Podněty a impulzy k naší činnosti přicházejí především od našich citů. Většina lidí je velmi daleko od stupně, na kterém může moudře důvěřovat svým citům nebo kriticky přijímat své instinkty. U mnohých citové nálady kolísají mezi temným zoufalstvím a rozmařilou radostí. Cítění je trojího druhu. Nejnižší je vášnivé, nejvyšší je intuitivní a mezi nimi je emocionální. Jakmile nějaký cit, který se nás zmocní, dosáhne mimořádného stupně, stává se vášní. Proto vášně, které jsou vlastně silnými city, potřebují více záměrného úsilí vůle, aby byly podřízeny kontrole. Když necháme naše city ve zmatku, přinesou utrpení. Proto je nutné převychovat city, pokud chceme, abychom jednali správně.
Emoce mají nad člověkem tak velkou moc, že budou zoufale bojovat, aby se ubránily rozumu, odporovat diktátu uvážlivého úsudku a snažit se ovládnout mysl násilím. Také silná citová připoutanost k jiné osobě může posílit vliv ega. To se často stává nejen v rodinných vztazích, ale někdy také ve vztahu guru-žák. Jedním z negativních rysů, který sice není tak agresivní, je trpká nálada trucovitého chladu, egocentrického sebelitujicího pocitu, že je mu ubližováno druhými lidmi. Člověk uraženě a rozmrzele svaluje vinu za situaci na druhé a šíří atmosféru nepřátelského citového napětí. Pokud se nezmění city člověka, nemůže nastat ani žádná trvalá změna k lepšímu v jeho osobním životě, v něm samém a v jeho vztahu k ostatním lidem.
Negativní vlastnosti jako je žárlivost nebo sebelítost nestačí jen potlačit, ale musíme je také nahradit pozitivními vlastnostmi. Každá hněvivá nálada a animální chtíč, sebezraňující touha a společensky škodlivá chtivost je překážkou na cestě, kterou bez patřičného boje neodstraníme. Nesmíme se stát obětí negativních citů a trpkých myšlenek. Ty nic nenapraví a způsobí ještě větší a také zbytečné utrpení. Pokud se chceme zbavit neústupného negativního citu, musíme jej nahradit novým pozitivním citem, který má větší intenzitu. Ty nižší mizí samy od sebe, pokud vpustíme a podporujeme ty vyšší. Impulsivní jednání je ukvapené a často špatné. Pokud již cit nadále nezatemňuje rozum, když intelekt již nadále není schopen umlčet pocit svědomí, pak můžeme záležitosti lépe posoudit a pravdu jasněji postřehnout.
Ten, kdo chce nalézt pravdu o nějaké záležitosti, musí podrobit své emoce faktům, které vzbuzují jejich odpor. V úvaze musí přijmout i závěry, které překvapí. Jinak by ho emoce vedly k chybným závěrům. Každý, kdo se začne zabývat hledáním, musí věnovat velkou pozornost citovým a mentálním pohnutkám v sobě. Je třeba, aby zavrhoval ty nižší a souhlasil s těmi vyššími. Hledání nebude úspěšné, pokud nám chybí prvek bohatého citu se vřelou oddaností. Jestliže se chceme úspěšně změnit, musíme odstranit ze svého života nižší city. Pokud dovolíme, aby byly dominující, podporujeme náš egoismus, který situaci nesprávně pochopí. Vášně a nižší emoce je správné ovládat rozumovým myšlením, které, pokud má být vyrovnané, musí být provázeno vyššími a vznešenějšími emocemi.
Můžeme své city cvičit, aby se staly ušlechtilejšími, jemnějšími, aby reagovaly na vyšší podněty a ideály. Takovéto city nebudou vycházet nadále z ega, ale ze života Nadjá hluboko uvnitř ega. Vnitřní rovnováhu nalezneme, pokud city ovládneme a když se zaměříme na ono „Já“, které je zažívá. Udržovat vnitřní cit nebude snadné. Přijdou zkoušky, ve kterých prohrajeme. I když se silně prosadí negativní, výbušný nebo depresívní cit, nesmíme jej projevit v chování ani vyjadřovat v řeči. To je krok ke kázni jáství. Ti, kteří projevují citovou labilitu, se musí naučit ovládání a moudrému užívání citové hnací síly. Nejtěžší je, odtrhnout se od své vlastní minulosti. Čím více jsme citově založeni, tím více jsme zranitelní. To můžeme zmírnit, pokud budeme pěstovat rozum stejné síly jako city a prohlubovat klid. Sebeovládání by mělo být naším přítelem ve všech událostech života.
Všechny myšlenky neovládají náš život, ale jen ty, které vznikají a jsou živeny city, nás nutí k činnosti. Proto by měl každý pěstovat vyšší city, jako je laskavost, pochopení, trpělivost a tolerance. Avšak málokdo je může oddělit ve svém vědomí od myšlenek. Schopnost to udělat je základem, jak pro sebepoznání, tak pro překonání sama sebe. Musíme se pozvednout nad své citové já, aniž bychom opustili schopnost cítit a ovládat ho rozumem, vůlí a intuicí. Je třeba opustit rušivé a zneklidňující emoce, sentimentalitu a žít v těch ušlechtilejších. Pak nás již souhlas druhých nebude vzrušovat a jejich kritika nebude bolet, nebudou existovat touhy a úzkosti, vášně a zármutky obyčejných a každodenních lidských reakcí. Místo toho budeme vnímaví k nejvznešenějším, nejkultivovanějším citům.
Je nutné udržovat citové problémy oddělené od intelektuálních. To ale neznamená, že má intelekt žít existenci zbavenou jakéhokoli citu. Pokud hledající dosáhne vyrovnané osobnosti, pěstoval klid a zvládl své egoistické impulsy, pak cit a rozum spojí své síly s intuicí a vytvoří kvalitu inteligence. Pak bude cítit, co si myslí a myslet to, co cítí. Nezískáme jen suchou intelektuální zkušenost, ale zkušenost živoucí, protože budeme cítit to, co víme. City budou správně usměrňovány a jeho myšlenky pravdivě formulovány. Jakmile soucítění, které má svůj počátek v citech, projde rozumem, není zničeno, nýbrž je vyváženo. Je vhodnější přijmout radu rozumu, než se poddat nadšení impulzu, vzrušení citu nebo podnětu vášně.
Nestačí myslet a jednat pouze pod vlivem sentimentálního a emocionálního citu, ale měli bychom usilovat o pravdivý cit, kterým je intuice. Cit, pokud je zjemněn, pročištěn a osvobozen od egoismu, přeměňuje se v intuici. Osobní city nás vtahují do událostí života, kdežto intuice nám umožňují vidět je z nadhledu. Emoce musí být udržovány v mezích, které musí stanovit intuice a inteligence. Pokud cit není držen na uzdě rozumem a není řízen vůlí, může nás zahnat do pošetilostí a neštěstí. Nejsou to emoce, čeho se máme chránit, ale narušení, které mohou vyvolat. Neměli bychom reagovat na negativní nebo nízký cit stejným způsobem. Čím větší nepřátelství je nám projevováno, tím větší by měl být vnitřní klid, se kterým byste mu měli čelit.
Cit, který není ovládán, může být pro nás i pro druhé velmi destruktivní, ale pokud je ovládnut, stává se pro všechny konstruktivní a blahodárný. Tak, jak získáváme vládu nad svými city, stávají se méně zdrojem negativních myšlenek a více zdrojem povznášejících myšlenek. Tato kázeň nám nakonec umožní být stále více pánem sama sebe a stále více budeme schopni podrobit si své vášně. Nejdříve je nutné odepřít každou formu vnějšího vyjádření těm citům, které jsou naprosto škodlivé pro náš duchovní pokrok a těmi jsou zášť, hněv, závist a nenávist. Hledající musí uvést citovou přirozenost a sklon k vášni pod kontrolu. Jednat v klidu a nezávisle na emocích znamená jednat moudře a úspěšně.
Skutečné bytí je nad vášněmi a emocemi, které je nutné ukáznit. Filosofický výcvik hledajícího je velmi potřebný k získání potřebných charakterových vlastností a k převýchově citů. Mravní myšlení a metafyzické tvoření idejí bude tak hluboké a vážné, že se zaměří na jeho emocionální cítění, a jakmile toto bude pročištěno, splynou s ním. Emoce, které pociťujeme v srdci, myšlenky které vytváříme, ovlivňují prostředí a atmosféru vně nás. Abychom dokázali ovládat emoce a soustředit myšlenky, musíme dosáhnout určité vnitřní síly. Správné zušlechťování a zjemňování citů pozvedá hledajícího na stále vyšší úroveň. Zatímco city běžného člověka jsou pomíjivé emoce, vášně, stresy nebo nálady, city filosofa živí trvalý, povznesený stav.
Filosofie požaduje ovládnutí nižších emocí. Vyšší emoce máme chovat v lásce a pěstovat je. Cit v podobě slepého animálního instinktu a nevědomého lidského sobectví má být tvrdě ovládnut rozumem. Neztratíme schopnost cítit, ale budeme osvobozeni od sentimentality a ponižující živočišnosti. City, které jsou očištěny a ukázněny, povzneseny a zušlechtěny, odosobněny a poučeny, se stávají pravým vyjádřením filosofického života, který v sobě zahrnuje i radostné pěstování nejušlechtilejších citů Života. Učí nás, jak uvést své city v soulad s tvrdými a nesmlouvavými pravdami filosofie. Přesto nestačí řídit se pouze citem, jestliže je to provázeno nevědomostí, důvěřivostí nebo nevyrovnaností.
Běžný člověk je schopen v dané situaci většinou jen citové reakce. Intelektuální nebo intuitivní úsudek přichází později, přijde-li vůbec. Hledající řídí svůj sebevýcvik k tomu, aby obojí pracovalo současně. Ten, kdo podrobuje své emoce a vášně rozumu a svůj rozum intuici, je ušetřen mnohé lítosti. Máme možnost oddávat se nižšímu druhu emocí a vášní nebo můžeme pozvednout celou citovou přirozenost na úroveň, kde v klidu vládne láska a krása, ušlechtilost a vnímavost. Skutečná svoboda člověka se vyznačuje absencí citových bouří, myslí zakotvenou v neosobní Pravdě a v harmonii s ní se utvářejí jeho osobní city. Neměli bychom dovolit, aby city, emoce a vášně zaplavily rozum, pokud ovšem není cit skutečně intuitivní, emoce skutečně neosobní a vášeň vášní po nejvyšší Pravdě.
Paul Brunton: ,,U primitivního člověka jsou emoce na nejpřednějším místě. Časem a evolucí se s nimi začne mísit rozum a později ovládne nižší emoce. Postupem času a další evolucí se jako výsledek jemnějších emocí objeví intuice. To je postup citového života v člověku".
partner Matrix 2001
