IAPETUS NEJZÁHADNĚJŠÍ TĚLESO VE SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ (1)

Hoagland Richard

Hoagland Richard

autor

11.08.2005 Exkluzivně

"Jediná cesta, jak objevit omezení možného je zajít kousek za jeho hranice? do oblasti nemožného --

                                                                                                                                                        Clarkův druhý zákon

       ? loď již dávno překročila hranice tvořené nejvzdálenějším Phoebe a vracela se zpět po divoce excentrické oběžné dráze vzdálené osm milionů mil od své původní. Před ní nyní leží Iapetus, Hyperion, Titan, Rhea,Dione, Tethys, Enceladus, Mimas, Janus - a prstence samotné. Všechny satelity ukázaly změť detailů povrchu? Samotný Titan - tři tisíce mil v průměru a stejně velký jako Merkur - by zabral? měsíce?

        A bylo toho víc; již si byl jistý, že jeho cílem je Iapetus.

       Jedna hemisféra satelitu, který, stejně jako jeho průvodci, naklání stále stejnou stranu směrem k Saturnu, byla extrémně temná a bylo na ní vidět jen málo detailů. Zcela v kontrastu s tím té druhé dominoval jiskřivý bílý ovál, asi čtyřista mil dlouhý a dvěstě široký. V té chvíli se nacházela v osvětlení pouze část pozoruhodných formací, ale důvod Iapetova mimořádného rozdílu v jasnosti byl nyní zcela zjevný?

 



       Tato slova - napsaná před více než čtyřiceti lety mým dlouhodobým přítelem Arthurem C. Clarkem - popisují cestu osamoceného, přežívšího astronauta - Davida Bowmana - k oprstencovanému zázraku slunečního systému, planetě Saturn, na palubě vesmírné lodi 21. století jménem "Discovery".

       To co Bowman objeví v saturnovo systému - na tajemném měsíci zvaném "Iapetus" - pro vždy změní osud lidstva?

       Ale prorocká Arthurova slova by stejně snadno mohla popsat současná, stejně úchvatná, odhalení 21. století, uskutečněná kosmickou lodí bez posádky zvanou "Cassini", která prozkoumává nejnovější tajuplné záhady Saturnu? Především - NEJSOU příliš přehnané, i to přes současné úspěšné přiblížení sondy Cassini-Huygens k povrchu Titanu? Saturnově největšímu satelitu (jejíž výsledky budou do našeho mimořádném příběhu zahrnuty později ?)

 


       Ale Cassiniho mnohem méně známé, mnohem více znepokojující ? (a pro mě) mnohem významnější detailní??

       Záběry Iapeta !!

       V r. 1965, když Arthur začal spolupracovat s vynikajícím filmovým režisérem Stanlye Kubrickem bylo cílem přenést na stříbrné plátno ojedinělý pohled na nejdéle trvající záhadu lidstva - "Odkud opravdu pocházíme??" - způsobem do té doby nevídaným. Povedlo se jim to? skvěle.

       Výsledkem byla nesmrtelná "2001: Vesmírná odyssea".

       Ve stejné době, kdy Arthur psal scénu "přiblížení k Saturnu", kterou jsme v úvodu začali, psal i svoji vlastní nezávislou verzi stejného příběhu - novelu - jež učinila, aspoň pro některé, části Stanleyho velmi záhadné "2001" snad trochu srozumitelnější (přinejmenším určité "transcendentní" aspekty filmu?).

 


       V Kubrickově fantazii příchází vyvrcholení, když se David Bowman - jediný přeživší astronaut expedice do vzdáleného vesmíru, poslané budoucí "NASA" aby našla Sílu, která "obdobně jako bůh" jaksi opakovaně zasahovala do "více než miliony let dlouhého vývoje lidstva?" - konečně blíží k "monolitu"? černé tajemné "bráně", na oběžné dráze kolem obří planety Jupiter.

       Monolit se ukáže být (mimo svých ostatních zázraků) "hvězdnou bránou" - doslovným vztupem (což je důvod proč jej Kubrick filmařsky ztvárnil jako dveře?) do jiných dimenzí vesmíru a času? a nakonec záhadným "Tvůrcem" samotné lidské rasy, když do něj Bowman nakonec vstoupí, dostane se do rozsáhlého mezidimenzionální přepravního systému hvězdné brány, a končí to jeho vlastním mnohoznačným setkáním se "Stvořiteli" (nebo přinejmenším s tou jejich částí, ke které mu dovolí přistoupit?), což vyústí v jeho konečnou "transformaci" a návrat na Zemi? posledním prvkem v pokračující lidské "řízené evoluci".

       V Arthurově novele (daleko od omezení 60. let v oblasti "zvláštních efektů", se kterým se musel smířit dokonce i Stanley Kubrick?) čeká monolit mnohem dále od slunce? na jednom ze saturnových vzdálených měsíců.

 


       Stejný měsíc - čtyřicet let po Arthurově novele - se nyní, jak tvrdím, objevil na Cassiniho posledních snímcích jako NEJZÁHADNĚJŠÍ? ALE PRAVDĚPODOBNĚ TEN OPRAVDU NEJVÝZNAMNĚJŠÍ OBJEKT VE SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ.

       Iapetus je sedmnáctým ze Saturnových třiceti tří doposud známých měsíců a třetím největším. Byl pojmenován po Titánovi - synu Urana a otce Prométhea a Atlase (posledně jmenovaný je považován za otce lidstva). Takže, v řecké báji, byla Iapetus též předkem? praotcem Homo sapiens sapiens?

       Iapetus byl poprvé zpozorován teleskopem Jeana Dominika Cassiniho v r. 1671.

 


       Současné Iapetovo jméno mu však bylo dáno před sto sedmdesáti šesty lety poté, co byl poprvé spatřen Cassinim (který se o tom a ostatních třech hvězdných objektech, které rovněž objevil obíhající kolem saturnu, zmínil jako o "Lodicea sidera" - "hvězdy Ludvíka" - na počest krále Francie Ludvíka XIV, který jej ustanovil francouzským "hlavním astronomem".

       Současná jména Saturnových hlavních měsíců, převzatá od skupiny nadpřirozených bytostí řecké mytologie zvané Titáni jim byla udělena Sirem Johnem Herschelem v r. 1847. Herschelovo pojmenování Iapeta a ostatních šesti (tehdy) známých měsíců bylo postaveno na logickém spojení Saturna (v řečtině "Cronus") s Titány; Herschel při pokračování v tomto rituálu pojmenoval samotný největší saturnovský měsíc Titan, na počest celého pantheonu.

       Když hovoříme o jménech: Cassini nakonec objevil největší "mezeru" v Saturnově nádherných, úžasně celistvých prstencích, pět let poté, co objevil Iapetus? v r. 1676. Ta byla později právem pojmenována po svém objeviteli - "Cassiniho předěl" (dole, pod vesmírnou lodí). Je to samozřejmě důsledek řady Cassiniho několika významných objevů u Saturna, že současná bezpilotní mise k Saturnu byla pojmenována po něm?

 


       Iapetova nezvyklá vlastnost je důvodem, proč se v Cassiniho malém, refraktním teleskopu 17. století (měl čočky objektivu pouze dva palce v průměru!) zdálo, že slabě zářící saturnovský měsíc (přibližně 100krát temnější než nejslaběji zářící objekt viditelný pouhým okem) doslova zmizel zhruba na každých 40 dní? polovinu jeho 79 denního orbitu!

       Jak Cassini pozoroval, Iapetus byl viditelný pouze v tzv. "západní elongaci" (když se na obloze nacházel západně od Saturnu), poté se však postupně stával temnějším, tak jak se stáčel a procházel za planetou, až zcela zmizel, když se přiblížil k "východní elongaci". Poté, o několik dní později, se "zázračně" znovu objevil? jako extrémně temná "hvězda"? postupně nabývající na jasu, dokud opět nedosáhl své nejzažší vzdálenosti západně od Saturna a svého největšího jasu!

       Toto tajemné chování se pak záhadně opakovalo .. jako nově objevené mechanické hodiny .. každých 79 dní; záhadný "mrkající" měsíc.. obíhající Saturn.. po celou tu dobu co ho Cassini pozoroval.

       Ačkoliv byl schopen pozorovat Iapetus pouze ve svém malém teleskopu jako "bezrozměrný světelný bod", Cassini správně vyvodil, že tento fenomén "mrkajícího měsíce" je důsledkem skutečnosti, že celá jedna Iapetova polokoule musí být výrazně jasnější než ta druhá - a že tento měsíc rotuje synchronizovaně (s jednou polokoulí neustále přivrácenou k Saturnu - stejně jako pozemský Měsíc ve vztahu k Zemi) tak, jak se Iapetus otáčí kolem vzdálené oprstencované planety na své 79 denní oběžné dráze (níže). Pokud přivrácená polokoule Iapeta je "velmi temná", uvažoval Cassini, a odvrácená polokoule "pozoruhodně jasná", tato jednoduchá geometrie musí mít za následek, že se vzdálený měsíc ponořuje v jeho "skromném sklíčku" pod hranici detekovatelnosti?

 


       O sto deset let později - 14. listopadu 1980 - bezpilotní sonda NASA Voyager 1 zaslala zpět na Zemi ze vzdálenosti pouhých několika set tisíc mil první jasný obrázek, povrzující, že Cassini měl pravdu! Zcela zřetelně byla celá "čelní polovina" Iapeta desetkrát temnější než "zadní polovina" - přičemž první zmíněná odráží pouze tolik světla jako kus uhlí? nebo (jak Arthur vyjádřil ve "2001") jako spálená topinka!

       Geometrie této nevysvětlitelné dichotomie se rovněž prokázala výjimečnou (níže): ze zjevných důvodů získal toho večera, poté co Voyagerovi historicky první dekódované obrázky byly zaslány domů, Iapetus jednou pro vždy titul "Jing-jangový měsíc". ?

 


       Nakonec nás čekal bledý úsvit; loď, pohybující se nyní stále pomaleji, se vynořovala do dne. Již nemohla dále uniknout Slunci nebo dokonce Saturnu, ale stále se pohybovala dostačně rychle aby byla schopna vzdálit se od planety, dokud nedosáhla oběžné dráhy Iapeta, dva miliony mil daleko.

       Discovery by tento vzestup, poté co se znovu snesla, trval čtrnáct dní, i když v obráceném pořadí, křižujíce cestu všem vnitřním měsícům. Jednu za druhou by se prokousávala oběžnou drahou Januse, Mimase, Encelada, Tethyse, Dione, Rhei, Titanu, Hyperionu? světů nesoucí jména bohů a bohyň, kteří zmizeli teprve včera, z pohledu času ubíhajícího zde. Poté by se setkala s Iapetem na svém povinném rendezvous?

 


       Voyager, když se přiblížil porpvé k Iapetu, získal mnoho snímků. Na některých z nich (dole vlevo) se objevila velká (cca 150 mil v průměru), tmavá, kruhovitá struktura, na straně přivrácené k Saturnu. V centru prstence - téměř přesně jak to popisoval Arthur dávno předtím, než to kdokoliv mohl vidět - byla "oválná bílá oblast? s černým středem!".

 


       Arthur později sděli,, že náš společný přítel a kolega Carl Sagan, který byl členem týmu pro Voyagerovi snímky, nějakou dobu po prvním přiblížení k Iapetu mu poslal jednu z těchto pozoruhodných fotografií (nahoře)? spolu s poznámkou:

       "Myslím na tebe?"

       Na těchto prvních fascinujících snímcích, tečně k tomuto obrovskému prstenci (nahoře) - v podstatě jevící se jakoby vycházela nějakým způsobem ze "směrovaného sprejového vzoru" - byla mnohem větší, extrémně temná eliptická struktura, která se zdála pokrývat celou "čelní" část tohoto exotického měsíce. To bylo překvapivě potvrzeno o něco bližším snímkem pořízeným v přibližných přírodních barvách naslednickou sondou Voyager 2 (a zdruhé strany měsíce - té směřují od Saturnu)? v srpnu 1981 (níže).

 


       Další blízký snímek -- tentokrát opět ze saturnovské strany Iapeta, pořízený při současné misi Cassini (níže). Pořízený Cassiniho mnohem lepšími pevnými kamerami v červenci 2004 potvrzuje Voyagerovo pozoruhodné první obrázky?

 


       Mercatorovi projekční mapy (níže), vytvořené ze snímků zajištěných během obou Voyageových průletů (černé regiony jsou oblasti nepokryté ani jednou ze sond), potvrzují tento pozoruhodný geometrický aspekt "temné stranya Iapeta": mimořádně temné regiony sledují téměř přesný eliptický vzor na "čele" tohoto stále bizarnějšího měsíce?

 


       Ale příčina tohoto unikátního geometricky "dvoubarevného" povrchu byla po dvou historických Voyagerovo přiblíženích stále záhadou? stejně jako předtím. Takže to bylo s určitým očekáváním, když ti z nás, kteří měli dostatečné štěstí a byli v JPL tu noc kdy před pětadvaceti lety dorazily první Voyagerovi snímky Iapeta, se před několika týdny těšili na doposud nejtěsnější průlet kolem Iapeta, který měl být proveden sondou Cassini večer Nového roku 2004.

       Při průletu ve vzdálenosti 40,000 mil, s kamerami výrazně lepšími než měl Voyager, výsledné obrázky Cassini 31. prosince 2004 nijak nezklamaly: nejen že detaily překonaly veškerá očekávání? odhalují ještě hlubší záhady obklopující tento stále exotičtější měsíc?

       Vzdálené snímky okamžitě potvrdily jeden kuriózní moment přetrvávající od přiblížení Voyagera před čtvrt stoletím: mimo svých ostatních unikátních charakteristik se Iapetus nezdá být perfektně kulatým měsícem!

       Porovnání s dokonalou koulí (dole vpravo) odhaluje, že z tohoto úhlu je Iapetus viditelně "zmačknutý" - něco kolem 50 mil z jeho celkových 900 nebo o 5%. U pevných kamenných těles větších než několik set mil v průměru neúprosná gravitační síla vždy překoná přirozenou roztažnou sílu takových materiálů a donutí je zaujmout sférickou geometrii. U pevných ledových těles (které mají menší roztažnou sílu) je limitující velikost pro to, aby se vytvořila koule, ještě menší.

 


       Klíčem pro definování tohoto vnějškového limitu kulatosti spočívá v určení měsícovo "specifické gravitace" na tuto vzdálenost, která pak zpětně ukáže jeho průměrné složení.

       Prostředkem, kterým se to měří prostřednictvím obíhající nebo míjející sondy, je optické měření průměru objektu (ze snímků) a poté jeho porovnání s jeho celkovou hmotností (odvozenou od pozorování účinků jeho gravitačního pole na trajektorii sondy). Takto určená hmotnost dělená optickým průměrem pak dává průměrnou hustotu objektu - která zpětně může zúžit jeho potenciální složení.

       Zemský Měsíc například má průměrnou hustotu "3,34" (3,34 krát stejně velká koule složená z vody) - což ukazuje, že je složen primárně z o mnoho těžších "silikátů"? a kamenných objektů. Takže, při průměru 2160 mil a přes značnou roztažnou sílu "kamenů", ho měsíční gravitační síla smrštila na téměř dokonalou kouli, jak lze pozorovat ze Země.

       U Iapeta je hustota naměřená Voyagerem (pomocí techniky popsané výše) kolem 1,21 - zřetelně pouze mírně hustší než těleso stejné velikosti složené z vody (samozřejmě že tam bylo několik kamenných "nečistot" zakomponovaných do Iapeta při jeho formování, které mírně zvýšily jeho hustotu?). Protože toto pevné, většinou ledové těleso měří v průměru kolem 900 mil, a otočí se kolem osy pouze jednou za 79 dní, je jakákoliv rovníková "odstředivá síla" jasně nevýznamná. Takže nemůže být zdrojem Iapetovi značné "nekulatosti".

       Při spojení pozorování hustoty Voyagerem (a nyní Cassini) tyto jednoduché výpočty dokládají, že Iapetův základní tvar (nepočítaje kousky vytržené externími dopady komet?) by měl být perfektní koulí. Několik ze Saturnových o poznání menších měsíců -- jako Mimas a Enceladus - ačkoliv jsou také ledovými objekty, jsou koule?

       Zjevně, z nějakého důležitého důvodu, Iapetus není.

       Nyní se znovu podívejme na levostranný snímek Iapeta (výše). Co je to ta "věc" ? trčící do výše dvanácti mil nad levý okraj? Podle oficiálního popisu tohoto snímku NASA v trojrozměrném zobrazení odhaluje ---

 


       dlouhý úzký hřeben, který leží téměř přesně na rovníku Iapeta?

       Vyjádření pak pokračuje s vážným zmírněním: ?

       žádný jiný měsíc v solárním systému nemá takový pozoruhodný geologický jev?

       Na barevných verzích stejných snímků (níže), vytvořených složením tří Cassiniho pohledů pořízených přes ultrafialový, zelený a infračervený filtr, je kontrast mezi bizarní "čokoládovou hnědí" čelní polokoule a jasně býlími "polárními čepičkami" na severu a jihu obzvláště pozoruhodný.

       Stejně jako přítomnost zarážející přímočaré 12 mil vysoké (cca 60,000 stop) "zdi", která přesně na půl rozděluje čelní polokouli a zjevně protíná celou šíři této podivně ztmavlé "Cassini regio" v délce přes 800 mil. ?

 


       ......po týdny, kdy zírala navždy směrem ke slunci svými podivnými sensory, sledovala Hvězdná brána blížící se loď. Její stavitelé ji připravili na mnoho věcí, a toto bylo jednou z nich. Rozpoznala to co se sunulo nahoru směrem k ní od teplého srdce solárního systému. Pokud by byla živá cítila by vzrušení, ale takové emoce byly zcela mimo její schopnosti. I když by ji loď minula nepocítila by sebemenší náznak zklamání. Čekala tři miliony let; byla připravena čekat věčnost?

       Těžko zde byl nějaký pozorovatel prohlížející se tyto udivující nové Cassiniho snímky Saturnova nejpodivnějšího měsíce, který by rovněž nemyslel na Arthura Clarka? a "2001".

       Ale někteří, poté co shlédli ohromující rovníkový úkaz nyní obkružující Iapetus, se vrátili ještě dále do Arthurovi minulosti a vzpomněli dřívější, stejně předvídavý krátký příběh nazvaný strašidelně ---

       "Zeď temnoty"

       Ve vesmíru sestávajícího z jedné hvězdy a jedné planety zde existuje záhadná neproniknutelná zeď obklopující celou planetu v hluboce zmrzlých jižních částech. Dva muži, jeden s penězi a druhý s konstrukčními schopnostmi, se zhostili dlouhodobého programu změřit tuto zeď a zjistit co je na druhé straně. Odpověď se zdá být? spíše rozčilující?

      Podle našeho názoru Cassiniho objev "Velké Iapetovy zdi" nyní nutí k vážnému přehodnocení množství ohromujících možností ? což někteří zcela jistě shledají ? rozčilujícím:

       Protože by to skutečně mohla být "zeď" ? obrovská, planetu obklopující umělá konstrukce!!

 


       Není to poprvé kdy překvapující nová data vybídla k vědeckému zvážení "inteligence" na Saturnu.

       Mimo Arthurovo dobře známá zahloubání vyvolal extrémní rozsah odrazivosti v 80. letech vážnou úvahu, že "rozdíly v jasnosti mohou být umělého původu". Donald Goldsmith a Tobias Owen (posledně jmenovaný objevil v NASA "tvář na Marsu!") napsali o Iapetovi v The Search of Life in the universe (1980): "Tento neobvyklý měsíc je jediným objektem ve sluneční soustavě, který můžeme vážně považovat za mizemskou návěst - přírodní objekt vědomě modifikovaný vyspělou civilizací, aby upoutal naší pozornost?"

       Nicméně nyní, když nám Cassini odhalila nezpochybnitelně největší lineární strukturu v solárním systému (níže), získávají takové vědecké spekulace dále na aktuálnosti - když ne z jiného důvodu - tak protože---

       Neexistuje žádný funkční geologický model, který by vysvětlil šedesát tisíc stop vysokou, šedesát tisíc stop širokou, čtyři miliony stop dlouhou "zeď" ? obklopující celou planetární polokouli .. neřku-li umístěnou přesně v pásmu rovníku. Je velmi známopu frází, že "příroda obvykle nevytváří přímé linie". Pokud je to pravda, tak zcela jistě nevytváří tři těsně vedle sebe - všechny probíhající souběžně nejen vůči sobě navzájem ale doslovně vůči rovníku planety.

 


       "Příroda" také nevytváří autentickou "Maginotovu linii" geometrické komplexnosti a pravidelnosti zde viditelné? zcela jistě ne rozprostírající se horizontálně přes tyuto jednu malou část Iapeta po více než šedesát mil?

 


       Proto, ignorujíce na moment "kdo" mohl vybudovat takovou obdivuhodnou impozantní stavbu a za "jakým účelem", ne nejdůležitější otázkou v této fázi jednoduše toto: "Je to možné? Mohla být skutečná zeď - 12 mil vysoká ? a 12 mil široká - technologicky na Iapetu postavena?!"

       Krátká odpověď zní: ano.

       Největší mrakodrap v současnosti plánovaný na Zemi bude brzy dokončen v na ropu bohatém králoství Dubai. Masivní struktura (níže), sestavená z konvenčního betonu a ocele ale v "podpěrné jádrové konfiguraci" dosáhne po dokončení, projektovaném na rok 2008, bezprecedentní výšky 2312 stop!

 


       Porovnaná s měřítkem povrchové gravitace Iapeta, která je pouze 1/40 povrchové gravitace Země, by podobný mrakodrap na 900 mil širokém měsící Saturna mohl dosáhnout výšky až 15 mil.

       "Zdi podobná strukura", stejně široká jako vysoká, v důsledku silné příčné podpory, by mohla v takovém slabém gravitačním poli dosáhnout mnohem výš.

       Takže dokonce s "konvenčními" stavebními materiály běžnými v 21. století na Zemi nepředstavuje "Velká zeď iapate" žádný výrazný teoretický problém (mimo peněz samozřejmě!). A pro jakékoliv vyspělé "mimozemské materiály" (nanotrubky, uhlíková vlákna, bezgravitační krystalický titan a ocel atd. ?) by praktické problémy konstrukce dokonce i takové struktury jako je "Velká zeď" byly triviální. Obzvláště Pokud by byly zapojeny počítačem řízení robotičtí stavební "dělníci" (nebo ještě pokročilejší verze milionů nanobotů)?

       V okamžiku kdy je tato šokující myšlenka (a ještě více ohromující Cassiho důkaz?) řádně vstřebána - tedy že tato mimořádná struktura na Iapetu by mohla být vytvořeným artekfaktem - začnou se vynořovat další, stejně geometrické nepřírodní anomálie napříč měsícovo exotickým dvoubarevným povrchem (vsuvka dole)!

 


       V této vsuvce (níže) je překvapivá řada jasně definovaných, úchvatných, opakujících se, trojrozměrných přímočarých povrchových vzorů - zobrazených v barvách a umístěných několik set mil severně od Zdi ? blízko rozhranní mezi "hnědou hmotou" a "bílou hmotou" na čelní polokouli Iapeta (sluneční svit ze zdola vlevo).

       Přímočaré vzorce běží přesně ze severu na jih, z východu na západ?

       Zcela zřejmě to NEJSOU náhodné "hranaté krátery" - ale pozoruhodný vysoce strukturovaný důkaz sofistikovaného, uspořádaného opakujícího se architektonického rysu.

 


       Detail (níže) více než jasně potvrzuje tento první dojem. Povšimněte si "standardní šířky" pravoúhlých zdí a tuctů "krabicových" místností a budov obsažených v těchto zdech?

 


       Detaily jiných sekcí tohoto "přechodového terénu" (ihned na západ od tohoto obázku - níže) odhalují více těchto úžasných trojrozměrných "pláství". Povšimněte si uspořádání hran stovek "čtvercových" děr na tomto snímku ? a opět více se opakujících pravoúhlých stejně širokých "zdí". Zde se opakující se přímočará geometrie zdá být "pokryta" těžkou "sněhovou pokrývkou" ?

 


 

        Zde (níže) jsou dva detaily částí předchozího obrázku.

       Zvětšení nalevo ukazeuje čtvercový otvor, zjevně vypadající že je hluboko pod povrchem ? v obdélníkovém podzemním tunelu s četnými geometrickými "úrovněmi".

       Detail napravo ukazuje stejně zřejmou víceposchoďovou pravoúhlou strukturu, lemovanou na třech 90 stupňových stranách vyklenutými "stadionu podobnými" strukturami ? s mřížím podobnou "budovou" bez střechy v pravé části centrálního čtyřúhelníku.

       Menší, stejně geometrické a pečlivě uspořádané "krabici podobné otvory" se jeví být za tím?

 


       Dojem obrovské řady extrémně prastarých ruin, většina z nich nyní bez střechy ale s rozsáhlými přetrvávajícími zdmi, pokryté "sněhem" ? a "hnědou hmotou" ať je čímkoliv je ? je nevyhnutný.

       Pokud je myšlenka masívní umělé "zdi" obkružující tento satelit obtížná na strávení, existence tisíců čtverečních mil jasně přímočarých ruin na tomto stejném ledovém satelitu bez vzduchu je zcela jistě přespříliš.

       Takže pojďme prozkoumat nějaké další důkazy?

       Zde (níže) je širokoúhlý barevný obrázek Cassini pořízený ze severního "polárního ledovce" a pólu. V horní střední části (červeně ohraničené) je oblast, kde se sonda dívá téměř horizontálně na místní povrch. Zde (níže) je širokoúhlý barevný obrázek Cassini pořízený ze severního "polárního ledovce" a pólu. V horní střední části (červeně ohraničené) je oblast, kde se sonda dívá téměř horizontálně na místní povrch.

 

 
 
 


      Potvrzení že "něco" (vedle udivující rovníkové "zdi") ční míle do vesmíru - zde, nad polární oblastí tohoto 900 mil širokého měsíce (níže) - lze vidět na tomto rovníkovém přibližovacím barevném snímku s nízkým rozlišením, pořízeným Cassinim ve výšce přibližně 500,000 mil, 26. prosince 2004.

 


       Povšimněte si (detail níže) řetězce jasných reflexních objektů - visích (nějak?) nad okrajem satelitu?

 


       Pak, když se podíváme podél jižního horizontu, vidíme stejný typ anomálie ? tentokrát "věžím podobné struktury", čnějící více než míli nad okolní terén (níže).

 


       Nad tím leží nápadně geometrický "vaflový vzor" - další důkaz, že ne všechno na Iapetu je zcela "přírodní"

       Všechno ukazuje směrem k "nepřirozenému" pokud ne mimořádnému vysvětlení pro tento "měsíc" ?

Pokračování


 

? 2005 Enterprisemission.com

 ? 2005 Richard Hoagland

? 2005 Translation: Luboš Janda

Připravila: Redakce Matrix-2001.cz

Šíření povoleno s výslovným souhlasem redakce.

Další díly