Padesát let staré tajemství Von Brauna: americký Explorer I objevil něco, co mohlo zachránit svět (7)

Během jednoho měsíce po svém vytvoření jako „vojenské výzkumné a obranné agentury“, oznámila ARPA na základě předchozího Pickeringova návrhu 27. března 1958 (pouhý den po úspěšném vypuštění von Braunova Exploreru III na oběžnou dráhu), že se chystá „vystřelit na Měsíc“ s „rychlým“ programem nazvaným „Pioneer“. Tímto způsobem konečně zastíní Rusko a trochu zbrzdí „politický rozmach v závodu o vesmír“.

To byl ten vyslovený politický záměr.

Ve vlastním prohlášení ministerstva obrany se diplomatičtějším jazykem píše: „… stanovit naši schopnost prozkoumávat vesmír v okolí Měsíce a získat užitečné údaje, které se Měsíce týkají.“

Bohužel od srpna 1958 do prosince téhož roku došlo v rámci tohoto narychlo sestaveného prvního amerického „lunárního programu“ ke čtyřem neúspěšným pokusům.
A pak, jeden den po Novém roce v lednu 1959 přišlo další sovětské překvapení:

„První sovětská kosmická raketa“ (později přejmenovaná na Luna-I) byla vypuštěna Sověty směrem k Měsíci, a to na vylepšené „interkontinentální raketě R-7“. Tím došlo poprvé v historii k umístění 362 kilogramové (800 liber) bezposádkové ruské sondy na plánovanou dopadovou trajektorii za účelem kontaktování povrchu jiného světa…
V porovnání s maličkou americkou raketou Pioneer (na obrázku dole) byl sovětský horní stupeň Block-E velmi masivní, což mu umožňovalo nést požadovaný naváděcí systém a dostatek paliva na několik úprav dráhy za letu během jeho cesty k Měsíci. Díky velikosti „Bloku-E“, umístěného nad jeho odpalovací zařízení, raketu R-7, měla Luna-I snadno dopadnout  „v rozsahu 60 až 120 mil (96 až 193 km) od zamýšleného bodu“.

Místo toho ale třicet čtyři hodin po startu první sovětská lunární sonda bez posádky úspěšně zkřížila oběžnou dráhu Měsíce… avšak o nějakých „3700 mil“ (5954 km) před ním. Nakonec se přesunula na oběžnou dráhu Slunce: první člověkem vyrobený objekt „kosmického věku“, který zcela unikl Zemi (přejmenovaný na „Mečta“ - Sen).

Hlavní otázka zní: proč se, se vší tou velikostí a použitou technologií, Rusové netrefili?!

Von Braun, který pozoroval jejich misi zvenčí (protože by mu asi těžko podávali denní aktuální zprávy!), mohl logicky dojít pouze k jednomu závěru:

Vypadá to, že, ať již to byly jakékoliv „nenewtonovské“ síly, které působily na jeho loď (a na Vanguard námořnictva) na oběžné dráze Země, tak nyní působily také na sovětskou loď! Toto bylo prvním nezávislým potvrzením této možnosti, protože co se týče oběžné dráhy Země, mohli Sověti tvrdit (a také tvrdili), že každá dráha, na kterou se dostali, byla „v souladu s jejich záměrem…“

Minout Měsíc o víc než je jeho vlastní průměr (2160 mil, 3476 km) a ještě k tomu se sovětskou sofistikovanou kosmickou navigační technologií, bylo dost dramatickým důkazem toho, že záhadná „Síla“ (nenewtonovská gravitace) prokazatelně působící na von Braunovu kosmickou loď, nyní také působila na sovětskou!
A také to byl důkaz toho, že zasahovala do vesmíru nejméně do vzdálenosti Měsíce.

Co bylo také zřejmé je skutečnost, že ani Rusové zřejmě nebyli schopni s tím cokoliv udělat!

Bohužel však tyto klíčové informace stále von Braunovi nijak prakticky nepomohly, co se týče kompenzace této „nenewtonovské“ nebeské mechaniky v jeho vlastním programu, což jej přivádělo k zoufalství.

O dva měsíce později, když opět přišel na řadu von Braunův pokus s další americkou misí na Měsíc, „Pioneer 4“ (postavený podobně jako Explorer I firmou JPL), minula tato sonda Měsíc o 37000 mil (59545 km).

O desetkrát víc než Rusové!

A americký tisk stále neměl žádné podezření.

„Cestování do vesmíru“ bylo v těchto těžkých dobách stále něco tak nového, tak plného všelijakého „známého neznámého“ (abychom si propůjčili notoricky známý obrat pozdějšího ministra obrany Donalda Rumsfelda…), že tisk, který přinášel zpravodajství o těchto prvních misích, v podstatě „jen citoval tisková prohlášení“. Zcela jistě NEDĚLAL žádné původní, nezávislé zpravodajství na toto téma, natožpak podrobný původní výzkum „vládních kosmických institucí“…

Jestliže americká armáda, námořnictvo, ARPA a nakonec i samotná NASA omlouvali neúspěchy a anomálie těchto prvotních misí jako pouhé typické „problémy se zařízením“, „neočekávaný tlak“ nebo „obtíže při navádění“, atd., atd., kdo z novinářů v těchto raných letech věděl o oné zcela nové profesi - doslova „raketové vědě“ - tolik, aby mohl účinně argumentovat proti „gigantovi“ typu von Brauna?!

A, kdo by to chtěl zkusit?!

Takže kamufláž pokračovala…

O deset měsíců později musel von Braun zažít další velký šok, když 12. září 1959 vypustili Sověti na Měsíc svou druhou „kosmickou raketu“ bez posádky.

A tentokrát neminuli.

Co se Sověti v „období mezi těmito měsíci“ dozvěděli o „nenewtonovských“ silách, které nyní prokazatelně působily na všechny sondy, ať již byly v nízkých orbitách kolem Země, nebo mířily na Měsíc, a von Braun se na to stále ještě snažil přijít?

A jak na to přišli? Jak to, že jejich druhý pokus, Luna 2, s úspěchem tvrdě přistála na lunárním povrchu (zcela kompletní se sovětskou vlajkou a znaky komunistické strany) a opět před Američany?

Zvídaví lidé…

A přesto jen o devět let později, 24. prosince 1968, byli tři američtí astronauti mise Apollo s téměř chirurgickou přesností úspěšně navedeni na oběžnou dráhu Měsíce pomocí pozemských počítačových výpočtů prováděných v Houstonu. Na Štědrý večer provedli deset historických obletů Měsíce, vysílali živě z oběžné dráhy Měsíce k bázní naplněnému světu a toto vysílání zakončili jedinečným čtením z Knihy Genesis. A pak se „bezpečně vrátili na Zem“, přesně, jak si to John Kennedy představoval.

Jak to NASA dokázala?!

Čelila nepochopitelné „nenewtonovské gravitační anomálii“, kterou objevil von Braun teprve před deseti lety a která znemožnila Spojeným státům nejen předpovědět budoucí dráhy satelitů Země, ale také úspěšně namířit vesmírnou sondu na Měsíc, a zcela jistě nějakou úspěšně umístit na jeho oběžnou dráhu. Jak Spojené státy vlastně dokázaly úspěch mise Apollo 8 za pouhých devět let po přistání ruské Luny 2 na Měsíci?!

Ti zvědavější by si to skutečně přáli vědět…

O osm let dříve, v roce 1960, se von Braun stal vedoucím masivního programu NASA na vývoj raket, aby nakonec navrhl monstrózní „měsíční raketu“, 363 stop (110 m) vysoký, 3300 tun vážící Saturn 5, který měl jednoho dne poslat Američany triumfálně na povrch Měsíce…

Navíc byl von Braun jedním z klíčových postav NASA. Jako první ředitel „Marshallova střediska vesmírných letů“ měl za úkol nalézt způsob použití tohoto masivního stroje, který vytvářel, aby „uskutečnil tuto misi“, dokonce ještě před Kennedyho zaangažováním do programu „Apollo“ v roce 1961.

Avšak ještě v roce 1960 von Braun tajně věděl, že není schopný „tuto misi opravdu uskutečnit“ kvůli přetrvávajícímu problému s „nenewtonovskou dynamikou“!

Bezprostředním úkolem pro zbytek NASA (který nevěděl, že mají problém) bylo určit přesně „jak“ by mohl být tento masivní stroj co nejlépe využit v očekávaném „programu Apollo“ v módu „přímého stoupání“ (tzn. letět ze Země, přistát přímo na Měsíci a pak se vrátit); v módu „setkání na oběžné dráze Země“ (tzn. setkání různých prvků expedice Apollo nejprve na oběžné dráze Země před tím, než vyrazí na Měsíc a pak se vrátit); nebo v módu „setkání na oběžné dráze Měsíce“ (tzn. poslat dvě lodě Apollo na jedné raketě k Měsíci, na oběžné dráze Měsíce je rozdělit, přičemž jedna by samostatně přistála na Měsíci a pak by se opět setkala s druhou lodí na oběžné dráze, načež by se obě bezpečně vrátily na Zem).

Poslední koncept byl přezdíván „LOR“ a vášnivě jej vyzdvihoval mladý inženýr z NASA-Langley, John Houbolt. Avšak přes jasné inženýrské a ekonomické výhody LOR v tom, že by bylo proveditelné dostat se na Měsíc před prezidentovou desetiletou lhůtou, narážel Houbolt na „…záhadné zdi“ během své léta trvající doslova „křížové výpravy jednoho muže“, během níž se snažil přesvědčit vedení NASA, že toto je JEDINÝ způsob, jak mohl program Apollo uspět. A to bez pokusů o postavení a přistání sondy na Měsíci, která by vážila téměř sto tun a byla skoro 70 stop vysoká (21 m) (viz. obrázek níže).

Ke svému překvapení a vzrůstající frustraci Houbolt zjistil, že i přesto, že „to více a více manažerům a inženýrům NASA dávalo čím dál větší smysl“ (když měl příležitost k tomu, aby je osobně zasvětil do všech podrobností), zůstával LOR „z nějakého důvodu“ (který mu nikdo nikdy přímo nesdělil) nejméně preferovanou ze všech těchto raných teorií o přistání na Měsíci.

Na základě toho, co jsme zde zdokumentovali, nejméně jeden člověk v NASA tento „důvod“ znal…