BLÍŽÍ SE DOBA TEMNA?

       Globální oteplování nemusí být jediná významná klimatická změna, která nás čeká. Další souvisí s úbytkem světla. Dostala název globální stmívání. Na naši planetu dopadlo od padesátých do devadesátých let dvacátého století až o patnáct procent méně slunečního světla než předtím. Jako jedni z prvních na to upozornili studenti švýcarského Spolkového vysokého učení technického (ETH). Opírali se přitom o výsledky měření, které jsou mnohem citlivější než lidské vnímání světla. Výsledky je tak překvapily, že je nejprve pokládali za chybné.  Jeden student, později uznávaný klimatolog Atsumu Ohmura, začal pátrat po starších záznamech. Zjistil, že množství světla se neměnilo náhodně. Ve většině zkoumaných lokalit došlo během několika desetiletí k alespoň desetiprocentnímu úbytku světla. Ohmura závěry předložil ostatním vědcům, ale ti se tím téměř nezabývali. V tu dobu prováděl podobný výzkum Gerald Stanhill, Brit žijící v Izraeli. Od padesátých let se zabýval výstavbou zavlažovacího systému pro zemědělskou výrobu. Aby věděl, zda dokáže přivést k plodinám dostatek vodu, musel nejprve zjistit, kolik slunečního světla na danou oblast dopadá. Používali přístroj, který mění sluneční záření na měřitelné elektrické signály. Po několika desetiletích dospěl nezávisle na studentech ETH k podobnému závěru: Země je rok od roku temnější.  

        V roce 2001 publikoval Gerald Stanhill s kolegou Shaptaiem Cohenem své poznatky ve studii, kde použil spojení globální stmívání (global dimming). Jejich práce však žádnou pozornost nevzbudila. Věci se daly do pohybu až poté, co biologové Michael Roderick a Graham Farquhar z Australské národní univerzity prokázali jednoduchým pokusem, že množství vody, která se odpaří ze zemského povrchu, stále klesá. Jinými slovy: Slunce má stále méně síly. Velkou roli při globálním stmívání zřejmě hrají mikroskopické částice chemických sloučenin známé jako aerosoly. Cestují atmosférou a dostanou-li se do oblačnosti, změní její vlastnosti tak, že odráží do vesmíru více slunečního světla než obvykle. Tím dochází k úbytku světla, které se může projevit i zcela jinde než na místě znečištění. David Travis z australského výzkumného centra ACSIRO (Australia Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation) v roce 1984 napsal, že s globálním stmíváním, přesněji s průmyslovou činností Evropy a Severní Ameriky, mohou souviset sucha a neúroda v subsaharské Africe. Dění na severní polokouli podle Travise ovlivnilo klimatické podmínky v tropickém pásu celé Afriky.   

  
       Někteří vědci s tímto vysvětlením nesouhlasí. Není například jisté, zda by africká sucha nebyla přišla nezávisle na aerosolech v atmosféře. Vliv na stmívání mohou mít také letadla, jejichž turbíny vytvářejí v chladných vrstvách atmosféry oblaka par, které vidíme jako čáry na obloze. Říká se jim kondenzační stopy nebo zkráceně contrails (condensation trails). Tyto stopy mohou přispívat k formování oblačnosti, zejména v místech s hustým leteckým provozem. Po útocích z 11. září 2001 byl v Americe na tři dny zcela zastaven civilní letecký provoz. Čáry z oblohy zmizely a vědci si všimli, že následující dny byly slunečné a teplé, zatímco v noci bylo o něco chladněji. 

 
       Je možné, že podcenění globálního stmívání se promítlo i do postoje mnoha vědců ke globálnímu oteplování. Důvodem je fakt, že globální oteplování a stmívání se mohou navzájem brzdit. Oxid uhličitý, který jsme dosud vypustili do atmosféry, zvýšil teplotu na Zemi o 0,6 stupně Celsia. To vedlo mnohé vědce k závěru, že zemské klima není tak citlivé k množství oxidu uhličitého, jak se mnozí domnívali. Země by se totiž mohla začít ohřívat mnohem rychleji, ale zatím se tak neděje. Pokud je oteplování stále brzděno klesajícím množstvím slunečního záření, může se stát, že do sta let se jeho následky projeví mnohem razantněji. Byly by mnohem horší, než dosud předpokládaly i ty nejpesimičtější předpovědi. Střední Evropa by do roku 2100 měla podnebí severní Afriky a velká část světa by se stala neobyvatelnou.   

 

       Skutečnost bude zřejmě jiná. Od devadesátých let se množství slunečního záření dopadajícího na Zemi opět zvyšuje. Zároveň se zvýšila produkce aerosolů zejména vlivem průmyslového růstu Číny. Zdá se tedy, že globální stmívání s aerosoly přímo nesouvisí. Dokladem je i dříve pozorovaný úbytek slunečního záření v Antarktidě, kde je aerosolů velmi málo. Pokud přímá souvislost mezi aerosoly a stmíváním neexistuje, je třeba najít jiné vysvětlení. To vědci nemají. Více světla, alespoň do této problematiky, by měla přinést delší a podrobnější měření. Dokud nebude po světě rozmístěna síť přesných radiometrů, zbudou nadále jen dohady.


       V 70. a 80. letech se voda z Atlantského oceánu přestala odpařovat dosavadní měrou. Sušší vzduch přestal přinášet do subsaharské Afriky tropické srážky. Výsledkem byla sucha a hlad, který v Etiopii dosáhl biblických rozměrů. Nedostatek světla se projevil i v Indi, na severní polokouli i v Austrálii. Rozptýlené světlo paradoxně pomáhá tropickým rostlinám, protože snáze proniká i do nižších rostlinných pater.