoce lukrativních „léčebných kúr“.

Titulek by možná mohl v čtenáři vzbudit dojem, že nějaká chamtivá nadnárodní farmaceutická firma uvalila opět jakési zvěrstvo na na ubohé domorodce v nějaké daleké zemi třetího světa, ale tak to není. Zdaleka největší počet úmrtí a trvalé invalidity z nedostatku draslíku se vyskytuje v Americe, Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu a v několika dalších západních zemích. Jak vznikly tyto hrůzné poměry, které jsou od té doby pečlivě zachovávány, je velmi dlouhý a často spletitý příběh, takže pokud chceme mít reálnou šanci porozumět jejich smrtícím důsledkům musíme začít odpočátku. Napřed si musíme povědět něco o tom, co je draslík a kolik ho naše tělo každodenně potřebuje aby zůstalo zdravé, a co se stane, když kritickou rezervu draslíku v našem těle nedopatřením či vědomě vyčerpáme. Na rozdíl od toxického sodíku [obsaženého ve stolní soli] je draslík podstatný pro naše zdraví.

Draslík je přítomen ve všech buňkách a je rozhodující pro kardiovaskulární a nervové funkce, regulaci přenosu živin do buněk a uvolňování svalové energie. Tento zázračný prvek kromě toho reguluje vodní bilanci, napomáhá rekuperativním silám a pomáhá při revmatických či artritických stavech odváděním kyselin z kloubů, čímž uvolnuje jejich ztuhlost. Draslík je současně naprosto nezbytný pro vylučování, působí jako přirozený znecitlivovač bolestí, reguluje křeče, bolesti hlavy a migrény a urychluje léčbu řezných, tržných a jiných poranění. Kvůli své velmi vysoké elektrochemické aktivitě je draslík neustále v koloběhu, takže ho k doplnění každodenní ztráty potřebujeme velké množství. Když například cvičíme a potíme se, vylučujeme draslík v moči. Když jsme z různých jiných důvodů pod extrémním stresem, mohou se ztráty draslíku okamžitě ztrojnásobit.

Ale jak zdůraznil proslulý odborník na výživu Adelle Davis, největší problémy v draslíkovém hospodářství působí toxický sodík. „Osoby, které jedí větší množství [sodíkové] soli vylučují devětkrát více draslíku, než lidé s omezenou spotřebou soli. Dobrovolníci udržovaní na dietě chudé na draslík v sobě shromáždili tolik soli, že se u nich projevil vysoký krevní tlak.“ Jasné vědecké důkazy prokazují, že kdyby nás matka příroda úplně připravila o draslík, nežili bychom déle než tři týdny. Ale v mnoha případech by to bylo milosrdné ulehčení, srovnáme-li to s nekonečně bolestivějším a mnohem pomalejším umíráním vyvolaným dlouhodobým nedostatkem draslíku, což je patrně metoda preferovaná FDA a AMA. Svědomití vědci souhlasí s denní potřebou draslíku, která u dospělého člověka leží v průměru mezi 3200 a 4100 miligramy, přičemž průměrný dnešní přísun draslíku potravním řetězcem, například u Američanů, činí pouhých 1500 až 2100 miligramů denně, což reprezentuje průměrný každodenní deficit 1850 miligramů.

Lidé očividně mohou přežívat i při takto surově ochuzené hladině, protože Američané se dožívají okolo 70 let, než je nakonec tento základní nedostatek draslíku udolá a zemřou. Často ve velkých bolestech, sužovaní množstvím přímo souvisejících chorob včetně artritidy, prořídnutí kostí (osteroporézy), hypertenze (vysokého krevního tlaku), angíny, mrtvice atd. Je vědecky nezpochybnitelné, že by všichni mohli žít déle a méně trpět bolestmi, kdyby každý den obdrželi nezbytné množství draslíku, což je úkol, jehož by se americká FDA měla chopit jako John Wayne, statečně spěchající na pomoc. Bohužel, Úřad pro kontrolu potravin a léčiv to nedělá a ani neudělá kvůli trvalému tlaku lobby nadnárodních farmaceutických koncernů. Přestože má plný a neomezený přístup ke skutečným vědeckým údajům poskytujícím pevný důkaz o takřka epidemickém nedostatku draslíku, FDA se vědomě vyvarovala specifikovat „doporučený dietní rozptyl“ [RDA], zatímco souběžně protlačila zákon omezující obsah draslíku ve všech alternativních léčebných přípravcích na pouhých 100 miligramů.

Toto je první vodítko k tomu, abychom pochopili proč tak snadno onemocníme, abychom pak za miliardy dolarů ochotně spolykali spoustu neužitečných ale „patentovaných léků“. Uvědomte si, že jen abyste vyrovnali úroveň průměrného denního deficitu 1850 miligramů draslíku, museli byste spolykat přinejmenším 19 pilulek příslušného „potravinového doplňku“, což si asi žádný obyčejný člověk nemůže dlouhodobě dovolit. Za účelem udržet své lékaře v linii, vypustily FDA i AMA o draslíku do oběhu několik skutečně děsivých historek. Nejběžnější z nich říká, že draslík „reaguje“ s jedním ze širokého okruhu syntetických farmaceutických léčiv, což mnohdy vede k úmrtí pacienta. To je skutečně pravda, jenže osudnou smrtící reakci vyvolává právě ta nejmenovaná toxická syntetická „medicína“, a ne přirozený draslík, tak podstatný pro naše zdraví. Pak ještě kolují pověsti, že při přijetí „přílišného množství“ draslíku můžete zemřít na zástavu srdce, jako v případě exekuce smrtící injekcí.

V nadměrném množství vás může zabít téměř cokoli, včetně obyčejné vody a vzduchu, zejména je-li to aplikováno příliš rychle nebo nesprávným způsobem. Když byl Timothy McVeigh připoután popruhy k lehátku a usmrcen, třetí chemikálií zavedenou do jeho žíly bylo 50 mililitrů koncentrovaného chloridu draselného, který nakonec zastavil jeho srdce. Jestliže budete dost pitomí abyste si to doma vyzkoušeli, zemřete právě tak rychle… Abychom toto záměrné šíření hrůz z úst mluvčích FDA a AMA dostali do správné perspektivy, je nezbytné vysvětlit oč jde. Normální cestou jíž draslík vstupuje do těla jsou ústa. Buď ve formě jídla, anebo třeba jako roztok vytvořený ze 100% vodního roztoku chloridu draselného, vmíseného do ovocné šťávy. Jakmile draslík projde zažívacím ústrojím, buňky si extrahují jen tolik, kolik ho potřebují a přebytečný draslík opustí tělo, zčásti jako pevný odpad, ale většina přes ledviny jako moč. To je normální a dokonalý biochemický proces, který tělo velmi dobře zvládne samo, aniž by potřebovalo asistenci doktorů.

Nicméně, pokud vstříknete draslík přímo do žíly, obejdete tělesné biochemické bezpečnostní postupy a srdce se zastaví. Přesně totéž lze říct o koncentrované kyselině solné, trvale přítomné v našich žaludcích za účelem strávení potravy, ale neschopné nám ublížit právě kvůli důmyslné tělesné biochemické ochraně. Ale kdybyste si tutéž koncentrovanou kyselinu solnou ze žaludku zavedli přímo do žíly, zemřeli byste ještě rychleji než po injekci draslíku. Doktoři vás mohou vyděsit jen tehdy, když jím dovolíte aby vás strašili, a pokud jde o draslík nepochybně získáte větší sebedůvěru, až prozkoumáme mimořádný případ indiánů Yanomami z Jižní Ameriky. Yanomami měli to štěstí, že po staletí unikali pozornosti západní lékařské „vědy“ a vyhýbají se jí i dnes. Tito fascinující lidé nejí prakticky vůbec žádný sodík [stolní sůl], ale všichni dospělí každý den zkonzumují okolo 8500 miligramů draslíku.

Jsou neuvěřitelně fit a nemají ani ponětí o jakési artritidě, osteroporéze, vysokém tlaku, angíně či mrtvici. K Yanomami se ještě vrátíme později. Téměř všechny „nemoci“ jimiž dnes trpíme mohou být opřeny o dveře draslíkového deficitu, přestože to hordy farmaceutických a lékařských obhájců nepochybně odmítnou prohlašováním, že lékařský „výzkum“ již příčinou stavů ohrožujících život. Je to mrzuté, protože tato obhajoba může být ihned rozdrcena historickými fakty, zaznamenanými dávno předtím, než se nadnárodní farmaceutické koncerny rozhodly využít našich těl jako soukromého hřiště ve prospěch svých akcionářů. Kurděje vyvolává výhradně nedostatek vitamínu C, a jsou tedy předvídatelně rychle vyléčitelné podáváním velkého množství vitamínu C. Jsou zde tisíce zdokumentovaných případů, zejména v britské Royal Navy, jejíž námořníci vešli ve známost jako „citrusáci“ kvůli obrovskému množství citrusů, které jim na základě trpkých zkušeností bezplatně poskytovala Admirality. Křivice je méně známá choroba, vyvolaná nedostatkem vitamínu D, rychle korigovatelná velkorysým užíváním vitaminu D a vápníku.

Ač to může být pro moderní farmaceutické prodavače a doktory matoucí, tato strohá fakta jsou v historických záznamech kde je může vidět každý. Takže, proč neuznat následky nedostatku draslíku? Začátek konce získávání nezbytných minerálů z ovoce a zeleniny přišel uprostřed 19. století, když německý chemik baron Justus von Liebig analyzoval lidský a rostlinný popel a určil, že dusík, fosfor a draslík [NPK] jsou všechny prvky, které rostliny potřebují k životu. Tvrdil, žekdyž rostliny budou krmeny synteticky, farmáři je mohou donutit růst k podpoře lidského zdraví. Von Liebig se tudíž stal praotcem syntetického hnojiva, obratem zplozeného superfosfátu, otce všech ošidných umělých hnojiv. Ačkoli NPK a superfosfát skutečně mohou vytvořit syntetické půdní prostředí, postačující k podnícení růstu rostlin, výsledné plody a zelenina mají vždy vážný nedostatek stopových prvků, některé dokonce neobsahují vůbec žádné. Baron von Liebig s hrůzou sledoval nedostatky způsobené jeho vynálezem a před smrtí odvolal svá tvrzení. Jenže to už bylo příliš pozdě.

Mezitím už se totiž věci pohotově ujali silní investoři. V tandemu s poklesem obsahu draslíku v ovoci a zelenině v průběhu 19. století přišel ještě další, dokonce ještě mnohem větší problém. Až do té doby byla sůl jakéhokoli druhu na většině kontinentů natolik vzácná, že byla nejednou v historii užívána jako platidlo. Většina soli, sylvínu, jinak známého jako chlorid draselný, putovala velbloudími karavanami do Evropy, Asie a po Africe po trasách dlouhých tisíce mil. Podél obchodních cest byly rozmístěny velké hroudy sylvínu sloužící k lizu soumarům, kteří si takto obnovovali elektrolyt ztracený pocením a námahou. Když pak železnice otevřela Ameriku od východu na západ, začali obchodníci přepravovat obrovská množství levné soli, produkované v obrovských pánvích na obou pobřežích. Naneštěstí pro Američany to byla sůl z mořské vody, pozůstávající z 98.8% z chloridu sodného, oblíbence ryb ale smrtelného nepřítele člověka. A tak se stalo, že západní člověk za méně než sedmdesát let téměř úplně nahradil zdravý draslík nezdravým sodíkem.