Co je to člověk - člověk to zní hrdě!?

Pojem člověk se zdá být relativně jasný a pravda je, v běžném životě nám používání tohoto slova nečiní žádné zvláštní potíže a většinou ani v souvislosti s ním nevznikají nějaké nejasnosti či dvojznačnosti. Pokud ale tento pojem začneme zkoumat detailněji, zjistíme, že to není zdaleka tak jednoduché.

Začnu možná trochu zeširoka, protože pociťuji nutnost vyjádřit se k jednomu jevu, který svou obecností přesahuje rámec tohoto článku, ale zároveň se ho též dotýká. Lidské poznání a zejména to poznání, které si říká vědecké, se stále více soustřeďuje na menší a menší části celku, které důkladně rozpitvává do nejmenších detailů a snad je možno říct, že občas i úspěšně, ale na druhé straně již chybí komplexní pohled na celek. Jsou prováděny poměrně dobré a důkladné analýzy, ale syntéza výsledků těchto analýz je zanedbávána. Otázkou je, jak dalece je tento trend záměrný.

Možná, že právě na vědě o člověku je tento jev zřetelně patrný. Vědci již mají pocit, jak jsou jim známy elektrochemické a fyzikální procesy v každičké buňce, zkoumají DNA a údajně již rozluštili její kód, ale zdá se, že člověku jako celku stále nerozumí a dokonce ani zcela nechápou to, co člověk v celé své celistvosti vlastně je.

Dle mého názoru velmi zřetelně chybí interdisciplinární propojení poznatků. Velmi často dochází k absolutizaci poznatků z jedné úrovně poznání či z jednoho úhlu pohledu a tím i odmítání poznatků z jiných úhlů pohledu a jiných rovin poznání. Přitom se dost často jedná pouze o zdánlivou rozpornost, která se rozporně jeví jen vzhledem k nedostatku našeho poznání či neschopnosti (někdy i nemožnosti) se na věc podívat z vyšší úrovně.

Je zajímavé pozorovat, jak někteří badatelé, kteří přicházejí s velmi zajímavými poznatky a náměty například z historie, takže jsou bráni jako tak zvaní alternativní badatelé (ve vztahu k oficiální vědě), zcela ignorují poznatky jiných alternativních badatelů a opírají své teorie mimo jiné o školské poznatky, které jsou již často vyvráceny. Klasickou ukázkou je v tomto případě egyptologie.

Dalším znakem je určitá potřeba některých badatelů mít výlučnou pravdu. Příkladem je fenomén UFO. Je několik druhů výkladů, které tento jev vysvětlují. Proč však nutně uvažovat o tom, že pouze jeden výklad je správný? Proč by tento jev nemohl být v jednom případě létajícím talířem mimozemšťanů, v druhém psychickým vjemem pozorovatele, v dalším manifestací vyšších inteligencí nebo utajovaným výsledkem vývoje pozemských technologií?

Po tomto úvodu je zřejmé, že mojí snahou bude věnovat se „problému“ člověk pokud možno co nejkomplexněji, i když možná k určité nespokojenosti části čtenářů někdy bez jednoznačných závěrů a spíše jako námětů k zamyšlení.

Zajímavá je mimo jiné i otázka, co je již člověk a co již není člověk z pohledu vývojového stupně. Otázka je možná trochu zavádějící, protože do určité míry předpokládá teorii evoluce tak, jak je nyní převážně chápána. Kterou bytost, jež je na tak zvaně nižším vývojovém stupni si s jistotou dovolíme označit jako ještě ne-člověka či před-člověka a podle jakých znaků? Zrovna tak i z druhé strany vývojového žebříčku, kterou bytost bychom již onačili jako nadčlověka (supermana), a kterými znaky by se od nás odlišoval? Osobně nepochybuji, že v lidské historii se na Zemi objevili (pojem „objevili“ jsem použil právě pro možnou variabilitu způsobu průniků do konkrétních bodů časoprostoru našich dějin) bytosti, které nebyly vnímány jako lidé, ať díky svým pro tehdejší lidi mimořádným schopnostem či technologiím.

Dalším problémem pak budou tvorové vyvíjející se paralelně s námi. Kdy počet odlišujících prvků řekne tak, to už není člověk, a které to budou prvky? A jako odlišující prvek teď nemám na mysli určení, zda se jedná o pozemšťana nebo mimozemšťana. Potíže zejména vyvstanou s hybridy, tak jak o nich uvažují různé alternativní či konspirační texty.

Dokonce jsem přesvědčen, že vzhledem k velké variabilitě lidských forem na Zemi (barva pleti, vzrůst, vzezření, povahové rysy nebo kultura), bude podobnost mezi některými mimozemšťany a některou lidskou rasou větší než mezi jednolitými lidmi.

V této souvislosti mě udivuje, jak někteří badatelé či „badatelé“ s téměř neochvějnou jistotou tvrdí, jak vypadají například Síriané, Arkturiané, Plejáďané či dokonce Androméďané. V případě Plejáďanů se dokonce jedná o více hvězdných systémů a v případě Androméďanů dokonce o celou galaxii, a tak je na místě připustit možnost podstatně větší variability vzhledu a forem bytostí.

Zajímavé je, že všechny mimozemšťany označujeme dle názvu jejich hvězdy či souhvězdí, ale sami sebe jako pozemšťany, ačkoliv bychom se v duchu názvů ostatních měli nazývat spíše Slunečňané.

Na pojem člověk je možno se podívat z více možných zorných úhlů a více rovin poznání a pro komplexní pohled jsem zvolil již známý systém Bůh – duch – duše – člověk, který je však do značné míry vnímán pod dogmaty různých církevních nauk a v důsledku toho někdy i jako systém manipulace. Proto tento systém označuji dle mého názoru přesnějšími či méně zavádějícími pojmy Teoversum – vícedimenzionální bytost – vědomí jako relativně autonomní část vícedimenzionální bytosti – ego.

Pojem ego, tak jak jej vnímám a používám, se nekryje s pojmem člověk, protože pojem člověk je dle mého názoru průnikem dvou úrovní. Zjednodušeně a bohužel i částečně zkresleně (což vysvětlím později) se to dá vyjádřit tak, že člověk je komplexem dvou složek duše (vědomí jako relativně autonomní části vícedimenzionální bytosti) a ega. Přitom vlastní ego se skládá rovněž ze dvou složek, a to těla a mysli. Obvykle se používá soubor tělo a psychika, ale vzhledem k tomu, že pod pojmem psychika se většinou rozumí duše, používám pro rozlišení pojem mysl.

Základní rozdíl proti běžnému pojetí spočívá v rozšíření dvou složek člověka, tj. těla a duše, které považuji za nepřesné, na složky tři: tělo + mysl (tvořící ego) a duši. Hlavní rozdíl mezi duší a myslí ega je ten, že duše po skončení inkarnace přetrvává, zatímco mysl smrtí končí. Ego je role, kterou si duše přišla zahrát a role nemůže být redukována pouze na tělo. Vzhledem k tomu, že jsem tuto myšlenku rozvedl již ve více článcích, nebudu se jí v tomto textu věnovat.

Zjednodušení a zkreslení tohoto stanoviska spočívá v tom, že z pohledu vyšší úrovně je duše tvůrcem nebo minimálně spolutvůrcem svého ega, svého tělesného a mentálního vzhledu. Spolutvůrcem je v tom slova smyslu, že jiná vyšší bytost stvořila něco jako vzorové ego a konkrétní podoba je již dílem duše. Obdobně jako v on-line počítačové hře simulující realitu programátor vytvoří vzorového avatara a podobu konkrétního avatara a jeho vlastnosti tělesné a psychické si již dotváří hráč sám.

Problémem soudobé lékařské vědy je skutečnost, že ze tří složek člověka duši neuznává vůbec a mysl posuzuje pouze jako funkci těla, přičemž má ještě často tendenci omezit ji na elektrochemické reakce. Nelze se pak divit, že takovéto redukované pojetí neumožňuje pochopení a vysvětlení mnoha jevů a úkazů, jejichž existence je vědeckými metodami zcela prokázána, a proto se takovýmto důkazům i poměrně úzkostlivě vyhýbá.

Je důležité si uvědomit a připustit, že i tak zvaně vyšší bytost může přijít sehrát na Zemi svoji negativní roli. Jako příklad uvádím role jako byli Stalin či Hitler, ale netvrdím, že to tak skutečně v těchto případech bylo. Uvedl jsem je pouze jako příklad osobností známých všem, ale na druhé straně vidím jako nepochybné, že se nejednalo o nízké („začínající“) duše, páchající „zlo“ z nevědomosti. V uvozovkách jsem uvedl slovo zlo pro jeho relativitu. Dodnes je mnoho lidí, kteří věří, že páchali dobro pro lidstvo.

Jsme my lidé opravdu tak výjimečné bytosti, jak se dočítáme v mnoha různých koncepcích vývoje Země a Vesmíru zejména pocházejících z channelingových zdrojů? Jsme středobodem Vesmíru s nesmírným potencionálem nebo bychom se spíše měli řadit k jeho škůdcům (také jsem slyšel, že lidstvo je plíseň vesmíru)? Na jedné straně se bráním myšlence, že by lidstvo bylo zase tak výjimečným fenoménem v naší Galaxii či dokonce Vesmíru, ale zase na druhé straně se mi zdá, že mimořádný zájem mimozemských či nadpozemských bytostí o nás také nemůže být zcela náhodný. Částečně mně to připomíná situaci Čechů, kdy na jedné straně je velký zájem o využití jejich schopností, ale na druhé straně strach z jejich schopností vyvolává kroky směřující k tomu, aby je nemohli plně využít, protože pak by byli příliš velkou konkurencí.
Vytvořil jsem si pracovní hypotézu, že minimálně jedním z hlavních důvodů je lidská schopnost silných emocí. Silné emoce jsou přitažlivé pro různé druhy bytostí z různých úrovní.

Zcela nepochybně jsou lidé se svými zejména silnými negativními emocemi přitažliví pro různé parazitické formy bytostí, které se tak živí našimi negativními energiemi. Logické také je, že se snaží působit na jednotlivé lidi a lidstvo tak, aby těchto negativních energií strachu, nenávisti a utrpení bylo co nejvíce.

Druhou skupinou jsou bytosti, které přitahuje možnost využití emocí při tvoření reality. Tvůrčí představa, myšlenka či záměr položené na mocnou emočně energetickou vlnu mohou podstatně ovlivňovat realitu, což může tomu, kdo toto ovládá, dát výrazný mocenský prostředek.

Na druhou stranu si myslím, že i naše schopnost silně prožívat lásku, radost, štěstí, smích může přitahovat vyšší bytosti, které se „koupou“ ve vlnách těchto našich pozitivních emocí.

Jako vše ve stvořeném světě i my lidé jsme polaritní. Je možné, že my lidé jsme zajímaví tím, jak „daleko“ jsou póly vzdálené, jak silné jsou protipóly (má-li někdo tu potřebu, může si představit protipóly dobra a zla) jak u jednotlivých lidí, tak u celého lidstva. Následkem je na jedné straně vysoká míra disharmonie, ale na druhé straně na Zemi rozhodně není monotónní nuda. Rozmanitost a pestrost různých dějů a jevů rovněž může být předmětem zájmů ne-lidských entit.

Možná se může zdát, že v posledních článcích (o matrixu, egu a antropomorfním Teoversu) se pohybuji v kruhu a opakuji stále tu samou věc, jen z různých úhlů pohledu. Důvodem je to, že považuji za velmi důležité, abychom v dnešní době pochopili, kdo opravdu jsme, protože jen to nám umožní plné pochopení smyslu našeho současného konkrétního života a tím i svobodnou volbu naší další cesty.