TAJEMNÉ SATELITY

Dne 12. října 1964 odstartovala kosmická loď Voschod, která měla podle plánu zůstat na oběžné dráze nejméně pět dnů. Proč se tehdy vrátila na Zemi už po 24 hodinách? Záznamy rádiových přenosů mezi Voschodem a pozemní kontrolou naznačují, že osádka kosmického plavidla spatřila cosi velmi zvláštního a nevysvětlitelného – a o něco ji poděsilo natolik, že zvolila chvatný neplánovaný sestup. Rusové nikdy neprozradili, co tehdy jejich lidé pozorovali. Možná si to nechají pro sebe navždy. Komarov už nám při pátrání nepomůže, zahynul v dubnu 1967, když jeho kapsle Sojuz I dopadla na zem pod neotevřenými padáky.

Avšak v žádném případě nebyl jediným kosmonautem, který viděl a fotografoval v prostoru nevysvětlitelné objekty, které nepodobaly ničemu, co kdy lidé poslali na oběžnou dráhu. Některé byly obrovské a tehdy (ani dnes!) neexistovala žádná raketa, která by je tam mohla dostat. Ve věci mysteriózních satelitů obíhajících Zemi nejeví chuť k oficiálnímu vyjádření žádný národ provozující kosmický výzkum. Spojené státy v šedesátých letech dokonce zřídily zvláštní výbor shromažďující dostupná fakta, ale jeho zjištění, jestliže vůbec k něčemu dospěl, nebyla nikdy zveřejněna.

Zmíněné objekty nelze zaměnit s „fantómovými měsíčky“, které obíhají naši planetu a podle Bagbyho byly mapovány už asi od roku 1947 (viz Bagbyho článek: „Terrestrial Satellites: Some Direct and Indirect Evidence“ zveřejněný v roce 1969). Ale k prvnímu odhalení mysteriózního souputníka Země, které vzbudilo pozdvižení v US Ministerstvu obrany došlo až v únoru 1960, když radary systému severoamerické protivzdušné obrany zahlédly něco, co se jevilo jako satelit vážící přinejmenším 15 tun – mnohem více než cokoli, co jsme tehdy byli schopni umístit na oběžnou dráhu. Bylo to proto nemalé překvapení. Bylo rychle jasné, že tento satelit nevypustily Spojené státy ani Rusko. Především mělo úplně odlišnou oběžnou dráhu.

Dráha podivného objektu vedla přes severní a jižní pól, zatímco trajektorie satelitů vypouštěných ze Sovětského svazu měla pravidelně sklon v úhlu 65° k rovníku a vedla přes Jižní Ameriku a severní Afriku. Objev z února 1960 byl prvním z celé série nezvyklých úkazů v prostoru, nad nimiž překvapení vědci mohli jen krčit rameny. Sedm měsíců po prvním pozorování, 3. září 1960, vyšlo najevo, že sledovací kamera továrny Grumman Aircraft Corporation na Long Island zachytila na obloze nad New Yorkem neidentifikovaný objekt. Předmět, který se jevil jakoby vypouštěl narudlý žár, byl v rozmezí čtrnácti dnů zpozorován a sledován dokonce vícekrát.

Podle všeho sledoval oběžnou dráhu východ - západ, tedy v opačném směru než většina satelitů vypouštěných v tomto údobí. Jeho odhadovaná oběžná rychlost byla asi třikrát vyšší, než rychlost amerického satelitu, kovového balonu Echo I. Podivné satelity nato nevysvětlitelně zmizely aby se jeden z nich vynořil znovu, o tři roky později, když byla 15. května 1963 vypuštěna kapsle Mercury, nesoucí z mysu Canaveral do kosmu majora Gordona Coopera na 22 oběhů Země. Astronaut při posledním oběhu informoval kontrolní stanici Muchea u australského Perthu, že před sebou pozoruje „nazelenalý žhnoucí objekt“.

Zdálo se, že se blíží k jeho lodi a pohybuje se velmi rychle. Ať už Cooper viděl cokoli, muselo to být pevné těleso, protože jeho pohyb z východu na západ zaregistroval i sledovací radiolokátor z Muchea. O Cooperově pozorování podali zprávu na NBC, která tehdy přinášela aktuální zprávy o průběhu letu. Když astronaut přistál, bylo reportérům bráněno v dotazech na podrobnosti incidentu. O věci nikdy nebylo vydáno oficiální prohlášení a spolu s dalšími podivnostmi byla odložena ve „spisu 13“, na který se pak brzy zapomnělo. Dva roky nato, v červnu 1965, US astronauti James McDivitt a Eduard White – který později tragicky zahynul při požáru kapsle Apollo – přelétali ve své dvojmístné kosmické lodi Gemini nad Havají, když nedaleko od sebe spatřili podivně vyhlížející kovový objekt. Vypadal jakoby měl dlouhá chapadla připomínající ruce.

McDivitt objekt zachytil filmovou kamerou – záběry nebyly nikdy zveřejněny. Oficiální vysvětlení US Air Force znělo, že astronauti pozorovali americký satelit Pegasus 2 vybavený doširoka vyčnívajícími výložníky k registraci zásahů mikrometeority. U Air Force ovšem zanedbali jednu důležitou věc: když White a McDivitt přelétali Havaj byl od nich Pegasus 2 vzdálený více než tisíc mil. Co tedy oba astronauti vlastně viděli? Jeden odborníků NASA tehdy v nestřeženém okamžiku před reportéry upustil, že objekt, který McDivitt natočil „nevypadal jako žádný ze Země vypuštěný satelit“. Cosi zvláštního při druhém oběhu rekordního čtrnáctidenního letu Gemini zahlédli v prosinci 1965 také astronauti James Lovell a Frank Borman. Borman oznámil, že v nevelké vzdálenosti od kapsle lokalizoval neidentifikované kosmické plavidlo. Kontrola na mysu Kennedy mínila, že možná jde o poslední stupeň nosné rakety Titan, která je oba zrána vynesla na oběžnou dráhu.

Borman potvrdil, že zahlédl i vyhořelý stupeň jejich rakety, který se jasně blyštěl v slunci. Ale to, co si prohlížel bylo něco úplně jiného. Nikdy neviděl nic, co by se tomu byť vzdáleně podobalo. Tato zpráva se v roce 1969 stěží protlačila na stránky některých novin, ale v souvislosti se shora uvedenými případy je tento případ hodně zajímavý. Heinz Kaminsky, ředitel stanice sledující prostor kolem Země z německého Bochum, v březnu oznámil výskyt už třetího neidentifikovaného objektu, který doprovázel na oběžné dráze ruské kosmické lodě Sojuz 4 a 5. NASA si v posledních letech dala hodně záležet na tom, aby se podobné věci dostaly na veřejnost jen zřídka, a když, pak jen náhodou a vždy bez oficiálního komentáře.

Její současná komunikační technologie je natolik sofistikovaná, že závojem utajení pronikne opravdu jen málo tajemství. Když se pak dozvíme, že existuje soukromý videozáznam zjevně dokumentující nevysvětlitelnou cizí aktivitu v kosmickém prostoru během spojovací a rozpojovací procedury mezi americkým STS-84 a ruskou orbitální kosmickou stanicí Mir, je to jako bychom vyhráli prémii. Nahrávku pořízenou v období naprostého nedostatku zájmu o UFO získal amatérský radioastronom L. L. Wille, který se pomocí vlastního vybavení „vtulil“ do sestupné audiovizuální linky NASA a zaznamenal průběh událostí na pásku. Kamera, kromě příležitostného průletu satelitu, zachytila v prostoru také jakási blýskání a probleskující světla, která se vznášela a manévrovala okolo Miru, přičemž někdy prováděla změny směru v úhlu až 40°. Tento záznam dodnes koluje na internetu [www.projectprove.com/Arts/084/084.php], další zajímavé záběry jsou na [www.projectprove.com/Arts/Cvndx/cvndx.php].

Po této události je jasné, proč NASA tehdy zčistajasna „narazila na nečekané technické potíže“ při realizaci přímých přenosů určených veřejnosti. V důsledku shora uvedeného úniku jsou dnes všechny přenosy kódované a nelze je sledovat ani zaznamenat ani tím nejdůmyslnějším amatérským technickým zařízením. Co se „tam nahoře“ opravdu děje?