Pod gilotinou času: Oprátku za svůj názor (2)

Před několika dny jsem v jednom ze svých článků zdůrazňoval zhoubný vliv záměrného překrucování informací týkajících se naší historie. Snažil jsem se také naznačit, jak velký dopad takové záměrné deformování reality může přinášet v přítomném okamžiku a jak to všechno významně souvisí s evoluční cestou lidské bytosti.

V této druhé části série reportáží „Pod gilotinou času“ bych chtěl upozornit na skutečnost, která nám zcela otevřeně předkládá fakta o perzekuci těch vědců, kteří měli upřímnou snahu nepodepsat se pod fakta nejen charakteru zkresleného, ale vědomě a záměrně zmanipulovaného.

Když jsem hledal ve svých materiálech nějaký zcela klasickým způsobem vypovídající materiál, narazil jsem na případ poměrně uznávané archeoložky (v jistých kruzích však pouze do určité doby, jak se dozvíme záhy) dr. Virginia Steen-McIntyreové. Její případ je typickou ukázkou aktivní prezentace moci vědy na konkrétním jedinci.

Mnohokrát jsem zmínil hluboce pravdivou skutečnost. V jisté době převzala věda (a to byl záměr mocných tohoto světa) roli náboženství. Lidé, kteří začínali být ve stále větším množství slepí a imunní vůči náboženským dogmatům církve, dostali nového „pastýře“, o kterého mohli začít opírat svou mysl. Tímto pastýřem se stala věda, která vyměnila již nefungující dogmata církevního charakteru za dogmata vědeckého materialismu.

Mocní tohoto světa si velmi dobře povšimli, že nevědomý člověk nutně potřebuje intelektuální oporu, ve své nevědomosti má potřebu opory skrze systém víry. Principy zůstaly stejné, jen způsob aplikace a všeobecného fungování se změnil.

Pravda, věda, která má svůj vlastní velmi dobře fungující sbor inkvizitorů, neupaluje na hranici, tak jako církev ve středověku. Ve svém aktivním repertoáru však nijak nezaostává. Jak jsem řekl, jen způsob fungování, resp. aplikace „klatby" se změnila. Konečně případ dr. McIntyreové a dalších svědčí za vše.

Vše začalo ve chvíli, kdy byla výše uvedená archeoložka povolána do Mexika (bylo to v roce 1966), aby zde určila stáří dvou pozoruhodných archeologických lokalit. Již první odhady naznačovaly, že by mohlo jít o sídliště stará až 20 000 let. Pokud by se tato datace potvrdila, významně by to zamíchalo se současným zažitým vědeckým pohledem na stáří sídlišť na americkém kontinentu.

Archeoložka McIntyreová použila celkem čtyři na sobě nezávislé, osvědčené a všeobecně používané datovací metody. Když však přišly výsledky z laboratoří, zachvátil všechny kolem archeoložky včetně ní samotné šok. Stáří analyzovaných artefaktů se pohybovalo kolem 250 000 let!! A nastal problém, velký problém. Datování podle Steen-McIntyreové nejenže zpochybnilo přijatou chronologii přítomnosti člověka na americkém kontinentu, ale současně bylo v rozporu se zavedenou představou o délce působení tzv. „moderního typu“ člověka na naší planetě.

Místo toho, aby se začaly systematicky rozjíždět potřebné revize stávajících informací a začaly se opravovat učebnice, vytvořila se systematicky živená posměšná až urážlivá kampaň proti dr. McIntyreové, která po několika letech vyvrcholila tím, že tento velmi erudovaný člověk v oblasti archeologie nedokázal již pořádně zavadit o práci, nehledě na to, že až na pár výjimek od ní dal každý z jejích bývalých kolegů ruce pryč.

A samozřejmě s touto situací skončila veškerá kariéra dr. Virginii Steen-McIntyreové, která se až do sklonku svého života musela živit vesměs zcela něčím jiným, než pro co žila a co vystudovala. A vědecká archeologická obec? Zbavila se dalšího nepohodlného člověka.

O podobných praktikách by mohli velmi sáhodlouze vyprávět Richard Thompson a Michael Cremo. Tato dvojice napsala celou řadu velmi zajímavých publikací právě na téma „zakázané historie“. Ve svých materiálech hovoří zcela otevřeně o masivní kamufláži dat, ke které dochází z řad centrálně řízených vědeckých týmů v archeologii a egyptologii především. Oba dva autoři jsou přesvědčeni o tom, že globální akademická obec až na pár vzácných výjimek cíleně manipuluje s údaji.

Výsledkem bylo veřejné vyobcování obou dvou aktérů z akademického prostředí a vůbec ze světa archeologického a historiografického výzkumu. U dr. Michela Crema to došlo tak daleko, že musel opustit Spojené Státy Americké a kdyby se ho svého času neujala Univerzita v Kodani, tak snad bezprizorně bloudí světem ještě dodnes (v nadsázce řečeno).

A co případ George Cartera, který prokázal, že v kalifornském San Diegu narazil na ohniště a kamenné nástroje ve vrstvě zeminy odpovídající meziledovcovému období zhruba před 80 – 90 000 lety. Zde došlo k jiné zajímavé věci.

I když Carterovy závěry byly potvrzeny mnohými nezávislými odborníky, to znamená, že se mu dostalo veřejné podpory od jeho kolegů, přesto Univerzita v San Diegu nešetřila posměchem, ale dokonce nechala nálezy dr. Cartera, které ležely na dvoře Univerzity, vyhodit do popelnice, aniž by se vůbec někdo obtěžoval byť na dané artefakty jen podívat. Vše mělo ještě pokračování, které spočívalo v tom, že Harvardská Univerzita dr. Cartera veřejně zhanobila v cyklu přednášek pod názvem „Archeologie fantastů“.

I zde vidíme klasické rysy projevu moci vědeckého establishmentu. Především se co nejrychleji zbavit důkazního materiálu (v našem případě byl vyhozen do popelnice) a pak všemi prostředky zhanobit jméno dotyčného „rebelanta“ takovým způsobem, aby se již později v daném oboru nebyl schopen prosadit.

Před našima očima se tak vytváří obraz arogantní a bigotní akademické elity, kterou více zajímá udržení vlastních privilegií a autority než samotná pravda.

Vědecké výrazivo velmi vypovídajícím způsobem předvedl antropolog dr. Richard Leakey, když o bezmála 950 stránkovém materiálu Thompsona a Crema „Zakázaná archeologie“ prohlásil: „Vaše kniha je čirý nesmysl a vážně jí může brát pouze naprostý idiot.“

Jenomže souběžně s tímto vyjádřením recenzovala tu samou knihu „The American Journal of Physical Anthropology" nebo renomovaný britský časopis „Journal for History of Science“. I když se ve svých recenzích k jejím argumentům staví většinou kriticky, zároveň však poznamenávají:

„Zakázaná archeologie“ je velmi dobře napsána a dokladována, v některých případech dokonce představuje výraznou výzvu dnes převažujícím teoriím.“

Michael Cremo během svého výzkumu zcela nezávisle přišel na mnohá velmi závažná zjištění ryze sociologického a společenského charakteru zároveň se dotýkající systémové manipulace široké veřejnosti ze strany „těch, kteří ví“. V jedné ze svých posledních knih, která se jmenuje „Lidská deevoluce“ (vřele doporučuji k prostudování), Cremo říká:

„S výkladem otázky, kdo jsme a odkud pocházíme, je spojená značná společenská moc. Kdosi kdysi prohlásil, že vědění je moc. Lze tedy také říci, že moc je vědění a jistí lidé mezi námi se těší moci a prestiži, která jim umožňuje diktovat společnosti, co je důležité a co nikoliv. Není proto žádným překvapením, že se právě tyto entity brání každé závažnější změně.“