NIBIRU, PLANETA "X" - SKUTEČNÁ HROZBA Z VESMÍRU? (1)

Jak to ve skutečnosti je s Nibiru, Nemesis, planetou „X“ atd., o jejímž příchodu a s tím spojené katastrofě na jaře příštího roku se stále více hovoří? Zecharia Sitchin hbitě dementuje jakoukoli souvislost se „svým“ Nibiru, tvrdíc, že „tato událost nezapadá do jím zjištěného časového rámce“. Nicméně historické odkazy na těleso, které v dávné minulosti vyvolalo svou přítomností velká zpustošení zemského povrchu, nepozbývají platnost. Zadáte-li do internetového vyhledávače pojem „Planet- X“, budete mít na pár týdnů co číst… Mnohé z těchto stránek jsou zajímavé, jiné zaměřené na komerci, neb zpeněžit lze vše, zatímco jiné přetékají bezduchými… bludy. Je zde však i několik takových, jejichž obsah opravdu stojí za zamyšlení.

Původně jsme se tímto tématem zabývat nechtěli; příliš to zavání lacinou senzací, ale… jsou zde skutečně jistá fakta, které byste coby čtenáři našeho časopisu měli znát a uvážit. Hrozí nám skutečně Earth-Changes – změny Země, jak usuzují jistí patřičně vzdělaní a erudovaní autoři? Tento článek shrnuje řadu neobyčejně vzrušujících svědectví vypovídajících o tom, že katastrofální změny Země mohou být o hodně reálnější a především mnohem bezprostřednější, než si myslíme. Shrneme zde dílo nositele Nobelovy ceny za fyziku Hannese Alfvena, který dosadil elektromagnetické složky do libovolné příslušné formy sluneční soustavy, a tím samozřejmě i do kosmologie v jejím nejširším smyslu.

Jde o klíčový význam plazmové fyziky pro astrofyziku a kosmologii – skutečnost, která, jak vyplývá z níže diskutovaných důvodů, jednoduše nebyla brána v úvahu ortodoxními institucemi příslušných vědních oborů. Dále si shrneme teoretický a praktický výzkum, který provedl James McCanney. Důkazy, které shromáždil, vedou k jednoznačnému závěru, že se NASA úpěnlivě pokouší odvrátit pozornost od velmi skutečného nebezpečí a bezprostředně hrozících „Earth-Changes“ – katastrofálních změn Země a zejména jejího povrchu. Smyslem tohoto článku je poskytnout laikům, tedy široké veřejnosti jako takové, jistý výběr z hromady informací (bez nároku na dokonalost informací, či samotného výběru!), aby si na tyto záležitosti mohli utvořit, či upravit vlastní názor.

ÚVODEM

K dispozici je dostatečné množství důkazů z mnoha vědeckých a historických oborů, a zejména z aplikací plazmové fyziky, umožňujících studium sluneční soustavy. Rovněž po inspekci geologického záznamu historie planetárních katastrof a posunů magnetických pólů je prakticky nemožné uvěřit tvrzením, že během několika měsíců či nanejvýš jednoho nebo dvou let nedojde k větším změnám Země. Bezprostřední otázka, která se pravděpodobně vynoří při konfrontaci s touto záležitostí zní: dejme tomu, že povaha předpovídaných změn Země a extrémně vážné důsledky pro každého jednotlivce i lidstvo jako celek jsou skutečně velmi dramatické; jak se tedy mohlo stát, že si toto nebezpečí uvědomuje tak málo lidí? Zde jsou dvě hlavní, velice stručné odpovědi.

Především: důkazy pocházejí z různých odlišných zdrojů, neužívajících velkých fanfár a provolání, z nichž žádný není zrovna v popředí všeobecného zájmu, takže se na nás zmíněné události mohou přikrást jako příslovečný noční zloděj. Za druhé: vědecký cech okolo solární a kosmické fyziky je natolik fragmentovaný a zmatečný, že pro úřední orgány vědecko-vojenské organizace NASA bylo relativně snadné vytvořit dezinformační kouřovou clonu. Vycházejí přitom z názoru, že pravda by pouze vyvolala další paniku na již rozvířeném trhu a spoléhají na to, že stanovy hlavních vědeckých a technologických institucí výslovně zakazují zveřejňovat cokoli, co by mohlo „poplašit veřejnost“.

Za pravdu ve vědě se postavili zejména James McCanney a Millenium Group. Zaslouží si ocenění za to, že na sebe vzali odpovědnost informovat na čistě vědeckém základě – v rámci zásad fyziky sluneční soustavy, podepřených tokem empirických dat získávaných přímo z přístrojů kosmických lodí – o naléhavosti a vážnosti pravděpodobných změn, které otřesou Zemí. Podané důkazy, společně se zkoumáním geologického záznamu předchozích planetárních katastrof, jsou opravdu zdrcující.

VĚDECKÝ DŮKAZ: UZNÁNÍ ELEKTROMAGNETICKÉ KOMPONENTY V KOSMICKÉ FYZICE

Kniha, kterou napsal James M. McCanney, „Planet X, Comets and Earth Changes“ (Planeta X, komety a změny Země), má podtitul: Vědecké pojednání o efektech vyvolaných příchodem nové velké planety nebo komety do naší sluneční soustavy, a předpokladatelné změny počasí a zemského povrchu. McCanney vytýčil pevný rámec (1) skutečnosti, že v astronomii a astrofyzice už byl pevně zaveden nový elektrodynamický model, (2) který je ovšem vystaven vehementní opozici a popírání ze strany vědců a akademických institucí včetně, a především NASA. Který (3) přináší “ohromující důkaz reálné existence nové velké planety nebo komety, vstupující do naší sluneční soustavy”, a že (4) NASA a většina astronomických a astrofyzikálních institucí má vyložený zájem na naprostém popření všech bodů, (5) které popsal ve své knize za účelem postavit veřejnost před pravdu, tak jak ji vidí. (6) Že důvodem jeho naléhání je skutečnost, že se „nový vetřelec“ ve sluneční soustavě chystá stát příčinou masivních změn celé Země.

Otázka, již pokládá, nezní, zda k těmto změnám dojde, ale kdy se tak stane.

STARÝ PŘÍSTUP

Starý vzor (paradigma) chápání vzniku a funkcí sluneční soustavy zcela ovládala gravitační mechanika sahající až zpět k Newtonovi, i když už o elektřině bylo i tehdy něco málo známo. Obdobně i Kant-Laplaceho hypotéza o vzniku sluneční soustavy z rotující mlhoviny zná pouze gravitaci; elektromagnetizmus nehraje při vzniku ani při funkcích systému žádnou roli. Totéž platí i pro další podstatný krok v historii vědecké kosmologie – viz Einsteinovy „Kosmologické úvahy ve vztahu k Všeobecné teorii relativity“ z roku 1917. Ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století preferoval význam elektromagnetických jevů ve sluneční soustavě, v obou svých knihách i v korespondenci a diskusích s Einsteinem, Velikovsky, který trval na tom, že „nebeská mechanika je v rozporu se skutečností… nehodláme-li brát v úvahu elektromagnetická pole…“ (1952)

V tutéž dobu se zmíněného tématu ujal švédský matematik a fyzik Hannes Alfven (viz. obr. vlevo), který ho zpracoval ve velkých experimentálních a teoretických detailech.

HANNES ALFVEN

Pátrání po povaze a významu „čtvrtého stavu hmoty“ [2], specificky hmoty v elektricky nabitém stavu, má historii, již lze vysledovat až ke Crookesovi v 19. století. Crookes zjistil, že plyny, jimiž prošel elektrický proud, získají náboj. V roce 1928 vytvořil Langmuir termín „plazma“, jímž charakterizoval směs plynů, nabitých iontů a elektronů. Nástup plazmové fyziky znamenal převrat ve vědě, což ovšem dosud nebylo tak docela rozpoznáno. Zčásti náhodou a částečně na základě chladné úvahy je realita plazmové revoluce, zejména v kosmologii, naprosto bagatelizována. Základy nového elektromagnetického rozměru nauky o vesmíru vykrystalizovaly z jediného výjimečného návrhu profesora Hannese Alfvena a jeho týmu z Royal Institute of Technology ve Stockholmu.

V roce 1942 začal Alfven používat v plazmové fyzice hydrodynamickou teorii. Vytvořil MHD rovnice, popisující pohyb plazmy jako tekutiny v elektromagnetických polích a upozornil na skutečnost, že se „vlny elektronů a iontů vyskytují nejen v laboratorní, ale také v atmosférické a sluneční plazmě.“ Tyto vlny jsou nyní známy jako Alfvenovy, a za tuto práci Alfven v roce 1970 získal Nobelovu cenu za fyziku. V roce 1946 formuloval Landau rovnice vystihující vzájemné působení mezi částicemi a vlnami v plazmě, a zhruba ve stejnou dobu použil Bohm termínu plazmon a upozornil na koordinované chování elektronů v plazmě.Shrňme si stručně obsah prvních dvou vydání Alfvenovy knihy „Kosmická elektrodynamika“ (Cosmical Electrodynamics), vydané u Clarendon Press, Oxford, 1950 a 1962. Spoluautorem druhého vydání byl Falthammar a angličtina obou vydání má zajímavou skandinávskou příchuť. V roce 1954 Alfven publikoval práci „O vzniku sluneční soustavy“ (On the origin of Solar System), kterou v roce 1975 rozšířil a vydal pod titulem „Struktura a historie postupného vývoje sluneční soustavy“ (Structure and Evolutionary History of the Solar System), spoluautorem je Gustaf Arrhenius.

V předmluvě k prvnímu vydání Kosmické elektrodynamiky (napsané již v roce 1948), Alfven zlehka, ale již zněle uhodil na velký buben: „Nedávné objevy odhalily, že elektromagnetické fenomény mají v kosmické fyzice větší význam než se předpokládalo. Zdá se, že nyní dozrál čas pokusit se systematicky narýsovat elektromagnetické úkazy v kosmu…“ V úvodním resumé Alfven pokračuje: „Zdá se velmi pravděpodobné, že se elektromagnetické úkazy v kosmické fyzice prokážou jako velmi důležité. Elektromagnetické úkazy byly popsány pomocí klasické elektrodynamiky, která ovšem pro hlubší porozumění musí být kombinována s fyzikou atomu. Tato kombinace je obzvlášť důležitá v případě fenoménů nastávajících při průchodu proudu plynnými vodiči, jež jsou ošetřeny souhrnnou teorií o ‘výbojích’ v plynu. Neexistuje žádný logický důvod, který by bránil rozšíření laboratorních výsledků na tomto poli do oblasti kosmické fyziky.“ (str. 1)

Ze srovnání obou vydání vyplývá, že v první knize obsažené hutné matematické a kosmologické argumenty v druhé již konsolidovaly do jistoty platnosti nového virtuálního vzoru. Autoři v předmluvě k druhému vydání zdůrazňují:

Záměrem prvního vydání bylo upozornit na toto pole výzkumu v nejranějším stavu vývoje – od základních principů plazmové fyziky a magneto-hydrodynamiky magnetosféry a meziplanetárního prostoru, až po fyziku Slunce a kosmického záření. V průběhu 15 let, které uplynuly od prvního vydání, bylo toto téma dále rozvinuto v rámci dvou největších výzkumných úsilí naší doby: termojaderného výzkumu, který rozšířil naše znalosti magneto-hydrodynamiky a plazmy, a výzkumu vesmíru, zaměřeného na průzkum magnetohydrodynamických poměrů v okolí Země. Druhé vydání tedy začleňuje všechny významné závěry z nových oblastí výzkumu, jako např. plazmové fyziky vyvinuté v termojaderném výzkumu, atd., společně s již dříve známými údaji o kosmickém prostoru, k upevnění klíčového významu elektrodynamiky v astronomii a astrofyzice.