Záhadné jámy v Peru

Asi těmi nejzáhadnějšími ze všech starověkých civilizací Jižní Ameriky jsou ty, které sídlily v nevlídném prostředí hor v dnešním státě Peru. Tato oblast se vyznačuje prudkými horskými srázy, extrémními teplotami a nedostatkem vody pro zavlažování zemědělské půdy – tedy podmínkami tak nehostinnými, že je záhadou, proč se starověké kultury usadily právě zde. Ale přesto zde tito lidé žili a často budovali velká kamenná sídla ve velkých nadmořských výškách, kde je atmosférický tlak tak nízký, že se člověk zadýchá i při běžné chůzi.

Zatímco svět zná povětšinou Machu Picchu a čáry na planině Nazca, moderní vědě se díky satelitním snímkům naskytla další záhada. O tomto jevu se vědělo už dříve, ale jeho rozměry a velikost úsilí potřebného k jeho vytvoření začínají být plně chápány až nyní.

Řady jam, měřících v průměru asi 61 cm a uspořádaných v úhledných liniích v počtu od devíti do dvanácti, se táhnou v délce asi jednoho a půl kilometru peruánskou krajinou. Linie mají počátek u úpatí hory a poté šplhají vzhůru po jejím úbočí a v obloucích se vinou tím nejčlenitějším a nejdrsnějším terénem.

Červené šipky vyznačují začátek, konec a průběh linie jam a přímka vpravo délku asi jednoho a půl kilometru vzdušnou čarou

(Text uvedený v obrázku výše). Tyto podivné jámy, táhnoucí se dlouhé stovky metrů nerovnou, kopcovitou krajinou, tu jsou již tak dlouho, že si jejich původ nedovedou vysvětlit ani místní lidé. Kdo je vytvořil a proč? Vtip je v tom, že doposud nikdo neviděl celou linii z ptačí perspektivy, takže nemohl docenit její záhadný charakter.

Na planině zvané Cajamarquilla nedaleko Limy jsou tu v holé skále vyhloubeny stovky jam zvících vzrostlého člověka. Archeologové se domnívají, že mohly sloužit jako úložiště obilí. Tato domněnka má ale dvě úskalí, tvrdí jiní vědci, kteří se s takto obyčejnou teorií nechtějí spokojit: existovaly i mnohem snazší způsoby, jak vytvořit zásobárny obilí, než po desetiletí hloubit všechny tyto jámy do tvrdé skály. Smysluplnější by například bylo vytvořit pro uskladnění obilí několik obrovských komor.

Dobře, argumentovali dále archeologové. Možná měly tedy tyto jámy sloužit jako hrobky vždy pro jedno lidské tělo. Jako jakési vertikální hroby. Ale uvnitř těchto jam se nenašly žádné kosti, artefakty, nápisy, šperky… dokonce ani jediný zub nebo vlas. Nejsou na nich žádná víka, žádné poklopy, kterými by se zavřely – podobně jako se zavírají hrobky. Navíc se o těchto jamách výslovně nezmiňuje žádný mýtus nebo posvátný text.

V některých úsecích jsou díry zarovnány naprosto přesně; některé další se vinou v řadách, které se různě stáčejí a vlní, jindy jsou díry uspořádány na přeskáčku. Liší se i svou hloubkou – některé jsou hluboké až dva metry, jiné jsou jen jakýmisi vydlabanými jamkami, jako by nebyly dokončeny, ale i tyto jsou většinou obklopeny těmi, které dokončené jsou.

Dodnes nemá nikdo ani tušení, proč jsou právě tady, kdo je vytvořil, nebo co jsou zač.

Poblíž jižního konce této řady jsou patrné zbytky starověkého osídlení a dva krátery, z nichž každý měří asi osm metrů v průměru. Na jiném místě v horách odhaluje satelitní snímkování další starověké stavby a základy (níže), které ale ještě nebyly odkryty.

Zecharia Sitchin ve své knize popisuje, jak právě v Peru založily kolonii bytosti zvané Annunaki, aby tam pátrali po zlatu poté, co neuspěli v jeho těžbě pod hladinou moře. Ozývají se hlasy, že tyto jámy jsou podobné těm, jimiž se zkoumá podloží při důlních operacích, například když se hledá žíla vzácného kovu. Podobných děr se využívalo i při hledání podzemní vody, avšak pravděpodobnost nalezení vody v těchto skalnatých horách se zdá být velice mizivá.

Proč se tehdejší lidé v této oblasti, kde panují takto nehostinné podmínky, tak lopotili, aby jámy vytvořili? Jak dlouho jim to trvalo? Jak to fyzicky vydrželi, když tak neuvěřitelně tvrdě dřeli? To jsou otázky, na které zatím neznáme odpovědi.

Snímek výše se podobá tomu z Peru, ovšem tento byl pořízen na Marsu

Červeně zakroužkovaná oblast dole vyznačuje místo, kde byly tyto jámy vyfotografovány.

Co myslíte?