NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ VŠECH DOB (8)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

10.07.2013 Exkluzivně

Konvenční věda nám říká, že struktura systému předpokládá jeho funkce a zase naopak, funkce vyžaduje strukturu. Takže čím složitější konstrukce, tím složitější i její funkce. A přece, když pozorujeme buněčné membrány například u organely (struktura uvnitř buňky), vidíme, že její struktura je pouze 700 angströmu silná (angström je veličina odpovídající vzdálenosti mezi dvěma atomy uhlíku). Na první pohled to nevypadá jako nějak velmi složitá struktura, proto bychom neměli očekávat, že její role je složitější, než role zpevňující cytoplasmu a DNA, která tvoří tento neuvěřitelně jednoduchý organismus. A přesto, stejně jako všechny buňky, tak i organela provádí všechny funkce složitějších organismů - trávení, vylučování, dýchání. Co tedy ovládá tyto funkce, pokud organela nemá jádro?

Když se ovšem detailně podíváme na buněčnou membránu, tak při bližším prozkoumání, které je možné pouze pod elektronovým mikroskopem, zjistíme, že jde o strukturu mnohem složitější, než bychom si na první pohled vůbec dokázali představit. O struktuře buňkové membrány by se dalo diskutovat rozsáhle a široce na mnoha různých úrovních, pro naše potřeby však postačí, když povím, že buněčná membrána je v podstatě informační procesor. Významný vědec a odborník na problematiku buněk dr. Bruce Lipton bezděčně během svého výzkumu zjistil, že buněčnou membránu lze popsat podle stejné definice jako počítačový čip: "Tekutý polovodičový krystal s množstvím bran a kanálů".

Než se ponoříme hlouběji do tohoto problému, měli bychom si umět odpovědět i na druhou otázku, která zní takto: "Jakou funkci plní buněčné jádro, když není "mozkem buňky"? Proč buňky umírají ve chvíli, kdy je jejich jádro odstraněno? Jádro obsahující DNA buňky pravděpodobně nutně potřebují k přežití. DNA má z hlediska buněčné funkce mnoho funkcí, o kterých jsme již diskutovali a ještě se k nim vrátíme, ale má především jednu primární funkci: je to "gonáda" buňky. DNA poskytuje plán (program) pro syntézu bílkovin a buněčnou reprodukci, nic více.

Tento program, jak se často tvrdí, nemůže DNA zapnout a zase vypnout ani re-aktualizovat. To by bylo jako kdybychom architektonický plán hodili do štěrkovny, vrátili se za šest měsíců a našli mrakodrap. Takže kdo anebo co je tím skutečným architektem? Kdo je dodavatel, který čte plány, a pokud všechny buňky v sobě obsahují DNA, vytvoří celý organismus? Co to je za inteligenci, která instruuje každou buňku vykonávat své specifické funkce - kosti, kůže, nervy atd.?

Jak jsem již zmínil před chvílí, buněčná membrána plní stejné funkce jako počítačový čip - "Tekutý polovodičový krystal s bránami a kanály". Co tedy ve skutečnosti kontroluje činnost a vůbec pohodu buňky? Víme, že to DNA být nemůže, protože DNA produkuje program/plán, podle kterého uvnitř buňky probíhá reprodukce a replikace. Víme již také, že když je odstraněna DNA, buňka neumírá.

Do popředí se tak dostává buněčná membrána, která jako počítačový čip přečte údaj, který zadává uživatel pro plnění své funkce. Taková informace pochází z čistě přírodních zdrojů a nejde čistě jen o takové faktory, jako je ovzduší, světlo, strava, ale velmi důležitou funkci tu plní záměry a vnímání. V "Petriho misce" bude umístěna nemocná buňka, ale v zdravém prostředí se tato buňka uzdraví. Protože to je prostředí, které řídí buňku a tedy i organismus jako celek, nikoliv její DNA.

Já považuji tyto informace za naprosto zásadní, neboť mění doposud zažité názorové paradigma na vztah buňky a DNA. Výše uvedené se normálně uvažujícímu člověku musí jevit jako logické, ale přesto genetici (nohsledi farmaceutických gigantů) přikládají malou nebo dokonce žádnou hodnotu životnímu prostředí, co se týče určujícího faktoru pro zdraví organismu. Nedávný objev rakoviny prostaty u jedné z egyptských mumií se vnucuje společnosti jako "důkaz", že rakovina je přísně genetické záležitosti a nikoliv environmentální podstaty. Takové tvrzení je silně zavádějící a v rozporu s pozorováním. Je zajímavé, že ten samý lékař vám poví, že přeexponování přímými slunečními paprsky způsobuje rakovinu kůže.

Toto všechno má svůj principiální podtext, který nás vrací na začátek tohoto materiálu. Máme tu kolem sebe společnost, která v nás systematickým způsobem utvrzuje, že svůj organismus nemáme, a ani nemůžeme mít pod kontrolou, neboť jsme obětí jakési neviditelné a neovladatelné síly v nás. Jen si představte ten fatalismus, nemluvě o nezodpovědném chování, které je podporováno tím, že se nám říká, že vše je řízeno našimi geny. Takže co s tím můžeme dělat že? Nemůžeme změnit svou DNA, DNA nás ovládá, a proto nemáme žádnou kontrolu nad svým životem.

Takže pokud máme nadváhu, mohou za to geny, pokud jsme líní, mohou za to geny, pokud má někdo zločinecké sklony, mohou za to geny. Takže geny jsou prostě všemohoucí. Ve skutečnosti je to stále jedna a ta samá písnička, pouze s jinými slovy. Nepřipomíná vám to něco? Je tu jakási vnější všemohoucí síla, která nás ovládá a my s tím nic nenaděláme. Stejné jako u náboženství. Je tu Bůh - vnější všemocná síla, která všechno určuje a my s tím nic nenaděláme. Už chápete kam směřuji? Jeden a ten samý program, mem, paradigma, kterým je lidstvo programováno. Pouze si za Boha dosaďte Gen. To je skutečná hra globálního mocenského Systému. Hra, která se tu hraje od nepaměti.

A pak je tu psychologický rozměr. Protože podle výše uvedeného paradigma má holt někdo "špatné" geny a někdo druhý je úspěšný, inteligentní, morální, no prostě proto, že má ty "dobré" geny. A z tohoto zvráceného předpokladu už máte pouze krok k mezilidské závisti, žárlivosti, vzájemné nesnášenlivosti. Ale to je opět přesně to, co světová Elita potřebuje. Abychom si vzájemně záviděli, napadali se mezi sebou a tím se celkově oslabovali.

Když si všechny tyto aspekty do detailu rozeberete, až s podivem zjistíte, kolik oblastí lidského společenství tento klam vědomky i nevědomky podporuje. Nejhorší na celé věci ovšem je to, že lidská společnost jako celek, díky svému mechanistickému zautomatizovanému způsobu života, který přelévá ze dne na den, si tyto věci prakticky vůbec neuvědomuje (tedy až na jakousi minoritní část). Mou hlavní motivací pro napsání tohoto materiálu byla snaha přiblížit a osvětlit skrytou podstatu velmi zákeřné hry, která se tu v našem světě hraje. Dokud si to lidé nezačnou uvědomovat, do té doby nebudou měnit ani svůj přístup ke svému životu, k tomuto světu a k systému, který v tomto světě vládne.

Pojďme se nyní vrátit k základní otázce ohledně funkce DNA s vědomím toho, že pokud je každý jednotlivý prvek společenství 50 bilionů buněk stejný pro všechny ostatní, ať již jde o kůži, kosti, nervy, tuk atd., jak je možné, že buňka dostane pokyny pro přístup ke specifické genetické sekvenci tak, aby ve finále dorostla do přísně specifického typu buňky? Jsou-li všechny buňky geneticky identické, pak DNA sama o sobě nemůže být tou nejzásadnější a nejzákladnější hnací silou tohoto procesu. Takže pokud DNA tvoří plán, kdo anebo co je pak architekt, stavební mistr, který čte tyto plány a diktuje, co mají buňky provádět?

Když s dr. Bruce Liptonem pracoval nadějný molekulární biolog, vštěpoval mu jeho instruktor zásadní lekci při práci s buněčnými kulturami: "V případě, že buňky nejsou zdravé, podívejte se na životní prostředí dříve, než budete hledat vadu uvnitř buňky." Tento unikátní postup byl doceněn později během výzkumu kultur kmenových buněk. Dr. Lipton během tohoto výzkumu zjistil na první pohled zcela nepochopitelnou věc. Měl k dispozici kmenové buňky, ze kterých měly být dejme tomu svaly, ve chvíli, kdy těmto buňkám změnil životní prostředí, způsobil, že ty samé kmenové buňky se počaly přetvářet v kostní buňky.

Lipton tyto experimenty mnohokrát opakoval s různými typy buněk, v různých prostředích a výsledky byly nezvratné: životní prostředí bylo jediným hnacím faktorem poskytujícím pokyny geneticky identickým buňkám k tomu, aby vykonávaly svou specifickou roli v rámci celého organismu. To znamená, že prostředí je schopné změnit funkci buňky, a to i v případě, že buňka si již svou konkrétní funkci vybrala. A nyní se posuňme dál. Neboť to znamená, že životní prostředí v matčině lůně je natolik unikátní, že dokáže uřídit tak velmi technicky náročný proces řízení buněčného inženýrství.

Není budoucí dítě, v přechodu od zygoty do embrya lidského plodu a dále, ve stejném prostředí, kde hraje hlavní roli placenta, která unikátním způsobem supluje mořskou vodu, v jakém se poprvé buňka objevila a počala se vyvíjet? Co je na životním prostředí dělohy tak specifické, že dokáže jednu buňku nasměrovat k tomu, aby se vyvinula v kost a druhou tak, aby se vyvinula například v neuron?

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly