Padesát let staré tajemství Von Brauna: americký Explorer I objevil něco, co mohlo zachránit svět (2)

Mohl pouze netrpělivě čekat do té doby, než Explorer I pohybující se rychlostí 28 970 km/h obletěl téměř úplně celý svět a vrátil se do polohy, kdy byl v dosahu speciálních přijímačů instalovaných v poušti severně od San Diega v Kalifornii v Earthquake Valley (v místě hrozivě zvaném v doslovném překladu „Údolí zemětřesení“).

Když by přijímače zachytily slabé signály telemetrie satelitu při tom, jak se poprvé vracel nad Tichým oceánem, měla být prostřednictvím „dálkového telefonu“ (jak jej legračně tenkrát nazývali) podána zpráva do mysu Canaveral a do Pentagonu. V mysu Canaveral nervózně čekal von Braunův tým, který se podílel na vypuštění satelitu a v Pentagonu „počítal vteřiny“ samotný von Braun spolu s van Allenem a Williamem Pickeringem (ředitelem Jet Propulsion Laboratory - JPL - zařízení na západním pobřeží, kde byl vlastní satelit sestaven).

Pokud by nakonec z Earthquake Valley zaznělo slovo „go“, měli tito tři vědci zahájit v Národní akademii věd tiskovou konferenci a triumfálně celému světu, který se stejným napětím očekával výsledek, oznámit: „Dokázali jsme to!“

Až po celém tomto „čekání a nervózním ohryzávání nehtů“, doslova hodiny trvajícím bdění, kdy by prostřednictvím archaického „úspěchu“ komunikace (jedné telefonní linky, která se táhla mezi Kalifornií a Washingtonem DC) konečně přišla tato zpráva, by všichni ve zbytku světa skutečně VĚDĚLI (nebo mohli vědět!), že se Explorer I úspěšně dopravil na oběžnou dráhu!

Tento klíčový kalifornský signál byl pro pečlivě naplánovanou trajektorii Explorer I kolem Země, která byla vypočtena na 220 x 1000 mil, očekáván kolem 0:30 EST 1. února 1958 (níže).

Něco málo po hodině a půl po startu Exploreru z Floridy nastal v tomto intenzivně očekávaném „okně“ okamžik pravdy.

A nic.

Pak bylo 0:31… pak 0:32… a stále nic.

Když v 0:33 STÁLE nebyl žádný signál, bylo celému von Braunově týmu jasné, že s největší pravděpodobností nikdy neuslyší signál, na který tak zoufale čekali, protože někde se „něco“ drasticky pokazilo!

Členy von Braunova týmu byli generál John B. Medaris, šéf Army Ballistic Missile Agency (ABMA - Armádní agentura pro balistické střely), který té noci vlastně Explorer I pro americkou armádu vypustil (níže vlevo)…… a William Pickering, ředitel laboratoře Cal Tech (JPL), která měla s ABMA smlouvu na design a konstrukci Explorer I (níže vpravo).

V 0:41 to bylo úplně jisté.

Místo toho, aby se dostal na oběžnou dráhu a obkroužil Zemi v předpokládaném čase, tak byl Explorer I nějakým způsobem zahnán zpět do atmosféry daleko nad horizont a doteď už prostě doslova shořel někde na opačné straně světa.

Už nikdy „neobkrouží Zemi a nepřeletí nad Earthquake Valley“, protože už ani neexistuje!

Fotografie von Brauna (níže) pořízená zatímco on a další v Pentagonu zoufale čekali na zprávu… na jakoukoliv zprávu… perfektně zachycuje, čeho se očividně bál.

Von Braun později přímo napsal o svých pocitech, jako na horské dráze, během tohoto „nekonečného čekání“ v článku „The Story Behind the Explorers“ (Příběh, který stojí za Explorery), který se objevil 13. dubna 1958 v Des Moines Sunday Register:

„… ptáček měl být v Kalifornii asi v 0:30 EST. Měli jsme tam umístěny čtyři sledovací stanice, aby zachytily signál a Bill (Pickering) je měl na telefonu.

Přišlo třicet minut po půlnoci a žádný signál.

Uplynula minuta. A další. A další bez pípnutí ze satelitu. Uplynulo osm minut a pořád neslyšeli vůbec nic.

Cítili jsme se mizerně. Očividně jsme se mýlili. Explorer se ve skutečnosti nikdy na oběžnou dráhu nedostal…“.

A pak v 0:42…

Je to tady!

Během dalších 30 vteřin zachytily všechny čtyři stanice v Earthquake Valley „hlasitý a zřetelný“ signál vysílaný z Explorer I.

Spojené státy byly konečně na oběžné dráze!

Explorer I se jen „opozdil“.

Ale… proč?

Van Allenův hlavní asistent George Ludwig, konstruktér 8 kg baterií a netypického zařízení na sledování radiace, které bylo umístěno na palubě Explorer I, popsal svou automatickou prvotní reakci:

„… všichni jsme si okamžitě uvědomili, že raketa měla větší hnací sílu, než jsme očekávali, což mělo za následek vyšší dráhu, než bylo původně plánováno a tím pádem i delší oběžnou dobu. Očekávalo se, že dráha bude mít perigeum (nejmenší vzdálenost od Země) asi 220 mil (354 km) a apogeum (největší vzdálenost) asi 1000 mil (1609 km). Ve skutečnosti bylo perigeum a apogeum 223 mil (358 km), resp. 1592 mil (2562 km), což je mnohem výraznější, s oběžnou dráhou 114,7 minut místo původně očekávaných 105 minut…“

Po (opožděném!) určení polohy Explorer I stanicemi v Earthquake Valley byli von Braun, Van Allen a Pickering urychleně dopraveni z Pentagonu do „vědečtější“ (a civilní…) „Národní akademie věd“ na nabitou tiskovou konferenci ve 2:00.

Mezi všemi vyjádřeními obdivu a gratulacemi byla pořízena tato ikonická fotografie (níže), která zachycuje náladu „nové americké technologické a politické renesance“ symbolizované triumfálním úspěchem satelitu Explorer I, přes „dřívější skličující úspěchy Sovětského svazu“ v této nové hře.

Ve všem tom zaslouženém poplácávání se po ramenou se ztratil skutečný důvod pro agonizující zpoždění Explorer I: vyšší dráha, „než bylo původně plánováno“.

A otázky shromážděných vědců nebo novinářů, jak mohlo být něco takového vůbec dokázáno s relativně primitivní von Braunovou raketou „Jupiter-C“.

Van Allen (níže) se také sotva dotkl tohoto „problému“, když psal o svém vlastním emocionálním zážitku oné památné noci:

„… hoření všech čtyř stupňů (po startu) bylo monitorováno stanicemi pro sledování dráhy a bylo posouzeno jako nominální. Rychlost při konečném dohoření paliva čtvrtého stupně byla o něco vyšší, než bylo zamýšleno a panovala vážná nejistota, co se týče konečného směru pohybu. Tudíž nebylo možné z dostupných údajů s jistotou určit dosažení oběžné dráhy. Vysílač telemetrie fungoval správně a vypočítané rychlostní údaje z našeho radiačního zařízení odpovídaly očekávání… Než bylo možné potvrdit úspěch, bylo nutné přijmout signál po uplynutí (téměř) jednoho oběhu…

… asi hodinu po poslední zprávě stanice pro sledování dráhy nastala zoufalá absence informací… Čas běžel a my jsme všichni pili kávu, abychom zmírnili společný stres. Za nějakých devadesát minut všechny rozhovory utichly a v místnosti se vznášel nádech ohromeného zklamání. Pak téměř po dvou hodinách od startu potvrdila telefonická zpráva příjem rádiového signálu dvěma stanicemi v Earthquake Valley v Kalifornii. Místnost plná lidí vybuchla v jásot a všichni se plácali po ramenou při vzájemných gratulacích…“.

Van Allenovi, který NENÍ opravdový „raketový vědec“ (byl konec konců především fyzikem a specializoval se na vybavení sondážních raket a ne na jejich samotný start) lze odpustit, že hned nedocenil hlubší význam problému, který představovala nevysvětlitelná, podstatně vyšší dráha Explorer I, než bylo původně plánováno. Mohl se pouze domnívat (stejně jako zřejmě George Ludwig a všichni ostatní), že „vyšší dráha“ byla vedlejším produktem „lehce vyšší efektivity“, která se vyvinula někde ve von Braunově průkopnickém několikastupňovém zařízení Jupiter-C, s největší pravděpodobností v raketách na tuhá paliva navržených také společností JPL, které tvořily poslední tři klíčové stupně.