Okultní tajemství skrytá za americkým dolarem (5)

Analogicky podobná situace nastává ve starém Řecku, navazuji tím na problematiku „Ištařiných chrámů“, o kterých jsem se podrobněji rozepisoval v předešlé části. Zhruba někdy kolem roku 1000 př.n.l. začali Řekové razit mince jako jakési žetony, které dostávali věřící v Dionýse výměnou za dar, který byl věnován posvátnému býku „Dionýsova chrámu“. Polovina z masa obětovaného býka byla spálena na počest boha a druhá polovina byla rozdělena shromáždění, tedy především těm, kteří se mohli prokázat mincemi jako důkazem o předchozím obdarování.

Když se začala ražba mincí ve velkém měřítku v Římě kolem roku 269 př.n.l., opět to bylo v přímé souvislosti s tzv. „božským aspektem“. Nové stříbrné mince se nazývaly „denáry“ a byly ražené přímo v chrámu „Juno Moneta“ (viz obr. vlevo). Pouze pro připomenutí, Juno je v římské hierarchii božského panteonu manželkou Jupitera. Slovo „moneta“ znamená varovat. Toto označení má souvislost s jedním historickým incidentem, ve kterém posvátné husy bohyně Juno varovaly Římany ohledně hrozícího útoku ze strany Galů.

Římané vnímali Juno jako ochránkyni státu. Vydávání peněz bylo jednou z činností Říma, které inaugurovaly toto město do velmi privilegovaného postavení vůči celé zbylé říši. A je to právě přídomek bohyně Juno, který známe pod označením „Moneta“, který po etymologické rovině později transformoval v anglický výraz „money“ (peníze), „monetary“ (peněžní) nebo dokonce i ve výraz „mint“, v překladu (mincovna). Myslím, že výše uvedené příklady ohledně původu peněz v oblasti evropského panteonu jsou dostačující.

V podstatě lze říci, že v antice bylo množství peněz v oběhu uvnitř společnosti nutně limitováno množstvím zlata a stříbra, které bylo dáváno k dispozici mincovnám. Tato omezená či, chcete-li, limitovaná emise peněz přímo ovlivňovala potenciál hospodářského růstu. A když by někdo dosáhl hospodářského růstu pros