Šedí mimozemšťané: Odkud pocházejí? (2)

Když se posuneme o deset let v čase dopředu, zavede nás další případ do státu Mississippi. Případ je pozoruhodný tím, že oběti únosu si prožily obrovské trauma a je velice nepravděpodobné, že by si všechno vymyslely a svůj duševní stav jen fingovaly.

Pascagoula, stát Mississippi 1973

Další podivný případ, který se stal devatenáctiletému Calvinu Parkerovi a dvaačtyřicetiletému Charlesi Hicksonovi, měl ve skuteřnosti předehru už den před setkáním obou mužů s mimozemšťany. 10. října 1973 pozorovalo patnáct různých lidí, včetně dvou policistů, velké stříbrné UFO, které se pomalu pohybovalo nad staveništěm v St. Tammany Parish v New Orleans ve státě Lousiana.

Jen o nějakých 24 hodin později si Hickson a Parker prožili tu největší hrůzu v životě – děsivé setkání s tajuplným UFO.

Oba muži pocházeli z města Gautier ve státě Mississippi a právě rybařili na řece Pascagoula. Už v 9 hodin večer prý byla hustá tma, když tu za sebou muži zaslechli bzučivý zvuk.

Otočili se a na druhém břehu řeky spatřili zdroj toho zvuku – ohromeně se dívali na zářící objekt vejčitého tvaru s modravým světlem vpředu.

Podivné plavidlo se vznášelo několik metrů nad zemí asi deset metrů od břehu. Užaslí rybáři viděli, jak se v objektu otevírají dveře a ven vylétají tři podivné bytosti, které se začaly vznášením pohybovat přes řeku směrem k nim. Přestože měly nohy, nepoužívaly je a levitovaly kousek nad hladinou.

Parker a Hickson později bytosti popsali jako „asi metr a půl vysoké s hlavou bez krku, která připomínala kulku do pistole, místo úst prý měly jen štěrbinu a tam, kde mají lidé nos a uši, měly bytosti jakési kónické výčnělky, které připomínaly mrkev, jež se dává sněhulákovi místo nosu. Oči neměly žádné, jejich pokožka byla šedá, nohy oblé a ruce podobné pařátům.“

Vyděšeného Hicksona vzaly dvě z bytostí a třetí vzala Parkera, který strachy omdlel. Hickson později vypověděl, že jakmile ho bytosti uchopily, aby ho odvedly do lodi, cítil, jak je náhle ztuhlý a strnulý. Pak s nimi prý i on levitoval dovnitř, kde se nacházela jasně osvětlená místnost, v níž se vznášel a spolu s ním i zařízení podobné oku, které ho prohlíželo a vyšetřovalo.

Po tomto otřesném zážitku nechaly bytosti Hicksona levitovat v místnosti a sami ji opustily, zřejmě šly vyšetřit Parkera. Zhruba po 20 minutách martyrium skončilo a Hicksona zase nechali vylevitovat z plavidla ven. Tam už se na zemi svíjel plačící a modlící se Parker. Loď se během okamžiku vznesla kolmo vzhůru a zmizela jim z očí.

Když se oba muži vzpamatovali, nevěděli, co mají dělat. Svůj úděsný zážitek se jim nikde hlásit nechtělo, ale oba cítili povinnost to někomu sdělit. Přestože se báli výsměchu, zavolali na leteckou základnu Kessler Air Force Base v Biloxi. Základna Kessler pak kontaktovala místního šerifa.

Oba muži se báli reakce muže zákona, a tak se rozhodli, že se nejdřív vydají do redakce místních novin. V redakci už nikdo nebyl, a tak se nakonec přece jen rozjeli za šerifem. Šerif se přirozeně domníval, že jde o nějaký podvod, a aby z Hicksona a Parkera dostal pravdu, vyslechl je v místnosti, která byla tajně odposlouchávána – doufal, že se některý z nich podřekne a prozradí mu, že si to všechno vymysleli.

Brzy se zpráva o podivné události začala šířit. Místní tisk vydal článek o únosu jako první a zpráva se rozletěla po drátech do všech koutů země. Za pár dní už byly pascagoulského incidentu plné všechny hlavní zpravodajské relace a tiskoviny po celých státech. Organizace Aerial Phenomena Research Organization (APRO) vyslala do Mississippi na vyšetření případu profesora Kalifornské univerzity Jamese Hardera a za Letectvo Spojených států dorazil také Dr. J.Allen Hynek. Harder a Hynek vyslýchali Hicksona a Parkera společně. Harder Hicksona zhypnotizoval, ale ten začal mít tak obrovský strach, že procedura musela být přerušena.

Oba unesení absolvovali test na detektoru lži, kterým bez potíží prošli. Harder a Hynek, oba respektované kapacity ve svých oborech, tak příběhu dvou unesených mužů uvěřili.

Hynek později prohlásil: „Jednoznačně tam bylo něco, co nebylo pozemského původu.“

O několik týdnů později se odehrál další incident, který s tímto dřívějším zřejmě nějak souvisel, to když pobřežní stráž a rybáři pozorovali podivný kovový objekt pod říční hladinou.

Podivný objekt žlutooranžově svítil a stráž ho honila po řece Pascagoula. Loď se k němu několikrát dostala na dosah dlouhého bidla, ale vždycky, když se jím strážce objektu dotkl, ten zhasl, poodplul kus stranou a tam se zase rozsvítil. Tato zvláštní hra na honěnou trvala asi 40 minut a pak objekt zmizel neznámo kam.

Pascagoulský incident je jedním z nejneobyčejnějších setkání s UFO a mimozemšťany, jaké bylo kdy zaznamenáno. Přestože se únos týkal pouze dvou lidí, byly neznámé létající objekty té noci pozorovány celou řadou dalších osob. Oba unesení muži na své verzi příběhu trvali, přestože pro události z noci 11. října 1973 dosud neexistuje žádné pozemské vysvětlení.

[Velké díky patří autorům stránky http://www.ufocasebook.com/Pascagoula.html, kteří na této adrese prezentují skvělý článek o výše popsané události.]

Poslední případ bude řada z vás jistě znát díky filmu Fire in the Sky (Oheň v oblacích), který vypráví příběh Travise Waltona, mladíka pracujícího spolu s šesti dalšími dřevorubci v arizonských lesích.

Arizona 1975

Sedmičlenní skupina dřevorubců právě ukončila pracovní den a všichni se společně vraceli nacpáni do automobilu typu pick-up po odlehlé dřevařské silnici vinoucí se hlubokými lesy. Byl už téměř listopad, takže slunce už zapadlo, ale posádka vozu si pojednou v lese všimla velice silného zdroje světla. Řidič zastavil, aby si všichni prohlédli, co to je. Nedaleko silnice uviděli zploštělý disk vznášející se nad zemí. Jeden z mužů, Travis, vystoupil z auta, aby se na objekt podíval zblízka.

Travis se k objektu blížil a ohromeně si ho prohlížel, když ho najednou oblilo modré světlo a on dostal ránu, jako by ho zasáhl elektrický proud. Ostatní, kteří mezitím vylezli z auta za ním, se vyděsili a rychle se do vozu vrátili. Po krátké debatě se muži rozhodli, že pro Travise půjdou, jaké ale bylo jejich překvapení, když zjistili, že Travis je pryč. V šoku se rozjeli do městečka a tam všechno nahlásili místní policii.

Policisté jim zpočátku nevěřili, domnívali se, že buď Travise sami zabili, nebo se tímto způsobem snaží krýt nějakou nehodu, která se Travisovi stala, a on při ní přišel o život. Všichni podstoupili test na detektoru lži, ale všichni vypověděli navlas to samé, a zdálo se, že mluví pravdu. Bylo zahájeno rozsáhlé pátrání, ale po Travisovi nebyla nalezena ani stopa – ani přímo na místě setkání s talířem, ani nikde jinde.

Travis později vypověděl, co se mu přihodilo. Prý byl neznámo jak dlouho v bezvědomí, ale pak se probral a nejprve si myslel, že je v nemocnici. Pomyslel si, „Díky bohu, jsem v nemocnici, odvezli mě do nemocnice.“ Pak si ale všiml, že vzduch je velice vlhký a horký. Necítil se pohodlně a pak si všiml, že má na sobě pořád své pracovní oblečení. „Proč mi ho sestra nesvlékla?“ ptal se sám sebe.

Jak se probíral k čím dál větší bdělosti, zjistil, že je kolem hrudníku k posteli připoután. V dálce viděl pohyb nějakých postav, a tak na ně chvíli zaostřoval, až zjistil, že to nejsou doktoři a sestry, ale nějaké „hrozivé bytosti“.

Pak už na něj hleděly tři bytosti s humanoidními rysy. Měly nezvykle velké hnědé panenky velikosti čtvrtdolaru. Na výšku měly bytosti něco málo pod metr a půl, byli hubené a jejich kůže vypadala jako marshmallows (žužu). Měly malé jemné ruce a prsty bez nehtů. Oproti drobnému tělu měli všichni nepoměrně velkou a zcela lysou hlavu. Travis do jedné z bytostí strčil a překvapeně pocítil, jak je velice lehká. „Jako bych strčil do nějaké jemné a pórovité houby na mytí,“ vypověděl později.

Rychle se zbavil svých pout a vyskočil na nohy. „Zpátky, sakra!“ varoval je.

Travis si později vzpomněl, jak ho zprvu naprosto fascinovaly „neuvěřitelné oči“ mimozemšťanů. Duhovky měly dvakrát větší než lidé, v průměru skoro dva a půl centimetru. Byly tak velké, že pod víčkem měli tvorové ukrytu i část panenky, což dávalo očím kočičí vzezření. Z jejich bělma toho bylo vidět jen velice málo. Neměli řasy ani obočí a jejich malá ústa se jim prý ani jedinkrát nepohnula.

Poté, co se Travis zachoval nepřátelsky, bytosti z místnosti odešly otevřenými dveřmi. „Musím se odsud dostat,“ pomyslel si Travis.

Vyšel tedy z malé místnosti a zjistil, že za ní je opuštěná chodba, která se někam stáčí. Šel jí, až se ocitl v kruhové místnosti s kopulovitým stropem a třemi obdélníkovitými dveřmi, které ale byly všechny zavřené. Místnost byla prázdná, až na jediné křeslo uprostřed, otočené zády k němu. Vykročil tím směrem a postupně zjišťoval, že místnost je temnější a temnější, až nad sebou uviděl hvězdy. U prázdného křesla si všiml něčeho, co připomínalo ovládací panel s tlačítky.

Pak si Travis uvědomil, že ho asi hledají a pokoušel se kruhovou místnost opustit. Dveře se nejdřív nechtěly otevřít, ale pak se jedny z nich rozjely a do místnosti vstoupil skoro dvoumetrový svalnatý muž. Travis se ho okamžitě začal ptát, kde to je a co se to vůbec děje, ale muž neodpovídal. Muž Travise vyvedl z místnosti, šli spolu chodbou k dalším dveřím, které se před ním otevřely, a ty už vedly ven z lodi, ve které celou dobu byl. Jenže se neocitl pod noční oblohou, ale v další, obrovské místnosti (hangáru), v níž se nacházelo mnoho plavidel jako bylo to, ze kterého právě vystoupili.

Nakonec ho vysoký muž přivedl do menší místnosti, ve které byli další dva muži a jedna žena. Všichni tři se v obličeji nápadně podobali jeho průvodci, jako by to byli sourozenci. I s nimi se Travis pokusil zapříst hovor, ale všichni byli zticha. „Řekl by mi někdo, prosím, kde to jsem? Co se to tu k sakru děje? Co je to za místo?“

Žena a jeden z mužů ho místo odpovědi vzali za paže a vedli ho ke stolu. Žena držela předmět, který připomínal kyslíkovou masku, jen k němu nevedly žádné hadice, jen u něho byla připevněna malá černá kulička velikosti golfového míčku. Nasadila mu ji a Travis cítil, jak usíná. „K sobě jsem přišel až když jsem zjistil, že ležím na studené dlažbě západně od Heberu v Arizoně. Ležel jsem na břiše s hlavou podepřenou pravým předloktím Studený vítr mě okamžitě zcela probral. Zvedl jsem oči a uviděl zhasínající světlo na spodku zakřiveného, blyštivého trupu lodi. Buď tam právě zhasínalo nějaké světlo, nebo někdo právě dovíral otevřený vstup. Viděl jsem to jen chvíli, ale nebyl jsem si jistý, co to bylo.“

Travis začal volat o pomoc a dostalo se mu lékařského vyšetření a péče. Byl evidentně v šoku a chtěl vyprávět o tom, co se mu přihodilo. Největším otřesem ale pro něho bylo zjištění, že byl nezvěstný celých pět dní.