VĚČNÉ DILEMA - MISE ZVANÁ "APOLLO" (3)

Když byla zkoumána možnost pobytu člověka v kosmickém prostoru, byly první testy prováděny se zvířaty, avšak k vyzkoušení cesty k Měsíci a zpět nebylo použito žádné zvíře. Kdyby bylo přistání na Měsíci možné, což nebylo, bylo by jistě logické vyslat na první měsíční misi astronauta, který měl nejvíce zkušeností s dlouhodobým stavem beztíže na oběžné dráze kolem Země. Apollo 11 byl Armstrongův druhý a poslední kosmický let, přičemž nikdy neopustil Zemi blízký orbit.

Když se lidstvo chystá dobýt nové neznámé území způsobem spojeným s ohromnými riziky, měl by ten, kdo dělá první krůčky, být vcelku smysluplně a odůvodněně na cestě tam i zpět pod nezávislým dohledem jiné osoby nebo osob, což patří k nezbytným procedurám v rámci předcházení libovolným nehodám. Ale ani Armstrong a Aldrin, ani žádní jiní Apollo astronauti nebyli na nové, dosud neprozkoumané cestě provázeni dalšími astronauty. Je udivující, že se všem misím podařilo bezpečně přistát a opět odstartovat…

Ale fakt, že se nikdy nedostali ani do blízkosti Měsíce samozřejmě vysvětluje, proč tomu tak bylo. Na zpáteční 500 000 mil dlouhou cestu k Měsíci měli být vysláni astronauti s největšími zkušenostmi. Nicméně pro většinu astronautů programu Apollo byl údajný let na Měsíc PRVNÍ A JEDINOU vesmírnou misí, což je nesporně poněkud zvláštní. Ti nejprvnější pak obsadili komunikační konzoly v řídícím středisku, kde zůstali v průběhu zbývajících Apollo misí. U všech Apollo misí byly ve skutečnosti používány DVA nezávislé komunikační kanály. Prvním disponovala STARTOVNÍ KONTROLA, která byla s astronauty ve spojení od startu až (a jen!) do té doby, než se loď dostala na regulérní oběžnou dráhu kolem Země. Jakmile tam byli, byla komunikace s astronauty převedena k „limitované hrstce zasvěcených“, jimiž bylo obsazeno ŘÍDÍCÍ STŘEDISKO MISE.

Museli to tak dělat, aby si STARTOVNÍ KONTROLA neuvědomila skutečnost, že tyto lodě vůbec nelétají na Měsíc. Jaký jiný smysl by měly dvě oddělené komunikační linky