IAPETUS NEJZÁHADNĚJŠÍ TĚLESO VE SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ (2)

       Nyní by mělo být zřejmé, že jsme v Saturnově systému zakopli o něco podstatně zajímavějšího než o pouhý "organický smog" ? nebo dokonce "kapalný oceán z metanu". Něco co by mohlo možná vysvětlit existenci extrémně starodávných (soudě podle hojnosti skutečných kráterů roztroušených uprostřed toho všeho?) ruin - a na takovou vzdálenost zmrzlých objektů ? na malém Saturnovo satelitu s pouhou 1/40 gravitace Země ?.. Extrémně pokročilou, starodávnou mimozemskou civilizaci! Jistě, protože při téměř neexistující povrchové gravitaci, kombinované s povrchovými teplotami, které mění vodu v minerál s pevností ocele, by se zde žádná přirozená biosféra nemohla nikdy vyvinout, nemohla by zde vzniknout žádná evoluce vedoucí k živoucím, tím méně inteligentním, organizmům. Žádná dýchatelná atmosféra nikdy přívětivě neobklopovala povrch tohoto měsíce nebo neproudila jako závany větru uprostřed těchto úžasných ulic ? nebo omývat rozsáhlé přežívající struktury, které se dosud tyčí nad nimi, ranním deštěm?

 

 

       Takže jak mohou být na povrchu Iapeta skutečné budovy!? Jak může cokoliv z toho být skutečné?!

       Ci když vzduch, který musel existovat (aby udržoval při životě bezpočet živých bytostí, které museli vybudovat a obydlovat tyto tisíce čtverečních mil zjevně navržené architektury - kteří, z nějakého překvapivého důvodu ? také zbudovali "zeď", se nenacházel na povrchu Iapeta, ale uvnitř?

       Jinými slovy - co když Iapetus není vůbec přírodní satelit ? ale 900 mil široká vesmírná loď ? umělý "měsíc?!"

      Dříve než se všichni začnou usmívat, podívejme se na vršící se důkazy

      V tradiční planetologii jsou kruhové "impaktní krátery" připisovány explozivním kolizím asteroidů nebo komet (někdy výsledné prohloubeniny se později částečně znovu vyplní vyvěrající vnitřní lávou, vytvářejíce "kruhové krátery" kolem centrální impaktní vyvýšeniny). Takové útvary byly fotografovány v průběhu let na mnohých objektech sluneční soustavy a mají celou škálu velikostí - všechny jsou připisované hvězdným objektům, někdy dokonce pouze několik mil v průměru, dopadajícím nadzvukovými rychlostmi a uvolňujícím svoji devastující kinetickou energii při dopadu.

 

 

       Problém s tímto nahodilým externím vysvětlením u Iapeta je, že obě kruhové struktury mají stejnou velikost ? obě leží na Iapetově rovníku ? a obě se nacházejí (při nejkratší vzdálenosti) stranou asi 120 stupňů (viz mapa dole) - přesně jednu třetinu obvodu satelitu od sebe .. jeden "tetrahedrální" úhel!

(už slyším některé z vás říkat - stejně jako říkal prezident Reagan prezidentu Carterovi před lety - "a už je to tu zase?.")

 

      Ale jejich tetrahedrální "umístění" je měřitelný fakt - a další markantní argument pro záměrný design. Protože pravděpodobnosto, že dva stejně velké objekty náhodně zasáhnou takový satelit dvakrát, na rovníku a přesně 120 stupňů od sebe - a vytvoří tak dva "náhodné" identické "kruhové krátery" - je nekonečně malá.

      Tato mimořádná pravděpodobnost je doplněna samozřejmě faktem, že záhadná "tmavá elipsa" na čelní polokouli se rozprostírá 240 stupňů přes "planetu" v opačném směru - což je, samozřejmě, dva "tetrahedrální úhly" ?. Elipsa nyní začíná a končí elegantně v těchto dvou "kruzích" (viz mapa nahoře) - ukazující, že jsou nějakým způsobem "spojené" s jejím vytvořením.

      Toto vše přesvědčivě ukazuje na vnitřní zdroj obou těchto tmavých elips - a kruhů samotných.

      Nicméně to, že tato geometrie není nějakou novou formou interní geologické kontroly - modulované planetární hyperdimensionální fyzikou, kterou jsme našli fungující na ostatních planetách - se také zdá být jasné; žádný z kruhů neleží nikde poblíž známé "vývěrné zeměpisné šířky" 19,5 stupně, řízené vnitřními "tetrahedrálními" silami, které vidíme působit na ostatních planetách a jejich satelitech. Avšak umístění obou "kruhových struktur" 120 stupňů od sebe zjevně svědčí o stejné "tetrahedrální zprávě" zanechané v ostatních umělých ruinách, které jsme zkoumali napříč sluneční soustavou?.

      Nakonec nemůže být náhodou, že Velká zeď elegantně rozděluje tuto elipsu na ploviny ? a přímo jako šíp míří k 240 stupňům ? spojující oba zvláštní "kruhy".

      Na straně měsíce směřující od Saturnu (dole), poté co překříží tmavou eliptickou plochu jako nejasná světelná čára (vpravo) ? přechází zeď do řady zařících (sněhem pokrytých?), záhadných 12 mil vysokých "hor" (aspoň tak je NASA dosud nazývá?) - a vystupuje jako dokonalá přímka procházející přímo skrz (a nad) kruhovitou strukturu na tomto konci elipsy.

 

 

       Závěr: tato pozoruhodná řada stále více nepravděpodobných "náhod" není náhoda. Je to silně polemický design. A "tetrahedrální" design k tomu?

       Dodatečný důkaz podporující tuto (nesporně) mimořádnou hypotézu plyne z prozkoumání dalších regionů povrchu Iapeta.

      Zde (níže) je další pozoruhodné srovnání.

      Obrázek vlevo ja další záběr z velkého úhlu z Cassiniho průletu 31. prosince. Obrázek vpravo odhaluje pozoruhodné rozvržení stejně velkých "kráterů" nově pořízených na Iapetu - "náhodně" uspořádaných ve zhruba stejných vzdálenostech od sebe a ? všechny na stejné "zeměpisné šířce" ? rovnoběžných s Velkou rovníkovou zdí!

 

 

 

       Netřeba říkat, že myšlenka, že seskupení stejně velkých komet nebo asteroidů si nějakým způsobem náhodně "vybralo" spadnout (v průběhu miliard let) na přesně stejnou linii, v téměř stejně velkých vzdálenostech (!) - a ? přesně rovnoběžně k Iapetově rovníku - je jednoduše hloupá.

      Detail jednoho z těchto "kráterů" (níže) - nacházejícího se na západním okraji rozsáhlého impaktního kráteru v centru tohoto kruhu (nahoře) --ukazuje, že tento "kráter" je de facto další významnou architektonickou formou. Je součástí uskupení stejně neuvěřitelné geometrické architektury ? a ostatní, které jsou přibližně "kulaté" ? s jednotnou šířkou, hradbám podobnými zdmi a geometrickým interiérem, který morfologicky nepřipomíná skutečné impaktní krátery vyfocené kdekoliv jinde v solárním systému! Dále, když se blíže podíváte na jeho "vrcholek" (jak je vidět na tomto detailním snímku níže), linie geometrických vzorů postupující nepřerušeně přímo skrz dno "kráteru" proti němu z mezer napravo - naznačují v podstatě, že "kráter" je součástí řady předcházejích struktur.

 

 

       Pokud mám pravdu, tak to co vidíme jako "geometricky uspořádané krátery" na Iapetu jsou ve skutečnosti strukturálně definované povrchové kolapsové struktury - odhalující základní slabá místa v základních pod modulech tohoto "umělého měsíce". Odpovídá to konstrukčnímu důvodu, že takové rozsáhlé "struktury světů" by byly konstruovány fraktálně - sestavovány z mnoha identikcýh manších celků -  používajíce základní princip "tetrahedrálního nosníku".

       To bylo samozřejmě tajemství "geodesických dómů" Buckimnstera Fullera (níže).

 

 

       "Zeměpisné šířky", na kterých jsou tyto základní podjednotky na Iapetu uspořádány, se zdá, že jsou určeny strukturálními silami, které jednotlivě přispívají k integritě celého "sférického měsíce". A základní geometrie každé základní podjednotky (jak kolabují?) odhaluje geometrickou povahu samotných podmodulů?

      Když se znovu podíváte na mnohé tyto "krátery", můžete vidět, že jsou v podstatě deformované šestiúhelníky (dole).

 

 

        To silně nasvědčuje, že jak povrch Iapeta erodoval (pod nepřetržitým útokem mikrometeoritů v průběhu nesčíslných milionů let?), větší strukturální geometrie ho doslova držela pohromadě -- v různé míře - což opakovaně odhaluje skutečnost, že tato základní struktura má v podstatě stejnou geometrii, která definuje geodesický dóm - opakující se tetrahedrální vzor (dole)!

 

 

        Největší viditelný příklad této skutečně tetrahedrální formy je přibližně 240 mil v průměru velký kráter uprostřed obrázku (níže). Rovněž ten má základní šestiúhelníkovou geometrii - další důkaz podporující "model dvojdimenzionálních, šestibokých konstrukčních submodelů" pro povrch celého tohoto "měsíce" jak lze vidět, malé zkolabované struktury uvnitř (a vedle) něj rovněž erodují v souladu s touto základní tetrahedrální formou?

 

 

       Detail vertikální 12-ti mílové prolákliny - od okraje ke dnu hlavního kráteru (dole) - odhaluje řadu vroubkovaných stejně vzdálených "zubů" (stejně velkých fragmentů dřívějších nosných zdí?) čnějích z této erodující struktury v pravých úhlech nahoru do vesmíru ? vytvářející řadu paralelních cca 60,000 stop vysokých útesů. Na dně kráteru samotném je rovněž jasně viditelná řada uspořádaných 90 stupňových erodovaných struktur (probíhající z levé spodní strany směrem k pravé horní - níže)?

     Toto jsou hojné indikace, že malé strukturální podjednotky jsou skutečně fraktálně erodované směrem z centra kráteru ? podél každé ze šesti, sta mil dlouhých hexagonálních "okrajových zdí".

 

 

        V kontrastu s tím, na severozápadním útesu tohoto cca 240 mil širokého kráteru, pradávná tlaková vlna odhalila velmi odlišnou řadu neskutečně masivních konstrukčně vypadajících struktur (označených dole).

 

 

       V detailu je obnažena pozoruhodně geometrická, ale velmi odlišná, povaha této "mega konstrukce".

 

 

       Zdá se, že je to některý z neuvěřitelně impozantních hlavních strukturálních prvků tohoto malého "měsíce" - jakoby "kýl" - zjevně odhalený jakýmkoliv druhem impaktu, který zde zničil povrch - stále se táhnoucí přes doslova stovky mil ze severu na jih - přesně 90 stupňů k Iapetově rovníku (mimo obrázek - vlevo). Ostatní formy (dole) jsou podivně zkroucené do masivních, ale stále "geometrických", trosek ? tichého svědectví nepředstavitelných energií uvolněných proti této téměř "božské" technologii ? před dlouhými, dlouhými časy.

 

 

       Vše toto potvrzuje co se ony dva gigantické "kruhy" - pečlivě rozmístěné 240 stupňů od sebe na opačných koncích záhadné tmavé elipsy - zjevně snažily sdělit -

       Že Iapetus není jedním z normálních "měsíců" Saturnu - ale je ve skutečnosti 900 mil širokou, vyrobenou, starodávnou kosmickou lodí planetární rozměrů ? vytvořenou za 1/40 terestrické gravitace podle zjevného fraktálně "tetrahedrálního" vzoru!

 

 

       Nic jiného nedává smysl.

       Když si, na základě těchto mimořádných snímků, uvědomíte třeba jen možnost, že to na co se díváte není přírodní, pak se vůbec nezabýváme "světem" - ale lodí této velikosti! - důkazy toto podporující jsou všude ?.

 

 

Při existenci slabého osvětlení ostatních oblastí  (například poblíž hlavního impaktního kráteru napravo - níže) si člověk nemůže pomoct aby se znovu nepodíval na onen pozoruhodný pravoúhlý "vaflový" vzor. Explozivní formace tohoto kráteru směrem na sever by zde rovněž totálně zničila jakékoliv dřívější "povrchové struktury" - a odhalila masívní vnitřní strukturální výztuže.

 

 

      V podstatě když se pečlivě podíváte podél rozhraní v této oblasti (směrem napravo - níže) - zdá se, že je to přesně to co vidíme!

      Podrobné prozkoumání ukáže jednoznačnou "mřížku" křižující tuto oblast .. zřetelně složenou z několika úhlových vrstev překrývajících se strukturálních "armatur" - ale v nesrovnatelně masívním měřítku ?

      Protože kombinace lidského oka a mozku rozpozná lineární vzory mnohem lépe pod určitými úhly než úhly jinými, pokud otočíme obrázek o 90 stupňů proti směru hodinových ručiček (dole) - zjevně obnažená a vrstevná povaha tohoto "měsíce" se opravdu objeví ? jako řady dlouhých lineárních struktur, které se zdají, že jsou hlavní strukturální výztuhy této oblasti v (nyní zničeném) překryvném "terénu" (níže)

 

       Bližší pohled ?

 

 

       Unikátní a zjevně vrstevnatá povaha Iapeta - "skořápka ? uvnitř skořápky ? uvnitř skořápky" je zde vskutku patrná (níže): "ozubená" geometrie tohoto východního "impaktního kráteru" (zde viditelného z odlišného úhlu než na předchozím obrázku) je absolutně odlišná od jakýchkoliv známých impaktních struktur ? na jakékoliv jiné planetě nebo satelitu napříč sluneční soustavou!

      V podstatě vertikální 12 mílové útesy (podivně podobné "12 mílové výšce" Iapetovo "Velké zdi"), padající dolů v jednotlivých stupních - jako kdyby nějaká gigantická exploze proběhla po celém povrchu a odhalila sekvenci skořápek nyní těžce erodované vrstevnaté Bucky Fullerové architektury - hovoří za vše.

     Stejně jako opakující se vzor podkladových výztuží a pravoúhlé geometrie ? v každé následné skořápce.

 

 

       Toto jsou rozbořené roztrhané zbytky starodávné, téměř nepochopitelné, vědy a technologie ? strnulý přežívající důkaz "super inženýrství", které kdysi drželo pohromadě celý svět ? a z nějakého důvodu umístěný v saturnově systému.

       V úvodu části I jste si mohli všimnout prvních Cassiniho snímků Iapeta, pořízených minulý říjen. To bylo úmyslné ? abychom viděli zda mohl opravdu každý, od samého počátku, zachytit nejkřiklavější, nejvíce zarážející část planetárního důkazu, který jsme našli pro "umělost" Iapeta. Do očí nejvíce bijící pohled (omlouvám se ?), který NASA kdy zveřejnila (níže) ?

       Tento obrázek

 

 

       Abychom mohli řádně začít s analýzou, je zde několik dalších věcí, které byste měli vědět - počínaje tím jak byl snímek pořízen.

       Sonda Cassini pořídila tuto časovou expozici za podmínek "Saturnova svitu" - přes odražené světlo prstencové planety, ozařující polokouli Iapeta, která je k ní vždy přivrácena, ze vzdálenosti více než dva miliony mil ?.

       V tomto pohledu, pořízeným Cassini z o něco málo než poloviční vzdálenosti, v říjnu 2004, se východní strana naší známé "temné elipsy" nachází vlevo - končící v jedné ze dvou pozoruhodných "okrouhlých" struktur diskutovaných dříve. Tento východní "kruh" - a extrémně provokativní uspořádaná "pravoúhlá geometrie" kompletně jej obklopující - se nachází blízko středu polokoule na kterou se díváme.

      Co je na této "kruhové struktuře" nejzajímavější je, jak se "uskupení" cca 220 mil v průměru - a vše co jej obklopuje - zdá být orientováno ? z východu na západ, ze severu na jih.

      Ale nejvíce zarážející vlastnost tohoto unikátního nočního snímku je přeexponovaná osvětlená část Iapetova povrchu - napravo. Podívejte se velmi pečlivě. Vidíte to, co je očividně zjevné - vzhled tohoto exotického "měsíce", který by jednoduše NEMĚLl existovat ? pokud nemáme pravdu?

      Zde je názorné srovnání pro snažší pochopení (níže).

 

 

 

       Cassiniho snímek (nahoře vlevo) patří dalšímu Saturnovu měsíci - také nejprve pozorovanému jako nepatrná světelná tečka v Cassiniho malém refrakčním teleskopu před více než třemi sty lety - další z "Titánů" ? měsíc Dione. Pořízený úzkopásmovou kamerou sondy ze vzdálenosti asi 800,000 mil je tento obrázek "normálně" exponovaný pohled.

      Dione je asi o 200 mil menší než Iapetus, má pouze 695 mil v průměru. Jeho ledový povrch je též pokryt množstvím kráterů, za nespočetné roky náhodných dopadů. Dione, stejně jako Iapetus, také obíhá a rotuje kolem Saturna synchronně - jedna polokoule stále přivrácená k mateřské planetě, druhá navždy odvrácená pryč. Povšiměnte si jak je osvícená polokoule na tomto snímku dobře osvětlena, s několika většími krátery vrhajícími dlouhé stíny, zatímco opačná (k Saturnu přivrácená) polokoule se nyní nachází v naprosté tmě.

       Druhý snímek (nahoře vpravo) je "časová expozice" stejného pohledu, pořízená několik vteřin později. Byl vytvořen integrací mdlého světla odrážejícího se od Dionovi noční polokoule, za využití techniky časové expozice "Saturnova světla" popsané výše. Výsledkem je spoře osvětlený pohled na dříve neviditelnou polokouli přivrácenou k Saturnu.

      Stejně jako u Iapetova snímku je (totálně přeexponovaný) osvětlený povrch napravo ?.

      Co je klíčové pro řádné dokončení této analýzy je si pečlivě všimnout tvaru Dionova přeexponovaného osvětleného povrchu. Dokonce i při této nízké povrchové gravitaci (přibližně stejné jako u Iapeta - asi 1/50 pozemské), homta ledu a kamení tvořící Dione (s hustotou asi 1,5 krát větší než voda) zcela zjevně stlačila tuto masu do ideální koule.

      Pak je zde maličký Mimas (dole) - další saturnovský měsíc, tentokrát pouhých 247 mil v průměru ? méně než je velikost některých z největších impaktních kráterů na Iapetu (povšimněte si Saturnova svitu vlevo od vloženého zvětšeného obrázku ?)! Povrchová gravitace Mimase je pouze 1/150 zemské (o něco méně než ¼ Iapetovi) ? ale i tak je téměř sférický; rozdíl je mírná vejčitá deformace směrem k Saturnu (vložený snímek dole) - vytvořená slapovými silami působícími na Mimas, způsobenými Saturnovo nesmírnou přitažlivostí ze vzdálenosti pouhých cca 115,000 mil.

 

 

       A to je zde onou zřejmou skutečností: něco je s Iapetem silně "v nepořádku" ? v porovnání s Mimasem a Dione ?.

      Přestože má větší gravitační pole a mnohem větší hmotnost ?  a je ve vzdálenosti více než 2 miliony mil od Saturnu (takže slapové síly jsou zcela eliminovány) ? jeho celkový tvar má do kruhového daleko!

       Podívejte se znovu na "Saturnem osvětlený" snímek Iapeta (dole vlevo). V přeexponované osvětlené části je okraj měsíce - spíše než kulatý (jako u Mimase a Dione) - zřetelně složen  z řady ostře šikmých rovin (dole vpravo) ? Přesný počet je těžké zrekonstruovat (vzhledem k přeexponování a pozorovacímu úhlu), ale zvýrazněné oblasti se zdají označovat při nejmenším šest (tetrahedrálních?) překvapivě rovných "stran" - každá mající stovky mil na délku!

 

 

      Netřeba říkat, že přírodní planety nebo satelity NEMAJÍ ostře definované "rovné okraje"!

      A dříve než kdokoliv řekne "Ach, to je jen rozmazaný snímek", rád bych mu připomněl oficiální prohlášení NASA, které jej doprovázelo, které jasně říká:

       ? Tento snímek ukazuje především noční stranu Iapeta, část mnohem jasnější osvětlené strany je vidět vpravo a je přeexponovaná v důsledku dlouhého expozičního času 180 vteřin. Přes takto dlouho expozici zde zjevně není patrné žádné rozostření způsobené pohybem sondy.

      Co toto znamená je samozřejmě to, že ostrá "nemožně" přímá geometrie okraje, kterou vidíme na Iapetově horizontu ? je skutečná!

      V říjnu, následně po právě probraném testování této technky na Dione, byla Cassini nasměrována aby pořídila mnohem rozsáhlejší sadu podobných snímků Iapeta s dlouhou expozicí ? v průběhu několika dní (níže).

 

 

      I když by pro ukázání povrchové struktury za "Saturnova svitu" stačil jeden nebo dva snímky, skutečnost, že Cassini pořídila přes sto vzdálených snímků (dole) - jak se sonda i "měsíc" pohybovaly neúprosně dál kolem Saturna - pro mě znamená, že NASA se rovněž silně nezdálo - v říjnu - to co jsme nyní objevili: že Iapetus NENÍ, z nějakého důvodu, "kulatý" měsíc?

      Ve skutečnosti ? že to vůbec není "měsíc"!

 

 

       Když si vezmete jeden z prvních snímků v této neobvyklé sekvenci (z 20. října) a jeden z posledních (22. října) - a porovnáte je (dole) - okamžitě vidíte, že úhlová perspektiva (v důsledku relativního oběžného pohybu "měsíce" a Cassini) se výrazně během této dvoudenní periody mění. Pečlivé srovnání těchto změn perspektivy jednoznačně ukazuje, že - ať už "plochou" geometrii tohoto bizarního "měsíce" zapřičiňuje cokoliv - se mění třídimezionálním způsobem zcela konsistentním s měnící pozorovací geometrií?

 

 

      Jinými slovy, je to zcela nezávislé ověření (mimo samo oficiální prohlášení NASA) toho, že přeexponovaná "přímočará geometrie", kterou vidíme na osvětlené straně Iapeta, jednoduše není obrázkový "výtvor" - v důsledku "rozostření".

     NENÍ.

      Když jsem zíral na tento ohromující obrázek, něco mi na něm připadalo podivně známé?

      Pak mi to došlo: byl to stejný geometrický tvar (dole), který H.G.Wells - onen známý viktoriánský spisovatel sci-fi, který nám zanechal nesmrtelnou klasiku jako "Stroj času" a "Válka světů" - navrhoval pro svoji vlastní kosmickou loď .. v "Prvním člověku na Měsíci" (1901)!

      (což sebou nese nepříjemnou otázku: co Wells věděl ? a jak se k tomu dostal..?!)

 

 

       Takový tvar je samozřejmě - ve dvou rozměrech (jako silueta nebo projekce) - strukturálně odvozený od jednoho z komplexnějších trojrozměrných "platónských těles" (dole) - jediné regulérní polyhedrální (mnohostěné) geometrické formy, které se perfektně vejdou do koule?.

 

      V tomto případě zjevně nepravidelný polyhedron založený na ? dodecahedronu - dvanáctistěnu (níže).

 

 

        Existence takto překvapivě pravidelné geometrie na saturnovském měsíci - ale pouze (alespoň z tohoto úhlu) na osvětlené straně a pouze při dostatečném přeexponování snímku - byla základním klíčem k fyzice této celé "nemožnosti"

      Pokud tento svého času "měsíc - kosmická loď" byl zkonstruován na základě geometrických křivek vyšších platónských těles (icosahedron ? dodecahedron ? nějaká jejich varianta?), miliardy mikrometeoritů (vzhledem ke zjevnému dávnému stáří tohoto úžasného objektu) by zerodovaly především exponované vrcholy takového polyhedronu ? neúprosně jej odřezávající v silně úhlových strukturách, dokud by to co zbylo (za normálního osvětlení) nepřipomínalo více či méně kouli!

       Pouze dostatečné přeexponování kamery, ve značné vzdálenosti Saturna od Slunce, může odhalit Iapetovo původní geometrii - zvýraněním slabého rozptýleného slunečního světla, které se nadále odráží od těch částí Iapetovi bývalé struktury stále "visící na obloze" ? nad značně erodovaným povrchem tohoto starodávného "měsíce" ? Jinými slovy, to co jsme již viděli nad Iapetovými polárními oblastmi (níže).

 

 

       To je důvod proč přeexponovaný osvětlený horizont Iapeta v Cassiniho smímkách v "saturnovo světle" - jako dovjrozměrná projekce trojrozměrné platńské formy - musí v rámci siluety odhalit původní trojrozměrnou geometrii tohtoto "umělého měsíce" (dole).

 

 

      Toto je přesvědčivý důkaz - a v planetárním měřítku (níže) - že Iapetus byl ve skutečnosti zkonstruován ? jako geodesický měsíc.

 

      Další potvrzení této úžasné geometrie - a celá "tetrahedrální měsíční hypotéza" - je na ostatních snímcích patrné rovněž?

      Řada mozaikových úzkoúhlových Cassiniho snímků Iapeta - pořízených jak sonda prolétávala mnohem blíže tohto mimořádného satelitu (ve vzdálenosti 80,000 mil, během přiblížení 31. prosince) - odhaluje silnou psilnou přímočaru charakteristiku měsíčního horizontu (zvětšení níže, nahoře). I když se to jeví jako kdyby ten snímek byl pořízen v hollywoodských ateliérech - s ostrým šikmým horizontem (zvětšení níže, dole) s výslednou "umělou perspektivou" - ve skutečnosti se Iapetův obrázek ukázal jako příklad nemožných "geometrických ploch"s mnohem větším rozlišením, které měly vzdálené říjnové snímky pořízené v "Saturnově svitu".

 

 

      Opět ? přírodní satelity NEMAJÍ stovky mil dlouhé "hrany"!

       Fakt, že tato zarážející "přímočará" geometrie je zjevně patrná na normálně exponovaných snímích temné čelní polokoule, zdá se že se nám snaží říct něco zcela podstatného ? zejména o  externí erozi, ke které došlo na dvou odlišných polokoulích tohoto stále více matoucího "měsíce".

      Jeden z převládajích modelů pro Saturnův systém předpokládá, že mikrometeoritická eroze je výraznější na čelní polokouli synchronně rotujících satelitů - v důsledku jednoduché skutečnosti, že orbitální rychlosti měsíců kolem Saturna (a v určitých fázích kolem Slunce) dodávají na rychlosti (a tím na destruktivní energii?) jakýmkoliv impaktním objektům "na čelní straně".

      Skutečnost, že vidíme výrazný důkaz Iapetovi původní základní geometrie na této čelní polokouli (zatímco podobné pozůstatky na zadní polokouli téměr zmizely - a jsou nyní viditelné pouze při dlouhodobých expozicích), by se na první pohled mohla zdát jako základní rozpor - jak pro meteorickou teorii, tak pro stáří samotné původní geometrie. V podstatě viditelnost takových pozůstatků by měla být přesně opačná: měli by být mnohem lépe zachovány na místech odstíněných od tohoto mikrometeoritického obrušování ? na zadní straně. 

       Nicméně pokud Iapetus vždy neudržoval svoji temnou polokouli v souladu se svým orbitálním pohybem kolem Saturnu - což se zdá být případ několika dalších Saturnových měsíců (které zjevně několikrát převrátili svoji orientaci v průběhu existence solárního systému - v důsledku velkých externích impaktů?), pak možná Iapetova nyní čelní polokoule ? kdysi směřovala opačným směrem (níže)!

 

 

       Pokud je toto ten případ, pak by objevení přeživší přímočaré geometrie základní úrovně současné čelní polokoule mohlo být dalším prostředkem pro rozpletení prohlubující se záhady "temné elipsy" samotné.

 

 

       Další záhadou, kterou by objevení Iapetovi bizarní platónské geometrie mohlo vyřešit, je důvod pro přesné umístění dvou "kruhových kráterů" - 240 stupňů vzdálených, na východním a západním konci "elipsy" na čelní polokouli. Pokud je Iapetus ve skutečnosti umělý, nyní značně erodovaný dodecahedron (nebo vyšší řád "geodesické koule") - pak najednou dává "tetrahedrální" umístění těchto dvou podivných "kruhů" perfektní smysl!

       Jak lze vidět (dole) pokud je tetrahedron umístěn uvnitř dodecahedronu, jeho vrcholy mohou být rovněž precizně umístěny do vybraných vrcholů dodecahedronu samotného. To zpětně vytváří řešení hádanky "na nejnižším řádu", objasňující proč ony dva "impaktní krátery" ohraničující Iapetovu elipsu jsou na povrchu umístěny v souladu s tetrahedrální geometrií.

       Odpověď je: nejedná se vůbec o "přírodní impaktní krátery" - ale mnohem starodávnější geometrický důkaz, že Iapetus byl kdysi platónsky navržený ? jako svět velký ? "měsíc - kosmická loď"?

 

 

Pokračování

---

? 2005 Enterprisemission.com

 ? 2005 Richard Hoagland

? 2005 Translation: Luboš Janda

Připravila: Redakce Matrix-2001.cz

Šíření povoleno s výslovným souhlasem redakce.