BYLA FAKTA O AMERICKÝCH EXPEDICÍCH NA MĚSÍC ZFALŠOVÁNA?

Americký prezident John Kennedy před čtyřiceti lety naléhal, aby se americký národ semknul k uskutečnění myšlenky přistání člověka na Měsíci: USA v šedesátých letech uplynulého století za každou cenu chtěly zvítězit v soutěži o ovládnutí kosmu a udržet si tak pověst velmoci. Byl to spor o nadřazenost jednoho ze dvou soupeřících sociálních systémů: tehdy (jak se zdálo) vzkvétajícího socializmu a „zahnívajícího“ kapitalizmu. SSSR zakoušel potíže poválečného období a co víc, sovětská země musela nést ohromné výdaje spojené se závody ve zbrojení, aby byla připravena na předpokládanou válku proti některému z dřívějších spojenců protihitlerovské koalice. SSSR se přesto všechno vždy dařilo získat náskok před bohatou Amerikou.

Byl to Sovětský svaz, který vypustil první umělou družici Země, což byl jasný signál vysoké úrovně vyvinutosti sovětských raketových nosičů. Už tehdy bylo jasné, že se úroveň raketové technologie stává hlavním kritériem vojenské převahy v nejbližší budoucnosti. Velmi nervózní Američané nutně potřebovali zachránit prestiž své země. A tehdy se John Kennedy obrátil na Kongres a požadoval 40 miliard dolarů na uskutečnění měsíčního programu. Byla to tehdy neuvěřitelná suma. A pak, 20. června 1969, celý svět vyslechl senzační novinu: Američané přistáli na Měsíci! Procházeli se po neprozkoumané planetě. Vztyčili na ní americkou vlajku a vrátili se domů s nasbíranými vzorky půdy a měsíčními "horninami“.

Lidé na celé Zemi viděli obrázky nezvyklé měsíční krajiny a nadšeně sledovali televizí přinášené dokumentární zprávy o tomto vzrušujícím dobrodružství. Jakmile však pominulo první vzrušení vyvolané letem na Měsíc, začaly vycházet najevo podivné věci. Výzkumníci studující fotografie a filmové materiály z měsíční expedice naráželi na některé velmi zvláštní záležitosti. Část obrázků nejen že vykazovala nepřirozené odstíny, ale jejich obsah mnohdy odporoval těm nejelementárnějším fyzikálním zákonům. Jako první si těchto nesrovnalostí povšiml americký inženýr Ralf Rene a nahlas vyslovil podezření, že k žádnému přistání na Měsíci vůbec nikdy nedošlo, a že veškeré obrázky a filmy dokumentující let k neprozkoumané planetě jsou padělky.

Prohlásil, že takové snímky mohly být snadno pořízeny ve specializovaných pozemských ateliérech. Rovněž britští výzkumníci konstatovali, že tyto filmy mohl bez větších potíží dodat Hollywood.

Pečlivě připravený reklamní tah

Zajímavé je, že NASA ve skutečnosti publikovala z celkového množství 13 000 fotografií z misí na Měsíc, které vlastní, jen několik desítek obrázků. Vědci a inženýři poté studovali všechny informace o americké měsíční misi ještě pozorněji, a nakonec dospěli k zničujícímu rozsudku: lety amerických astronautů k Měsíci byly pečlivě připraveným reklamním tahem. I těm, kteří se příliš nevyznají v kosmických technologiích, je jasné, že tehdejší úroveň techniky a elektroniky nepřipouštěla provádění velmi složitých manévrů v kosmu, jako spojování a odpojování lidmi osazeného modulu od nosné rakety Saturn užívané v programu Apollo. Také návrat modulu k nosné raketě byl velmi problematický. Nezapomeňme, že palubní počítače mise Apollo byly ubožejší než současné kalkulačky.

Jinou otázkou je možnost přežití v otevřeném prostoru. Mohl snad skafandr z pryže a tkaniny, běžný v šedesátých letech, skutečně ochránit lidi na povrchu Měsíce, tělesa bez atmosféry a magnetického pole? Mohl je chránit před vysokou radiací? Teplota mínus 250 stupňů Fahrenheita (-156,66 stupňů Celsia) by člověka v takovém obleku ihned zabila. Nikdy však nebylo hlášeno, že by některý z astronautů byl postižen nemocí z ozáření. Bili Kaysing, člen tehdejšího štábu NASA a autor knihy „NASA nikdy nenechala přistát člověka na Měsíci“ („NASA Never Landed a Man on the Moon“) odhalil, že americká kosmická agentura tehdy odhadovala pravděpodobnost přistání lidí na Měsíci na 0,0017% (byla tedy prakticky nulová!).

Doletěli, ale nepřistáli

Není vyloučeno, že Američané tehdy opravdu létali až k Měsíci, ale nepokročili dál než k letům po oběžné dráze. Zbytek práce provedli roboti. Je rovněž velice nepravděpodobné, že by tři expedice dokázaly dopravit na Zem celkem 382 kilogramů vzorků měsíční půdy (sovětští roboti získali jen 0,3 kg), protože každý kilogram zátěže navíc představuje riziko pro návratovou raketu. Zbytek simulace měsíčních expedicí byl politický úskok, přičemž natáčení filmů v ateliérech umožnilo ušetřit miliardy dolarů. Tato verze je zachycena ve filmu Kozoroh 1. Možná, že tento film byl natočen, aby rehabilitoval Ameriku z tehdejší nestydaté lži.

Po pečlivějším studiu systému měsíčního modulu Apollo vyšlo najevo, že se dovnitř nikdy nemohli vejít dva astronauti v prezentovaných měsíčních skafandrech, nemluvě o měsíčním autu, které by se tam nevešlo ani rozebrané. Kromě toho by se astronauti vůbec nemohli protáhnout úzkým tunelem mezi kosmickou lodí a modulem. Výstupní otvor se ve skutečnosti otevírá dovnitř, ne ven, jak je vidět na legendárním dokumentárním filmu. Zdánlivé „dokumentární záběry“ byly patrně pořízeny v nákladovém prostoru střemhlav letícího nadzvukového letadla, přičemž vzniká efekt podobný stavu beztíže. Je to velice podivné, ale na obrázcích z měsíčních letů nevidíte ani jedinou hvězdu. Hvězdy přitom v kosmickém prostoru září mnohem jasněji, než jak je vidíme ze Země.

Místo toho proudí průzory kosmické lodě jakýsi modravý přísvit, i když je známo, že v kosmu panuje absolutní čerň. Rovněž přistání modulu Apolla bylo prazvláštní: brzdící raketový motor nepohnul na měsíčním povrchu ani jediným kamenem či flíčkem prachu. Modul poté dosedl na rovný povrch. Jenže tlak brzdícího tryskového motoru by v měsíčním prachu místa přistání nevyhnutelně musel vytvořit kráter. Přitažlivost je oproti zemské na Měsíci asi šestinová. Oblaka prachu zvířeného koly měsíčního roveru by tedy měla být asi šestkrát vyšší, než ukazují záběry. I když je známo, že jediným světelným zdrojem na Měsíci je Slunce, mají stíny vrhané astronauty a jejich zařízením na měsíční povrch odlišnou délku a směr. Nepřipadá vám zvláštní, že během expedice nebyl pořízen ani jediný obrázek ukazující jak vypadá Země při pohledu z Měsíce? Pohyby astronautů připomínají zpomaleně promítaný film.

Je očividné, že jim skákání a pohyb působil velkou námahu, a také amplituda skoků je nečekaně malá. Každý školák ví, že člověk vážící na Zemi 160 kilogramů by na Měsíci měl jen 27 kg, takže by mohl skákat jako luční kobylka. Také dlouho nezveřejněné záběry obřadu vztyčení americké vlajky vykazují hned několik defektů. Protože Měsíc nemá atmosféru, nemůže tam vát vítr. Bylo řečeno, že vlajková žerď měla na vrcholu horizontální příčku, aby vlajku bylo možné úplně rozprostřít. Proto je dost zvláštní, že jeden z astronautů musel volný cíp vlajky přidržovat, aby se netřepetal. Nějaký nepozorný zaměstnanec filmového ateliéru, kde byl natáčen tento „dokumentární film“, patrně otevřel dveře a vznikl průvan. Jak je vidět, je s přistáním měsíční expedice, které vyvolalo takový rozruch na celém světě, spojeno až příliš mnoho podivností. Také pozdější život astronautů obestírá temnota.

V průběhu jediného roku po senzační expedici zemřelo 11 lidí, kteří měli co do činění s programem Apollo. Sedm zahynulo při dopravních nehodách a tři astronauti uhořeli při testech nových kabin, ačkoli byli prvotřídními piloty. Je možné, že tito lidé byli zlikvidováni, protože by neudrželi pravdu o fingované měsíční expedici v tajnosti? Na dotaz jednoho amerického časopisu sdělila společnost Northrop Grumman, jedna z těch, která vyvinula a postavila měsíční automobil, že veškeré negativy a záznamy týkající se této záležitosti byly zlikvidovány. To je takřka neuvěřitelný postup. Víme přece, s jakou pozorností zachází Amerika se svými úspěchy a dějinami.