NASTAL ČAS CHIMÉR ?

       Zaplaví svět zvířata s lidskými geny? Několik lidských buněk v mozku myši z ní ještě nedělá napůl člověka. Ale co až bude mít zvíře celý mozek jen z lidských buněk a bude-li to třeba primát? Není to sci-fi, ale realita dneška. Vědci už vytvořili opice, jejichž mozek obsahuje lidské buňky. Myši, které mají dobře fungující lidské fotoreceptory v oční sítnici. Na světě jsou ovce, jejichž orgány jsou ze čtyřiceti procent z lidských buněk. V budoucnu se má zrodit myš, jejíž mozek bude pouze z lidských buněk. Genová manipulace u rostlin a živočichů má za sebou řadu úspěšných pokusů s kontroverzní odezvou. Nyní se na pořad dne zákonitě dostalo spojování lidských a zvířecích genů. Nejdříve se spojovaly geny různých zvířat. Vznikly například zeleně světélkující myši a také zeleně světélkující prasata. Do jejich genetické výbavy vpravili badatelé luminiscenční gen mořské medúzy. Pokusy posloužily k otestování nové metody genového přenosu. Cizí gen ale ještě nedělá ze živočicha chiméru. Co dnes vlastně označuje pojem chiméra a jak vědci k tomuto pojmenování přišli. Chiméra (chimaira) byla původně obluda z řeckých bájí. Zpředu vypadala jako lev, vzadu jako drak a uprostřed se podobala divoké koze. Odtud také název. Chimaira znamenalo koza. Hlavy měla chimaira také tři: lví, kozí a dračí a ze všech soptila oheň a dusivý dým. Celá rodina chimairy byla pestrá. Tatínek stohlavý obr, matka napůl žena, napůl had a jejími sourozenci byli dvouhlaví psi Kerberos a Orthos či Hydra, která měla po tatínkovi větší počet hlav - konkrétně devět a po mamince hadí tělo.

Současnost

       Chiméra v dnešním podání většinou nemá hrůzyplné vzezření. K tomu, aby byla označena za chiméru, musí mít čtyři rodiče. Vzniká totiž spojením dvou embryí různých zvířat a každé z embryí má otce a matku. Proto se dnes někdy chiméry označují jako tetraparentální organismy (tetra -čtyři). Typickým příkladem takové chiméry byla legendární kozoovce prezentovaná v roce 1985 v USA. Šlo o zvíře s hlavou kozy a tělem ovce, které vzniklo kombinací dvou embryí příslušných domácích zvířat. V těle této kozoovce byly čistě ovčí a čistě kozí buňky. Pro toto zvíře, jako seskládané z různých dílků, se ujal název Geep (od anglických slov goat -koza a sheep - ovce).

       Na části těla má ovčí vlnu, na jiných ovčí srst a stejně je tomu i s ostatními částmi těla. Rozdíl od zeleného světélkujícího prasete je v tom, že genově modifikované prase má všechny buňky od svých dvou prasečích rodičů a jsou jen doplněné světélkujícím genem medúzy. Geep má čtyři rodiče a dvoje různé genetické vybavení. Mezidruhové křížení, kterým vlastně také vznikají chiméry, nikomu dnes strach nenahání a je to jev v přírodě dosti obvyklý. Například mezek je křížencem oslice a hřebce koně, mula křížencem klisny koně a hřebce osla.

Etický problém?

       Na docela jiné úrovni zejména etické je vytváření zvířat s lidskými kmenovými buňkami. Buňky se odebírají z několikadenních lidských embryí a jsou schopny přeměnit se v jakýkoli z asi dvou set druhů lidských buněk. V Kalifornii implantoval Irwing Weissman lidské mozkové buňky do myšího plodu. Výsledkem byl kmen myší s přibližně jednoprocentním podílem lidských buněk v mozku. Následovat mají myši se stoprocentním podílem lidských mozkových buněk, které by byly použity k výzkumným účelům. V této souvislosti se nabízejí otázky. Budou takové myši myslet a cítit jako člověk? Co se stane, když uprchnou z laboratoře a budou se dál rozmnožovat? Někteří odborníci tvrdí, že je prakticky vyloučeno, aby zvířata s mozkem z lidských buněk myslela jako člověk, ale důkazy ani jistotu nikdo nemá. Jiní experti jsou naopak přesvědčeni, že lidské buňky mohou zvíře pozměnit docela podstatně.

       Před několika roky Esmail Zanjani z nevadské univerzity ve městě Reno (USA) vpravil lidské kmenové buňky do několika ovčích embryí. Původně očekával, že se mu takto podaří vypěstovat lidské krevní buňky, k jeho překvapení se však kmenové buňky ochotně měnily rovněž na buňky kostí, jater, srdce a mozku. Narodily se ovce, které měly lidské buňky prakticky ve všech orgánech a částech těla. Některé orgány, například ledviny, byly až ze čtyřiceti procent lidské. To samo o sobě problémem není tím spíš, že Zanjaniho ovce nevykazovaly žádné lidské vlastnosti či kvality. Geneticky upravené zvířecí orgány by však mohly posloužit jako přechodné řešení při čekání na lidského dárce.

Dvě základní otázky

       První se týká rozmnožování chimér a nastoluje velmi znepokojivé možnosti a scénáře. Pokud se implantují lidské kmenové buňky do zvířecího embrya ve velmi raném stadiu jeho vývoje, je možné, že kromě jiných orgánů vytvoří i orgány schopné vytvářet lidská vajíčka nebo spermie. Pokud se potom dvě takové chiméry spojí, teoreticky mohou lidské spermie jedné z nich oplodnit lidské vajíčko druhé chiméry a může se začít vyvíjet nová chiméra v lidské děloze jedné z chimér. Bude to pak člověk, kterého porodí chiméra? Nebo chiméra, která bude mít všechny vlastnosti člověka? Výbor americké Akademie věd (NAS - National Academy of Science) se tímto problémem už zabýval a dospěl k závěru, že za žádných okolností se chiméry nesmějí dál rozmnožovat. Další otázka se týká mozku a najít na ni správnou odpověď je ještě obtížnější.

       Tým z americké univerzity Yale například vpravil lidské kmenové buňky, které se už začaly formovat jako mozkové, do opičího mozku, aby prozkoumal možnosti jejich využití při léčení Parkinsonovy choroby. Podobných experimentů probíhá řada počínaje Harvardem a konče univerzitami v Asii, zejména v Singapuru a Jižní Koreji. Otázkou je, jak dalece si vzniklé subjekty, ať už půjde o genově manipulované jedince nebo o chiméry, začnou uvědomovat samy sebe, vnímat, jak dalece se u nich projeví schopnost myšlení a inteligence.

Různé státy, různé přístupy

       Čím dříve jsou lidské buňky vpraveny do zvířecího zárodku, tím více lidských vlastností může mít nový jedinec. Proto se takovému postupu seriózní vědci snaží vyhnout, i když například ve Velké Británii neexistuje žádný zákon, který by tuto otázku upravoval. Je to nepsaná, ale zatím dodržovaná dohoda mezi vědci. V USA naopak existuje zákon, který implantaci lidských buněk do zvířecích blastocytů zakazuje. To se však týká jen výzkumných ústavů financových federální vládou USA. Vědci a ústavy, které jsou financovány soukromě nebo jednotlivými americkými státy, těmito pravidly omezováni nejsou. Touto cestou se proto vydal Ari Brivanlou z Rockefellerovy univerzity v New Yorku. Chce vpravit lidské kmenové buňky do tří- až pětidenního myšího blastocytu a implantovat takto upravený zárodek do myší dělohy. V Kanadě musí být zvířecí zárodek alespoň jednodenní. Pak mu lze legálně transplantovat lidské buňky.

       Daleko provokativnější otázkou než kdy implantovat lidské buňky je problém, kam je implantovat. Irwing Weissman s kolegy ze Stanfordovy univerzity v Karolíně (USA) založil soukromou výzkumnou společnost, aby měl k pokusům volné ruce. Chce transplantovat lidské kmenové buňky, které se už utvářejí jako nervové, do mozků pokusných myší, kterým jejich neurony odstraní těsně před narozením. Výsledkem by měly být myši s mozky z lidských buněk. Weissman chce na těchto mozcích zkoumat možnosti léčení rakovinových nádorů mozku a drogové závislosti. Protože si Weissman uvědomoval, že z etického hlediska jde o vysoce problematickou záležitost, konzultoval Hanka Greelyho, bioetika ze Stanfordovy právnické univerzity, který se těmito otázkami zabývá.

       Greely sestavil dokonce zvláštní výbor, aby záležitost nestranně posoudil. Výsledek? Doporučení, aby se experiment uskutečnil, ale aby se při něm soustavně sledovalo, zda se nevytvářejí nějaké zvláštní mozkové struktury, které připomínají lidské chování. Weissmanovy pokusy až dosud nebyly příliš úspěšné a doba, kdy některá z myší by mohla ráno pozdravit svého tvůrce "Ahoj, jsem Mickey," je kdesi v nedohlednu. Je otázkou, co by se stalo, kdyby se lidské kmenové buňky implantovaly do mozku embrya třeba šimpanze ve velmi raném stadiu jeho vývoje. Problémem takové chiméry - částečně šimpanze a částečně člověka - se už nějaký čas intenzivně zabývá zvláštní etická skupina na americké univerzitě Johna Hopkinse. Podle americké Akademie věd (NAS) by transfer lidských kmenových buněk do embryí primátů zejména v raném stadiu vývoje neměl být povolen.

Tabu a zákazy

       Spousta lidí, možná dokonce většina, dnes vnitřně pokládá vytvoření zvířete byť jen trochu s lidskými prvky za morálně špatné, dokonce hodné odsouzení. Jen málokdo je ochoten zhodnotit možný přínos těchto pokusů pro výzkum léčení chorob. Jen málokdo ale také dokáže přesně formulovat, co ho k odmítání vede. Je to jakýsi vnitřní, většinou přesně nedefinovatelný pocit. Možná vnitřní tabu, které zakazuje míšení zvířat a lidí. Možná je to nepřirozenost a neobvyklost chimér. Je to poněkud nelogické, protože právě člověk ovlivňoval nepřirozenými zásahy přírodu po celá staletí. Bez zábran křížil a šlechtil domácí zvířata i zemědělské plodiny a na výsledky byl patřičně hrdý. A zatímco ještě začátkem devatenáctého století se považovala transfuze krve za morálně nepřijatelnou, dnes člověk dospěl až k transplantacím orgánů, dokonce samotného srdce, a na světě už pobíhá spousta dětí ze zkumavek.

        Pokud je třeba tabu změnit, lidé je změní. A pokud je nezmění, stejně se vše, co je technicky možné, obvykle uskuteční. Jakákoli preventivní opatření a zákazy jsou předem odsouzeny k neúspěchu. Dospěje-li věda na určitou úroveň, nedá se zastavit. Výzkumy se jen přenesou do jiné země, kde budou zcela neovlivnitelné.