MOŽNÁ, ŽE I TOTO JE CESTA JAK NA RAKOVINU?

Někdy před více než osmdesáti lety objevil biochemik Dr. Otto Warburg závislost rakovinového bujení na změně činnosti mitochondrií. Považoval ji za příčinu tvorby rakovinových nádorů. Velmi zjednodušeně řečeno, mitochondrie jsou něco jako malé elektrárny v buňkách, kde se cukry mění na potřebnou energii (ATP)¹. Je-li jejich činnost potlačena, začne buňka zpracovávat cukry jiným způsobem, tzv. glykolýzou. Přitom dojde k několika významným změnám, v buňce začne vznikat kyselina mléčná a stává se kyselou, ale hlavně – vytratí se apoptóza, což je schopnost buňky odumřít v případě, že je příliš stará nebo poškozená.

„Nesmrtelnost“ buněk získaná tímto způsobem vede k bujení nádorů. Práci Dr. Warburga, který za svůj objev změny činnosti mitochondrií později dostal Nobelovu cenu, oponoval chemik Hans Krebs, který tvrdil, že změna činnosti mitochondrií není příčinou, ale důsledkem změn buněčné pH. Warburgova práce upadla v zapomenutí a věda, zdá se, že opět jednou mylně, na dlouho přijala Krebsův názor jako něco, o čem se nediskutuje. Poklidnou hladinu biologického rybníka rozvířil v roce 2006 až kardiolog (sic!), Dr. Evangelos Michelakis z kanadské University of Alberta. Zpochybnil dlouholeté dogma otázkou, co se stane, jestliže se v buňce podaří obnovit mitochondriální funkci.

Odvážná myšlenka, neboť mitochondrie v rakovinných buňkách byly do té doby považovány za nenávratně poškozené. Rozhodl se použít dvacet let známou substanci, využívanou k podpoře funkce mitochondrií v případech překyselení buněk kyselinou mléčnou. Výsledky byly udivující. Obrazně řečeno: ukázalo se, že DCA dokáže dočasně obnovit utlumenou funkci „buněčné elektrárny“, a to na takovou dobu, že stačí „rozpoznat situaci“ a prakticky „spáchá sebevraždu“ tím, že dá buňce příkaz k „autodestrukci“, jinými slovy, uvede do chodu proces apoptózy, buňka odumře a o úklid se postarají bílé krvinky a ostatní tělesné mechanizmy. Ve skutečnosti jde o dost složitý proces vzájemných výměn, popsaných snad deseti odbornými výrazy.

Důležité na tom je, že nádory se v důsledku odumírání vadných buněk rapidně zmenšují, až nakonec úplně vymizí. Úžasné je, že DCA zjevně nijak nepůsobí na funkci zdravých tělesných buněk, a pokud snad ano, v žádném případě zdaleka ne v takovém rozsahu, jako chemoterapeutické dryáky a jsou pouze dočasného charakteru – po ukončení medikace rychle vymizí. Člověk by očekával, že toto zjištění vyvolá rychlou revoluci ve farmaprůmyslu, a že organizace, které na konto boje s rakovinou vybírají nesmírné prostředky, začnou urychleně financovat potřebný výzkum. Nic z toho se však nestalo. Farmaceuti nadále utápějí nesmírné sumy ve „vývoji“ jedů užívaných v chemo-„terapiích“ a uvedené organizace se zděšeně stáhly do ústraní. Příčina je jasná – oběma molochům jde o snadné bezpracné zisky.

Co je DCA

Dichloracetát (DCA) je jednoduchá levná, svého času patentovaná jako lék na spíše vzácné poruchy metabolizmu. Podporuje funkci mitochondrií. Patent ovšem už dávno vypršel. Přestože tento lék musel být před uvedením řádně přezkoušen, a poté jej lékaři bez výhrad předepisovali (a dodnes předepisují) svým pacientům, a vzhledem ke skutečnosti, že patent vypršel a jedná se tedy o generikum, které může produkovat každý, kdo to umí, se společně s novým možným využitím léku najednou vynořily vztyčené ukazováčky, zní temné mručení a začínají se zveřejňovat zjevně na objednávku produkované práce, zastřeně hovořící o vedlejších účincích. Ty byste ovšem na příbalovém letáku těžko hledali. Některé výstřelky DCA dokonce označují jako karcinogen! Musí to být velké zoufalství, protože např. v USA by mohl libovolný člověk, který kdysi DCA užíval, podat žalobu na libovolnou farmaceutickou společnost, která ho vyráběla či vyrábí, v případě, že dnes trpí rakovinou indukovanou jejich „karcinogenním“ lékem…

Setkáváme se zkrátka se všemi možnými obstrukcemi, které fungují vždy podle stejného scénáře. Hovoří se o nutnosti velmi nákladných dlouhodobých testů (v ceně 400 až 600 mil. dolarů), přičemž nejméně osm, ne-li devět z dnes používaných předepisovaných chemoterapeutických směsí nemá řádně ukončené povinné zkoušky. Jsou pacientům nabízeny poté, kdy podepíší papír, na němž stojí, že se dobrovolně zúčastňují POKUSU (a to pro jistotu i v latině, přičemž latinský text je na rozdíl od překladu naprosto jednoznačný – na jeho základě odpálí případné stěžovatele každý soudce). Téměř devadesát procent dnes používaných a prosazovaných chemoterapií tedy nejsou ničím jiným, než pokusy na zoufalých lidech. Mengele by jistě záviděl…

Není tedy divu, že informovaný člověk, autodidakt, trpící rakovinou jistě mnohem raději sáhne po léku ověřeném mnohaletým užíváním, než aby podstoupil martyrium chemoterapie v roli pokusného králíka. Dichloracetát je látka, která je k sehnání a mohou ji zcela legálně předepsat i lékaři způsobem „mimo seznam“. To znamená, že jednou vyzkoušený a povolený lék prostě předepíší pro jiné použití. Tento přístup nedokáže zastavit ani americká FDA, protože by pak v mnohých případech stála proti zájmům farmaceutů, jimž v podstatě slouží. Máme zde tedy opět jeden lék, o němž se, podobně jako o MMS, hovoří jen mezi věci znalými, přestože svého času proběhla světovým tiskem řádka nadšených zpráv hovořících o kanadském průlomu v léčbě rakoviny.

Tam mezitím testy velmi úspěšně pokračují a přístupu Kanaďanů vděčí za život řádka lidí s „terminálním“ mozkovým tumorem. Možná měli štěstí, že se nedal vyoperovat… DCA zabral dokonce i u lidí, jejichž organizmus a imunitní systém devastovalo předchozí ozařování a několik kol neúspěšné chemoterapie.

[1] Buňky mohou získávat energii buď pomocí aerobní fosforylace (OXPHOS), procesu závislého na kyslíku, anebo také prostřednictvím glykolýzy, štěpením cukrů nezávislém na kyslíku. Jelikož se OXPHOS pro vytváření ATP jeví účinnějším, než glykolýza, je uznáváno, že přítomnost kyslíku má za následek aktivaci OXPHOS a současně brání glykolýze (Pasteurův efekt). Ať tak či onak, už mnoho let se ví, že množení maligních rakovinových i nezhoubných buněk může za přítomnosti přiměřené hladiny kyslíku aktivovat glykolýza (aerobní štěpení cukru čili tzv. Warburgův efekt). Hromadící se důkazy naznačují, že trvalá aktivace aerobního štěpení cukru v nádorových buňkách má při rakovinovém vývoji klíčovou roli; utlumení zvýšené glykolytické kapacity maligních buněk se proto může stát základem nové protirakovinné strategie.

Přestože v posledních několika letech byly na tomto rostoucím poli výzkumu získány některé důležité poznatky, zůstává podstata Warburgova efektu dosud nepochopena. Je nezbytné analyzovat příčinu, proč rakovinové buňky za přítomnosti jisté kyslíkové hladiny přepnou z OXPHOS na glykolýzu, a jak se těmto buňkám daří překonat štěpení cukru indukované kyslíkem. Objevilo se několik nových přístupů a možných léčiv, jenž mohou zasahovat do glykolytického metabolismu rakovinových buněk. K těmto látkám patří zejména už dlouho známý dichloracetát DCA.