Padesát let staré tajemství Von Brauna: americký Explorer I objevil něco, co mohlo zachránit svět (1)

Před půl stoletím se na větrem ošlehané floridské pláži Spojené státy konečně „vrátily do hry“ - po šokujícím vypuštění sovětského Sputniku před třemi měsíci - a na oběžnou dráhu Země vypustily svůj vlastní satelit, „Explorer I“.

Nikdo kromě hrstky civilních inženýrů a vojenského personálu, kteří byli úzce zapojeni do startu oné noci, neví, že nastal skutečný „historický okamžik“, když tento tým prostřednictvím Explorer I učinil nejdůležitější a nejprůlomovější objev ze všech národů, které si kdy troufly opustit Zemi… v celé padesátileté historii „kosmu“.
Tajemství samotné gravitace a setrvačnosti odhalené jako skutečný „antigravitační efekt“, který působil na Explorer I a radikálně tím ovlivnil jeho vlastní dráhu!
Původní objev, který mohl jedním tahem pera v Bílém domě přepsat nejen historii vědy, ale také osud celého světa.

Avšak to se stát nemělo.

Po tomto monumentálním bechderoucím průlomu okamžitě následoval nejdalekosáhlejší politický tah, kterého jsme mohli být ve Spojených státech v této polovině století svědkem - unáhlené rozhodnutí, s největší pravděpodobností přijaté ještě téže noci, zcela utajit tento fenomenální objev „antigravitace“, a to nejen před vědci civilisty, před „svobodou tisku“, před vlastními obyvateli a plátci daní, ale před každým na této planetě Zemi!

Toto je příběh důkladného, dlouhotrvajícího vyšetřování naší společnosti Enterprise Mission (jehož kontext je poskytnut v našem nedávném bestselleru Dark Mission: The Secret History of NASA, Temná mise: tajná historie NASA, vydaném nakladatelstvím New York Times). Vyšetřování skládající se ze „zpětného inženýrství“, vědecké a politické analýzy tohoto „svět měnícího přednasovského objevu“… a hluboké celosvětové následky, které se nyní vyvinuly z tohoto klíčového rozhodnutí „někoho“, kdo měl oné noci takovou moc.

Rozhodnutí, které to mělo celé jednoduše „pohřbít“.

Na následujících stránkách se budeme podrobně zabývat tím, „kdo“ přesně tento úžasný průlomový objev učinil, zdokumentujeme přesně „jak“ a „jaké“ mohly být ohromující celosvětové dopady, pokud by bylo vědě dovoleno ubírat se té noci přirozenou cestou, pokud by byl tento unikátní objev svobodně prezentován, studován a diskutován ve světové vědecké komunitě v letech, které následovaly… a pak zrealizován jako revoluční pozemská „technologie řízení gravitace“.

Ale co je nejdůležitější, podrobně probereme to, jak může tento průlom, který rozbíjí paradigma, duplikovat kterýkoliv student v jakékoliv slušně vybavené fyzikální laboratoři na střední škole… a to doslova kdekoliv na Zemi!

A řekneme si, co by to mohlo nyní znamenat pro celé lidstvo.

Explorer I byl vypuštěn ve 22:48 EST (východoamerického standardního času), 31. ledna 1958 z Pad26A v Cape Canaveral.

Raketa Jupiter-C (C je zkratka pro „composite“, což v tomto případě znamená „nosná“), která úspěšně vynesla tento první americký satelit do oblak nad Floridou (níže), byla vlastně konvertovaná mezikontinentální balistická raketa „Redstone“ - raketa, kterou vyvinul pro americkou armádu na základě svých předchozích raket „V-2“ Wernher von Braun a jeho tým německých nacistických raketových vědců, který byl do Spojených států během deseti let po skončení 2. světové války dovezen v rámci „Operace Paperclip“.

Toto odpalovací zařízení Jupiter-C bylo postaveno kolem hlavního stupně používajícího kapalné palivo, který se skládal ze dvou samostatných nádrží na kapalný kyslík a „hydyn“ - palivo na bázi hydrazinu. Stupeň byl 14,3 m vysoký a plně naložený vážil 28 440 kg.

Na vrcholu tohoto „hlavního stupně“ bylo 15 samostatných mnohem menších raket na tuhá paliva, které byly uspořádány do dalších tří „stupňů“ (o celkové váze 625 kg a výšce 3,4 m). Na vrcholku se do výšky 21,6 m nad zemí tyčil 14 kg samotný satelit Explorer I (níže) - který byl doslova přišroubován k poslednímu „pevnému“ stupni pod ním.

Nejznámějším a neutajovaným přínosem Explorer I pro kosmickou vědu bylo objevení slavných „van Allenových“ radiačních pásů - pojmenovaných po fyzikovi univerzity v Iowě Jamesi van Allenovi, který první objevil (pomocí detektorů radiace na palubě Explorer I a jeho nástupců Explorer III a IV) vysoce energetické pásy nabitých částic obíhajících kolem Země a zachycených jejím „dipólovým“ magnetickým polem (níže).

Van Allen za tento zásadní kosmický objev získal ekvivalent „Nobelovy ceny za kosmickou fyziku“. Později se ukázalo, že jde o základní rys VŠECH planet ve sluneční soustavě (a mimo ni), které vykazují podobná magnetická pole.

Byl dokonce na titulní straně časopisu TIME.

V nápadném kontrastu daleko významnější (doslova „fyziku bořící“ - jak sami uvidíte) anomální dynamika oběžné dráhy nezískala ani padesát let po tomto zcela neočekávaném objevu ŽÁDNÉ vědecké uznání a ceny a ani se o ní nevedou žádné odborné diskuze. A přitom ji doložil ten samý satelit, jehož trajektorie při jeho úplně prvním oběhu té noci vypadala, že hned po startu jednoznačně porušuje dva základní zákony fyziky 20. století.

Tak „kdo“ učinil tento mimořádný objev a pak se (jak ukážou důkazy) aktivně podílel na následovném, záměrném, desetiletí dlouhém (a stále pokračujícím) utajování?
Nikdo jiný než samotný Wernher von Braun osobně…

Abychom plně pochopili neobyčejný technický a politický význam toho, co se odehrálo oné lednové noci v roce 1958, musíme se vrátit k samotným událostem kolem tohoto „super nabitého vojenského pokusu o vypuštění satelitu von Braunem a jeho německým týmem…“ - zoufalá snaha Spojených států dohonit“ Sovětský svaz v kosmickém závodu, ve kterém jasně ještě pořád ztrácely - a porovnat to, co se očekávalo s tím, co se ve skutečnosti při startu Explorer I stalo.

Díky extrémně primitivnímu stavu „světové sítě sledování satelitů“ v roce 1958, která by sledovala satelit po oběžné dráze, bylo v noci, kdy byl Explorer I vypuštěn, funkčních „stanic“ velice málo. Ta část Mercatorova zobrazení (níže), která není v odstínech šedi, je pásmo kolem rovníku dané plánovanou inklinací prvních amerických satelitů - Vanguard a Explorer - navržených pro dráhy mezi „40° severní a jižní šířky“. Jak můžete vidět, většina stávajících pozemních stanic byla soustředěna podél pásu, který probíhal na sever a na jih, většinou na americkém kontinentě - což velmi upřednostňovalo jednu stranu planety, ale zbytek světa byl ponechán „ve tmě“ (pár stanic, které můžeme vidět v jiných částech země - jako například ta ve střední Austrálii - ještě neměly řádné vybavení k detekci rádiových frekvencí Explorer I, protože měly původně podporovat program námořnictva Vanguard).

Explorer I byl vypuštěn von Braunem a jeho týmem pod orbitální inklinací „33,3 stupňů“.

Tudíž když těleso zmizelo nad horizontem Atlantiku jižně od mysu Canaveral poté, co bylo vypuštěno „dolů“ (na mapě výše linie směrem na jihovýchod od Floridy), neměl v podstatě von Braun (ani nikdo jiný) žádnou možnost těleso sledovat, aby z „telemetrie“ (předávané rádiově) VĚDĚL, jestli raketa Jupiter-C úspěšně umístila „jeho“ satelit na oběžnou dráhu, nebo ne.

Mohl jen netrpělivě čekat…