Tvořivost v lůně matky (2/2)

Vzpomínky na početí

Je-li možné hypnotickou regresí vzpomenout si na okamžiky po i před porodem a pobytu v děloze, proč nejít ještě dále? Někteří vědci to zkusili a s překvapivými výsledky. Zdálo by se, že předporodní vzpomínky se utvářejí jen během posledních měsíců těhotenství a předtím existuje jen závoj možného zapomnění. Není tomu tak. Výpovědi dosažené hypnotickou regresí obsahují záznamy až k samému okamžiku početí. Zdálo by se že to není možné. Jedna z pacientek dr. Chamberlaina, Němka Ingrid, si vzpoměla, jak se její rodiče milovali na gauči, ještě než byli oddáni, a neočekávaně se vrátila domů z nákupů jejich babička a teta.

Všichni byli šokováni. Ingrid vypovídala: „Má matka byla celá bez sebe... věděla, že právě otěhotněla, a obviňovala z toho mne. Styděla se za to."  Ingrid se pak celý život obviňovala z utrpení druhých a to ji také přivedlo k hypnoterapeutovi. Vysvětlovalo to také její stavy úzkosti vždycky když slyšela zvonek dveří nebo telefonu.

Jiná pacientka, Ida, si vzpoměla, že už tři týdny po početí se usadila „na pohodlném místě, které nelze ani popsat ani opustit." „Je to plné klidu a míru", vypovídala pod vlivem hypnózy, „a přála bych si abych se s vámi o to mohla nějak podělit. Je to tak nádherné až se mi chce plakat."

Tyto vzpomínky jsou pro všechny, kteří vysvětlují vědomí materialisticky, velkou záhadou. Jak se mohou formovat vzpomínky tam, kde chybí základní fyzický materiál pro jejich tvorbu? Dr. Chamberlain říká: „Člověk se musí vzdát všeho materialistického způsobu uvažování, a začne uvažovat o tom, že paměť existuje nějak v mysli a mysl existuje nějak i mimo tělo.

Posuzujete-li tůst těla fyzikálně, můžete postupovat stupeň po stupni a dokážete pak možná vysvětlit vývoj organismu tím, že vysvětlíte vývoj jednotlivých buněk. Jenže to se jedná jen o fyziologii mozku, ne o mysl. Stále více je zřejmé, že mimo naše těla existuje něco, co je velmi jiné."

Vzpomínky na početí a první dny života plodu nedělají těžkou hlavu těm, kteří se pokouší vysvětlit vědomí z nematetialistických pozic. Rupert Sheldrake (viz. obr. vlevo nahoře) spekuluje s tím, že mozek je jakési vysílací a přijímací zařízení, schopné se „vyladit" na určité frekvence. Právě tak jako rozhlasový přijímač, mozek přijímá vysílání, je schopen se „naladit" na něco, co existuje mimo tělo.

Psychické spojení mezi matkou a plodem

Vzpomínky na pobyt v děloze jsou problematické, nejen protože zde chybí nějaká fyziologická struktura nutná pro jejich vznik. Často obsahují i informace, kteté se k plodu nemohly dostat smyslově. Na základě práce s 1000 pacientů vyslovil David Cheek názor, že plod si je v děloze vědom, co se děje vně těla matky, telepaticky. Nerozumí, samozřejmě, slovům jazyka, ale přesto „ví", jak se cítí matka, ví o otci a ví ledacos o životě. A toto intuitivní „vědění" je dost jasné, aby se vtisklo do paměti.

Cheek věří, že „telepatie je základem komunikace savců, ptáků a malých dětí". Během výzkumu hypnotických regresí odhalil vzpomínky nejen na pocity matky (projektované hormony nebo telepaticky), ale i na okolnosti mimo dělohu, kterých by si jinak dítě nemělo být nijak vědomo - např. jakou barvu měly šaty matky, kdo byl ještě v místnosti v nějaký důležitý okamžik. Pokud to bylo možné, tyto vzpomínky byly ověřovány a díky porovnání se vzpomínkami matek se ukázaly jako obecně reálné.

Studie hypnotických regresí naznačují, že veškeré pocity a zkušenosti, kteté plod zažívá v průběhu těhotenství, na něho mají velmi hluboký vliv se značnými důsledky. Cokoliv matka pociťuje, jakkoliv reaguje, vždy se to zrcadlí na stavu plodu. Když je matka smutná či rozzlobená, plod poplašeně reaguje a překládá si tento zážitek do pocitů ohrožení nebo hrozby zániku. Tyto pocity pak takového člověka provází celý život a vyúsťují v pozdější traumata. Velmi často jsou pocity strachu a neschopnosti v dospělosti vystopovatelné až k zážitkům v době těhotenství, a také jen jejich zviditelněním a přehodnocením, jejich transformací, lze docílit úspěšné léčby.

Léčba těch nejhlubších ran

Hypnoterapeut Michael Gabriel, (viz. foto vpravo) autor knihy „Voices from the Womb" (Hlasy z dělohy), během své výzkumné práce na konci 70. let objevil, že jeho pacienti byli neschopni změny proto, že zcela vymazali vzpomínky na první léta svého života. Když pak v hypnóze šel ještě dále proti proudu času, do období těhotenství, uslyšel od svých klientů popisovat spoustu událostí, které jednoznačně naznačovaly, že všechny ty strachy a fobie v dospělosti byly nastartovány právě v tomto kritickém období. „Právě příhoda z prenatálního období může často vysvětlit, proč má pacient v dospělosti např. astma.

Pracuji s klientem tak, abychom společně vyvolali vzpomínku na dobu před potodem, a jak potom sledujeme onen psychický problém dál, velmi často symptomy najednou, zázračně zmizí a již se nikdy nevracejí. Lékařské záznamy z té doby a rozhovoty s příbuznými a rodiči vždy potvrdí, že příhoda se skutečně udála, a že dotyčný o ní nemohl vědět, protože byl ještě v bříšku maminky."

Plod nalézá své způsoby, jak reagovat a přizpůsobovat se situacím a problémům v životě svých rodičů, a to se pak hluboce vtiskne do jeho psychického života. Ve své knize M. Gabriel cituje několik překvapivých výpovědí. Například žena jménem Šandy si během hypnózy vzpomněla, že její matka během těhotenství často propadala pocitům beznaděje a smutku z toho, že si jí její manžel nevšímá. Šandy reagovala tím, že byla na svou maminku alergická a odmítala mateřské mléko. Když dospěla, měla tendenci odmítat lidi, spoléhat se jen na sebe a nikomu nedůvěřovat.

Někdy si děti, v reakci na manželské problémy rodičů, jakoby usmyslí vztahy mezi rodiči zachránit. Obviňují se za matčiny potíže a chtějí s tím něco udělat. Jedna žena, Katie, v průběhu hypnotické regrese řekla: „Mým posláním je zachránit jejich manželství". Jenže to je pro malé dítě neuskutečnitelný úkol a nevyhnutelně následovalo dlouhé období frusttace, zklamání a pocitu viny. Manželský konflikt během těhotenství je častou příčinou citové vyprahlosti budoucího dítěte a nedostatku sebedůvěry.

Gabriel také uvádí, že sexuální orientace dítěte je často předurčena rozhodnutím ještě nenatozeného plodu v závislosti na rodinných vztazích. Jeden klient, Brian, odmítal podle něho kruté a násilné požadavky svého otce v průběhu těhotenství matky. Prý „věděl", že jeho matka si přeje holčičku a bál se, že její přání nebude moci splnit. Začal se matky bát a v pozdějším životě a v dospělosti se bál žen. Pomocí hypnotické regrese si uvědomil, že jeho homosexuální orientace byla výsledkem jakéhosi vlastního rozhodnutí...

Je tedy zřejmé, že rodinné konflikty v průběhu těhotenství jsou plodem registrovány a emočně jej ovlivňují. Gabriel však odmítá zjednodušující stanovisko některých psychologů a věří, že dvě děti reagují na stejnou situaci různě. Už ve velmi raném těhotenství plody, děti, projevují svou unikátní individualitu.

Porod a znovuzrození

Odkud se tedy, vzhledem k době porodu, bere „osobnost"? Je výsledkem genetických předurčení, nebo nějakých již existujících duchovních složek? Přestože zvláště tato hypotéza je trnem v oku většiny vědců, stále narůstající počet údajů a informací je již nemožné přehlížet. Někdy lidé v průběhu hypnotické regrese popisují jakýsi předkoncepční, nehmotný svět, který úzce koresponduje s vizemi, popisovanými lidmi, kteří zažili "NDE", čili zážitek smrti. V obou případech byly individuální „duše" doprovázeny průvodci, ochránci, kteří se zdáli být zodpovědní za vkládání a odebírání duší do a z hmotného světa. Obě tyto říše před životem a po životě jsou obvykle popisovány jako světy plné dokonalé nekonečné lásky a posvátnosti.

Právě tak jako když klienti, kteří si díky hypnotické regresi dokázali vzpomenout na detaily ze života rodiny, do které se ještě nenarodili, lidé, kteří zažili "NDE" se někdy upamatovávají na neuvěřitelné detaily svého okolí - např. na tvar a barvy chodeb v nemocnici, ve které leželi v komatu na resuscitačním oddělení a které jaksi „viděli", zatímco bezvládně leželi na operačním stole. Jestliže tyto informace nebyly zaznamenány obyklými smyslovými způsoby (člověka, který se ještě nenarodil, nebo toho, který byl již mrtev), vyplývá z toho, že existuje duše, duchovní složka každého člověka, která existuje i mimo jeho tělo. A jestliže duše existuje i před narozením a po smrti, otevírá to znovu statodávné koncepce znovuzrození, reinkarnace.

Přibližně dvě třetiny lidstva věří v reinkarnaci. Vzpomínky na události z minulých životů se v průběhu hypnotických regresí objevují velmi často. Vlastně jsou tak časté a frekventované, že někteří hypnoterapeuté si právě z této části hypnotických regresí udělali hlavní způsob obživy. Dokonce i mnozí ostří kritici ideje reinkarnace přiznávají, že s tím úzce souvisí i některé překvapivě úspěšné výsledky klinické praxe v případě pacientů, kteří si touto metodou „vyčistili" emoční život.

Je obtížné představit si expetiment, který by přímo vědecky potvrdil platnost koncepce znovuzrození. Psycholog lan Stevenson však nashromáždil neuvěřitelné, i když nepřímé, důkazy. Ve své studii uvádí vzpomínky na minulé životy od 266 indických a 79 amerických dětí, které si pamatovaly nejen své porody, ale i svou smrt, kde žily, kdo byli jejich rodiče. V 77 % případů indické děti uváděly detaily, které se daly ověřit, a které jim nemohly být v tomto životě známy.

Těhotenství a porod v tradičních kulturách

Myšlenka, že plod a novorozenci jsou již vyvinuté duševní bytosti, schopné reakcí a s hluboce vtisknutými sociálními zvyklostmi, vypadá možná z hlediska západní vědy revolučně, ale ve skutečnosti není vůbec nová. Mnohé staté kultury, včetně těch „primitivních", věří v totéž, co my nyní objevujeme pomocí hypnotické tegrese. Mnohé mají navíc v průběhu porodu zvyky, které se z tohoto úhlu pohledu jeví daleko šetrnější a osvícenější, než mnohé nejnovější západní způsoby porodů v nejmodernějších porodnicích. Anne Maidenová, psychoterapeutka a sociální psycholožka, strávila deset let srovnávacím studiem porodnictví různých kultur.

Maidenová studovala osmdesát různých kultur a navštívila dvacet čtyři kmenových společností. Obzvláště se soustředila na studium porodů v Tibetu, na Bali a u Aboridžinců v Austrálii. Citovala např. tibetský text z 11. století (Tibetan Medical Paintings), ktetý obsahuje některé velmi zajímavé detaily ze života v děloze. „Ve dvacátém šestém týdnu života v děloze", píše se v textu, „je vědomí dítěte velmi jasné a dítě vidí své minulé životy. Vidí, jestli bylo čistou, nezkaženou bytostí, a jak se narodilo předtím, než se má narodit v tomto případě."

Na Bali jedna žena vyprávěla Maidenové, že okamžitě když zjistila, že je těhotná, šla za dukunem, vesnickým šamanem. Ten jí pomohl navázat dialog s dítětem v její děloze, aby tak zjistila jeho identitu a účel jeho existence. Tyto dvě otázky, po identitě a smyslu, pak provázejí každého Balijce v průběhu dalšího vzdělávání a duchovního výcviku, aby tak mohl v této inkarnaci naplnit své životní poslání.

Nesčetné psychologické studie dokazují, že agrese a násilí v dospělosti jsou vždy spojeny s nějakým zneužitím v dětství. Aboridžinci věří, že duch dítěte existuje už před početím a přebývá na určitém místě, v posvátné říši Snů. Robert Lawlor ve své knize „Voices of the First Day: Awakening in the Aboriginal Dreamtime" (Hlasy prvního dne: probuzení v aboridžinské říši snů) napsal: „Pro mysl Aboridžince je představa splynutí spermie a vajíčka absurdní.(viz. foto vlevo)

Podle nich spermie připravuje cestu pto vstup dítěte do dělohy, ale duch dítěte se objevuje nejprve ve snu otce." V některých případech může žena přilákat duši dítěte tím, že odejde do zvláštní „plodné" jeskyně, do které muži nesmí. Ženy australských domorodců poskytují dítěti, duši s již vyvinutým duchovním životem, dočasný úkryt, a věří, že duch do plodu nevejde naplno, dokud plod nedosáhne určitého stupně vývoje, asi v desátém týdnu po početí.

Dbají také na dobu svého těhotenství, aby se vyhnuli přelidnění kmene, a kojí své děti tři až pět let, aby tak zabránily dalšímu početí. Znají desítky léčivých bylin jako ochranu proti nežádoucímu těhotenství a umí se také v raných stádiích těhotenství plodu zbavit. Žena ví, že je-li dítě potraceno, jeho duch bude stále existovat a najde si jinou příležitost k inkarnaci. Porod není Aboridžinci brán jako něco příliš nebezpečného. Obvykle se ho účastní porodní bába, většinou starší příbuzná. V některých kmenech je porod oslavován, a matka i novorozenec zůstávají několik týdnů v izolaci.

V jiných kmenech je dítě několik hodin chováno otcem a dalšími příbuznými, kteří se k této příležitosti sejdou s matkou. Podle antropologa Colina Turnbulla středoafričtí Pygmejci kmene Mbuti dokáží vidět „začátek všeho, shromáždění sil, které vytvoří bytost takovou jaká je, a které předpovídají početí enony věků předem." Jako většina jiných sběračů plodů a lovců, Mbutiové jsou na své potomky nesmírně pyšní. Děti smějí spát s rodiči a smějí se napít z prsu matky kdykoli o to projeví zájem. Nikdo jim nic nezakazuje a ony nekřičí a nepláči. V kontextu kmenové společnosti se zdá, že tento způsob příjemného uvítání do života produkuje sebevědomé, šťastné, dobře společensky přizpůsobivé jedince.

Psycholožka Jean Liedloffová (viz. foto vpravo) ve své knize The Continuum Concept popisuje porody a život dětí mezi indiány kmene Yequana v džunglích Venezuely. Když totiž tento kmen jako spisovatelka navštívila v roce 1970, byla dojata a upoutána psychickým zdravím a sociální přizpůsobivostí a pružností lidí, které potkala. Snažila se zjistit důvody jejich
neustálé pohody a vyrovnanosti. Tvrdí, že za to může způsob, jakým jsou v tomto kmeni rozeny a vychovávány děti — od okamžiku početí se dítě může cítit jako důležitá a se
všemi rovnocenná součást kmene a jeho okolí. Když Yequanští chlapci a dívky dosáhnou puberty, mají již stabilní a pružné emoční základy, které jim pomáhají celý další život.

Podobně je tomu u severoamerických Indiánů. Šaman kmene Cherokee Dhyani Ywahoo o tom ve své knize „Voices of Our Ancestots" (Hlasy našich předků) píše: „Vybíráme si rodinu, ve které se mohou rozvinout naše dovednosti, a ve které můžeme dokončit svůj cyklus učení. Svou rodinu slyšíme a vnímáme ještě když jsme v říši své matky. Již tehdy cítíme kvality myslí svých rodičů a přímo reagujeme na myšlenky směřované k naší matce. Proto je velmi důležité, aby těhotné ženy měly kolem sebe neagresivní, co nejklidnější prostředí plné lásky."

V tradičních společnostech asistují u porodu ne lékaři, ale porodní báby - ženy, které asistují rodičkám v průběhu těhotenství, při jejich běžné práci i při porodu. Lékaři porodníci jsou školeni, aby se na porod dívali ne jako na přirozený proces, ale jako na operaci, která vyžaduje uklidňující prostředky, operační stůl a sál. Porodní báby, které byly v mnoha státech světa postaveny mimo zákon, jsou dnes znovu akceptovány jako profesionálky. Ustavují své profesní cechy a získávají souhlas k činnosti od vládních agentut a úřadů. Zároveň se stále větší počet rodiček rozhoduje porodit doma, v atmosféře klidu a pohody. Někteří také experimentují s porody pod vodou, s technikou, která se zdá být jak pro matku tak pro dítě pohodlnější a snadnější.

Duchovnost a nenarozené dítě

Jestliže se příčiny násilného chování lidí dají vysledovat až do dělohy, totéž bychom mohli říci o inteligenci, tvořivosti a laskavém chování. David Cheek chválí pokusy Van de Carra a jiných podporovat inteligenci a tvořivost plodu a novorozenců. Upozorňuje ale, že se to nemá přehánět. Plod spí dvacet dvě hodiny denně, většinu času tedy dává přednost tichu a klidu. Zatímco tichá hudba a klidná řeč je velmi stimulující, pouštět ještě nenarozenému dítěti co nejčastěji hlasitě Mozatta a předčítat Shakespeara asi není nejvhodnější. Cheek věří, že rodiče by si měli být neustále vědomi psychických svazků mezi nimi a plodem, a pečlivě zvažovat, jaké signály jsou směrem k nim vysílány.

 Smíšené emoce, vyvolané drobnou rozmíškou mezi partnery, mohou být plodem mylně interpretovány jako odmítnutí. „Jako pediatři bychom měli nastávajícím maminkám daleko víc pomáhat navázat duchovní vztah s plodem," říká Cheek, a tadí: „Pokud vás manžel rozčílí, poklepejte si na břicho a řekněte, hele, zlobím se na tvého otce, ne na tebe." Cheek, Věrny, Chamberlain a další autoři navíc naznačují, že komunikace mezi plodem a rodiči nemusí být jednosměrná. Můžeme se učit od dítěte právě tak, jako se ono učí od nás. Mnohá tradiční náboženství přikládají dítěti jakousi svatost, právě proto, že je tak blízko duchovnímu světu. Při komunikaci s ještě nenarozeným dítětem bychom si toho měli být vědomi a ptát se např. „Co mě chce tahle dětská duše naučit?" nebo „Jak můžu téhle duši pomoci splnit její poslání?" nebo „Proč si tahle duše vybrala pro své zrození právě mne?" A potom tiše naslouchat a čekat na intuitivní odpověď.

Porod a násilí

Od časů Freuda připisujeme spoustu psychických potíží v dospělosti „porodním traumatům", jakémusi šoku ze vstupu do cizího nepřátelského světa. Jestliže by toto trauma mělo platit univerzálně, jak to, že „domorodci", příslušníci kmenových společností, jsou vůči němu a jeho následkům imunní? David Chamberlain věří, že porodní trauma není nevyhnutelné, ale je ve skutečnosti z větší části výsledkem způsobu porodnictví v moderních nemocnicích. Děti jsou často ponechány plačící na studeném, hladkém povrchu stolů delší čas samotné. Děti i dospělí si později vybavují pocity plné strachu a svých zděšených reakcí na ostré světlo, hluk, injekce, oční kapky a plácnutí přes zadeček. Matky jsou během porodu utlumeny drogami, a novorozenci jsou cizími lidmi odváženi pryč, aby celé hodiny čekali na dotek svých matek.

Regresivní hypnózou vyvolané pocity zahrnují často např. depresi, sttach, ale také zlost a hněv na lékaře, sestry i matky, které dovolily, aby se to dělo. Chamberlain předpokládá, že strach z osamění a celoživotní potíže s pocitem bezmoci a oběti není ani tak důsledkem porodu, ale následkem porodů jako takových, institucionalizovaného zneužití porodů. Běžné porodnické procedury prý jsou paralelou vztahu k násilí v naší společnosti. „Každý se ptá, jak to, že se lidé chovají tak bláznovsky?

Myslím, že jednou z příčin je porod. V polovině našeho století se začalo víc lidí rodit v nemocnicích a ne doma. A to byla velmi význačná změna. Dnes se v porodnicích rodí více jak 95% dětí. Rodí se násilně a s bolestí." V průběhu posledních dvaceti let se zvedly mnohé hlasy žádající změnu. Fredetick Le Boyer, francouzský porodník, který odrodil 9 000 dětí obvyklými metodami, si všiml, že ve Francii, zemi s 50 miliony obyvatel, je přes milion dysfunkčních dětí. Uvědomil si souvislost s porody, opustil své místo v nemocnici a odejel do Indie, aby studoval tamní vesnické formy porodů. Spojil tradiční formy s novými vědeckými poznatky, svými zkušenostmi a vyvinul nový systém porodu. Jeho kniha „Porod bez bolesti" přiměla mnohé jeho kolegy k radikálnímu přehodnocení stylů své práce.

V tradičních společnostech asistují u porodu ne lékaři, ale porodní báby - ženy, které asistují rodičkám v průběhu těhotenství, při jejich běžné práci i při porodu. Lékaři porodníci jsou školeni, aby se na porod dívali ne jako na přirozený proces, ale jako na operaci, která vyžaduje uklidňující prostředky, operační stůl a sál. Porodní báby, které byly v mnoha státech světa postaveny mimo zákon, jsou dnes znovu akceptovány jako profesionálky. Ustavují své profesní cechy a získávají souhlas k činnosti od vládních agentut a úřadů. Zároveň se stále větší počet rodiček rozhoduje porodit doma, v atmosféře klidu a pohody. Někteří také experimentují s porody pod vodou, s technikou, která se zdá být jak pro matku tak pro dítě pohodlnější a snadnější.

V mnohých porodnicích už mají speciální místnosti, dovolující i mužům být svědkem porodu. Namísto obvyklého sprchování, vážení a měření se novorozenci okamžitě přikládají k tělům matek. Tyto reformy však nejsou něčím všeobecně platným. David Chamberlain se domnívá, že „sestry jsou ve svém přístupu k novorozencům intuitivnější a snadněji než lékaři odkládají dřívější profesionální znalosti. Hovoří s novorozenci, hladí je a chovají."

Nesčetné psychologické studie dokazují, že agrese a násilí v dospělosti jsou vždy spojeny s nějakým zneužitím v dětství. Člověk se až diví, proč společnost, ve snaze něco dělat s rostoucí vlnou násilí, neupře svou pozornost tímto směrem. Chceme-li vybudovat společnost s větší mírou klidu a bezpečí, musíme začít docela brzy — hned u porodu, a možná ještě dřív.