Ach, ta zpropadená teorie relativity!!

Říká se, že hned dvě teorie zcela změnily náš svět, a to teorie relativity a kvantová mechanika. Nejsem v těchto tématech odborník a tak nemohu odborně posoudit, zda tomu tak skutečně je, či nikoliv. Nicméně se v mnoha oblastech tzv. vědy snažím fungovat jako nestranný pozorovatel sbíraje střípky poznání z toho kousku a hned zase z jiného kousku, snažíce se tak alespoň pro svůj vlastní čili individuální rozměr vnímání sestavit jakési puzzle světa, ve kterém se pohybujeme.

Na začátku tohoto procesu jsem ovšem opravdu netušil, co všechno vyplyne na povrch a jak na mnoha místech onu veleváženou vědu nahradí panoptikum jen těžko uvěřitelných paradoxů, přehmatů a dokonce i podvodů. Na vrcholku onoho pomyslného ledovce se nachází právě ony dvě výše uvedené vědecké teorie, které jsou v dnešním světě tak často citovány jako důkaz prakticky všech základních principů fungování našeho světa.

Vědcům, kteří hrdě brojí za správnost těchto teorií, se říká „relativisté“ s vlajkovou osobností v čele a tou není nikdo jiný než dr. Albert Einstein osobně. Strohou skutečností je ovšem fakt, že tyto teorie vesměs nedokazují nic jiného než přeměnu hmoty v energii a ještě navíc autorství této teorie (pokud budeme dostatečně vnímaví a poctiví) nelze dr. Albertu Einsteinovi při vší úctě k jeho velikosti bohužel přisoudit, byť bychom se o to snažili sebevíce.

O tento postulát se totiž již v roce 1846 zasloužil vědec jménem Weber, přičemž tento jev celý jeden rok před Einsteinem shrnuli do známé rovnice vědec Lebeděv a vídeňský fyzik Hasenöhrl. Z těchto okolností ale vyplývá jeden poměrně dosti nepříjemný fakt. Albert Einstein uvedený vzorec prostě opsal, a to bez udání pramene. Šokující? Ale kdepak. Vědecká tvůrčí dílna je plná šokujících skutečností, a to podstatně většího kalibru. V podstatě jde jen o zvyk. Pokud se budete v tomto prostředí pohybovat delší dobu, už vám to ani nepřijde.

Je tomu pár let, co jsem mluvil s jedním talentovaným vysokoškolákem studujícím čtvrtým rokem matematicko-fyzikální fakultu, který si svému lektorovi stěžoval, že jaksi přednášené látce nerozumí. Pochopitelně z toho byl zneklidněn a chtěl se za pomoci vyučujícího dobrat podstaty věci. To ještě netušil, jakého rozhřešení se mu z úst jeho profesora dostane. Profesor odpověděl:

„Můj mladý příteli, té látce se ani nedá rozumět, ale když si ještě několikrát vyslechnete můj výklad, pak tomu uvěříte.“

Já se osobně vůbec nedivím, že celý zkoprnělý s otevřenými ústy zíral na svého učitele v naprostém šoku své prosté osobnosti. A lze se mu divit? Vždyť vstoupil na půdu vysoké školy proto, neboť chtěl prostřednictvím té či oné vědy POCHOPIT. Ale kdyby toužil po čisté víře, zřejmě by místo toho vstoupil do nějakého náboženského semináře.

Ale ve skutečnosti toto je onen typický a doslova učebnicový příklad toho, jak se věda směrem ven tváří, jak tvrdě buduje na faktech, ale když nezúčastněný pozorovatel má onu vzácnou možnost nakouknout pod pokličku její alchymie, nestačí se divit, kolik víry je zapotřebí, aby ono nepřeberné množství vědeckých postulátů dokázalo držet pohromadě v nějaké alespoň navenek se seriózně tvářící teorii.

Z výše uvedeného příběhu mladého vysokoškoláka však vyplývá skutečnost ještě mnohem tragičtějšího rozměru:

„Studentům se prostě říká, že teorie musejí akceptovat, třebaže nemohou očekávat, že jim také porozumí. Hned na počátku své vědecké kariéry jsou tedy přivedeni k tomu, aby se vzdali vědy ve prospěch dogmatu.“1

Omlouvám se na tomto místě všem těm zářným výjimkám, kde existuje jiné, nedogmatické prostředí. Popravdě řečeno, nejde pouze o mou zprostředkovanou zkušenost. Někde jsem četl úryvek citace známého fyzika a kritika Einsteinovy teorie relativity Gottharda Bartha, který řekl:

Při přednášce o „infinitezimálním (nekonečně malém) počtu nám řekli, že u počítání nesmíme přemýšlet, protože to jenom uvádí ve zmatek.“

Nevědoucí je v šoku a ten, který ví, již dál raději nekomentuje…….

Pojďme se však vrátit k Einsteinově teorii relativity. A můžeme začít u tzv. „paradoxu dvojčat“, který úzce souvisí s časem. Máme palubní hodiny na vesmírné lodi, která se vzdaluje od Země, a tyto hodiny vyšlou každou půlhodinu signál. Jakmile začne raketa prudce zrychlovat, začnou se světelné intervaly protahovat. Světelné záblesky se opožďují z toho důvodu, že musí vždy urazit delší dráhu. To samé nastane, pokud budou světelné záblesky vysílané i ze základny na Zemi. Pokaždé vznikne dojem, jakoby šly hodiny na druhé straně zdánlivě pomaleji.

Myslím, že pro každého bystrého čtenáře je situace poměrně logická a netřeba k tomu žádné teorie relativity. Předpokládám, že by každého napadlo, že při přibližování kosmické lodi k Zemi bude celý proces (zcela logicky) probíhat opačně. Tedy příslušné hodiny půjdou zdánlivě rychleji (ve skutečnosti hodiny na obou stranách jdou naprosto přesně) a po přistání budou ukazovat shodný čas.

Předpokládám, že nám všem je to logické a jasné. Bohužel nikoliv Albertu Einsteinovi, který kouzlením pomocí pochybných matematických postupů rozhodl, že se „hodiny“ smějí pouze zpomalovat, ale nikoliv však zrychlovat („relativistický kořen rovnice je vždy menší než jedna).

Jinými slovy Einstein rozhodl, že si rychlým cestováním zachováme mládí. No není to úžasné? Jenže co ve chvíli, kdy se ono (údajně starší dvojče), které zůstalo na Zemi, začne odvolávat na relativitu pohybu a začne tvrdit, že ono je mladší? A nyní hádej, hadači. Které z nich je tedy ve skutečnosti mladší? Relativista by vám zřejmě se stoickým klidem řekl, že oba dva mají pravdu s tím rozdílem, že ten druhý si to neuvědomuje. 2

Je k tomu třeba ještě něco dodávat?

Vědec a spisovatel Johannes Jürgenson ve své knize „Die lukrativen Lügen der Wissenschaft: wie unsinnige Ideen als Wissenschaft verkauf werden“ uvádí vyjádření profesora Wilhelma Müllera, fyzika z Mnichova, které se mi zdá natolik výstižné, že si ho dovolím na tomto místě odcitovat:

„Teorie relativity je jen zdánlivý problém vyznačující se magickou odcizeností, který vymysleli matematici za psacím stolem, kteří zcela pozbyli smyslu pro přírodu. Fyzika se v jejich pojetí stala ryzím kouzelnictvím postrádajícím jakýkoliv řád a smysl kosmu. Zbyly tu jen diferenciální rovnice připomínající zaříkávací formule, pomocí nichž můžeme cokoli, co se nám nehodí do krámu, proměnit v úplně něco jiného či nechat nadobro zmizet.

Teorie relativity naprosto nerespektuje pravou podstatu věci. Matematický formalismus bezohledně přestupuje takřka všechny hranice kvality vědeckého myšlení a mění skutečné fyzikální problémy v kvaziproblémy, nemající s reálnými fyzikálními otázkami vůbec nic společného.“

Pojďme se ještě jednou podívat na teorii relativity, ale tentokrát z pohledu dilatace času porovnáním času hodin na zemi a hodin, které byly umístěné v letadle. Někdy v roce 1976 tým pod vedením dr. Alleye z Univerzity v Marylandu umístil atomové hodiny (tedy nejpřesnější hodiny na světě) do letadla, které ve výšce asi 10 km uletělo dráhu dlouhou 120 kilometrů při průměrné rychlosti 420 kilometrů za hodinu. Po přístání došlo k porovnání palubních hodin s těmi pozemními a světě div se….. palubní se předcházely o 47 miliardtin sekundy.

Sice došlo k pravému opaku, ale jak jsem již řekl, relativisty z jejich stoického klidu nevyvede naprosto nic, takže výsledek okomentovali tak, že „šlo o potvrzení údajné časové kontrakce gravitace, která dilataci více jak vyrovnává vlivem pohybu.“ Úžasné, takže opět není co dodat?

Ale ano.

Takový typ experimentu totiž nelze vůbec brát vážně. Proč? Přesnost atomových hodin v sedmdesátých letech dosahovala v tom nejlepším případě 2x10-113. Podle technických údajů potřebovalo letadlo na vzestup a přistání nejméně půl hodiny, tedy 1800 sekund. Z přesného měření vyplývá 36 miliardtin sekundy u jedněch hodin a u dvou to činí dvojnásobek. Takže výsledkem jest zjištění, že naměřená hodnota nepřekročila toleranci nepřesnosti měření a její hodnota je tedy nulová. Tedy je to jasné. Copak se bude veřejnost piplat v takových maličkostech, obzvlášť když výsledný rezultát vyslovila vědecká kapacita?

Proč se ale vůbec v naší revizi vědeckých experimentů dostáváme do těchto trapných situací? Jde o to, že teorii nadřazují experimentu. Teorie se stává posvátným tabu (zvláště když je lidstvu zjevena nějakou geniální vědeckou kapacitou) a tak vše, co do takové teorie náhodu zapadá, je oslavováno jako „důkaz“ a vše, co se nehodí, oddiskutováno v mlze všeobecně těžko srozumitelných pomocných hypotéz.

Před chvilkou jsme věnovali krátkou pozornost měření dilatace času. Ovšem každý alespoň trochu logicky uvažující člověk musí vědět, že měření je v podstatě jen porovnáváním toho, co neznáme, s něčím, co známe. Hodiny používáme pro jejich rovnoměrný chod spolehlivě rozdělující časoprostor mezi dvěma událostmi v co nekratším intervalu (sekundy). Ovšem to, co odečítáme, je cosi prostorového, totiž poloha ručičky nebo číslicové symboly samy o sobě nemaje s časem nic společného. Takže vlastně to, co nazýváme čas, bychom měli označovat jako „interval mezi dvěma událostmi“.

Takže hovořit o časových kontrakcích má význam jedině tehdy, jestliže z porovnání pomocí měřidla nebo hodin vyplyne jiná, nová hodnota. Pokud je tedy všechno kratší, nebo delší, pozbývá tento pojem svůj smysl, neboť není podle čeho jej zjistit. Podobně je tomu u pojmu „zakřivení prostoru“ (což je výraz, se kterým se v souvislosti s teorií relativity setkáváme velmi často).

Zakřivit můžeme objekty, prostor jako abstrakce slouží pouze k tomu, abychom to mohli popsat. Jistěže si dokážeme představit zakřivené referenční systémy. Délkové a šířkové stupně jsou toho příkladem. Používáme je proto, že jsou pro kulovou plochu praktičtější než „karteziánský“ systém. To však samo o sobě křivost prostoru ještě nedokazuje. Tvrzení, že prostor je zakřivený (stejně tak, jako že není zakřivený) je nejen nesprávné, je totiž přímo nesmyslné. A to samé platí i o čase.

Z praxe bohužel vyplývá, že „teorie relativity“ dostala svůj název podle toho, že věci relativizuje do té míry, že se dá tvrdit v podstatě cokoliv. Ale právě ty pojmy, které jsou svou povahou relativní, jako například prostor a čas, jsou prohlašovány za tak absolutní, že je možno je podle své vůle zakřivit, zkracovat, nebo prodlužovat.

Snad některým tento krátký výlet do zákulisí  toho, čemu se říká „teorie relativity“, alespoň trochu pootevřel oči. A když ne? Je to jedno, vždyť je stejně všechno relativní. Před týdnem jsem si koupil šesti set stránkovou bichli „Einstein – jeho život a vesmír“.  Jdu se tedy podívat na "mága" teorie relativity a na závěr povím ještě jednu anekdotu. Tak trochu se stylově dotýká oné "zpropadené"  teorie relativity.

„Víte, jaký je rozdíl mezí jedním čápem?
Správná odpověď zní: „Má obě nohy stejně dlouhé, zvláště tu levou!“

Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.