Posun pólů (1)

Tento materiál je vyjímečně uvolněn z privátní sekce tohoto magazínu jako ukázka formy a úrovně reportáží, které mají k dispozici naši privátní čtenáři.

S rychle se přibližujícím rokem 2012 se objevuje řada spekulací o posunujících se či pohyblivých zemských pólech. Zatímco posuny pólů jsou poměrně pravděpodobnou možností, a zdá se, že k nim v minulosti již došlo, je třeba zohlednit ještě další možnost.

Existují pádné důkazy, že se povrch naší planety – tenká vrstva zvaná zemská kůra – v minulosti náhle posunula. Zatímco sklon zemské osy zůstal pořád stejný, tento posun způsobil, že se pohnuly celé oceány a kontinenty, čímž došlo ke změně klimatických podmínek, ke změnám celých rozsáhlých ekosystémů a k modifikaci globálního charakteru počasí.

Následující informace poskytujeme jako důkaz, že k těmto posunům v minulosti skutečně došlo a že se něčeho podobného může Země spolu s námi dočkat i ve velice blízké budoucnosti.

Teorie posunu pólů

„Teorii posunu pólů“ poprvé vyslovil profesor historie Charles H. Hapgood, jehož fascinace geografií a starými mapami vedla ke znovuobjevení mapy Piriho Reise (viz. obr. vlevo).

Tato turecká, rukou vyhotovená námořní mapa zůstala od počátku 16. století nikým nepovšimnuta, ležela na polici, kde na ní padal prach, a nikdo nerozpoznal její obrovský význam. Po jejím pečlivém prozkoumání získal Hapgood důkazy o užití sférické trigonometrie a důkazy o detailních vědomostech jejích autorů týkajících se pozemské geografie – včetně vědomostí o pobřeží Antarktidy pocházejících z dávných dob, kdy byl tento kontinent ještě bez ledu.

Mapa byla nakreslena jen několik málo let poté, co Kolumbus dosáhl břehů dnešní Ameriky. Kartograf a admirál Piri Reis svou mapu popsal tak, že prý ji sestavil podle „velmi starých“ map, které měl k dispozici. Vypadá to, jako by nějaká starověká, dnes již dávno zapomenutá civilizace dospěla ve svém vývoji do fáze, kdy mohla takovéto mapy vytvořit, a poté zmizela. Totožnost těchto starověkých námořníků jako by si přímo říkala o odhalení.

Nejpravděpodobnějším způsobem, jak tuto dávnou, ale i tak vyspělou civilizaci najít, je prozkoumáním slavných záznamů o ztraceném kontinentu, Atlantidě, jež nám poskytuje ve svých nejasných, avšak realistických komentářích filozof Platon.

Kapitán Jacques Cousteau učinil závěr, že Platonova Atlantida se nacházela ve Středozemním moři poblíž Řecka. Jeho podmořské expedice našly důkazy o rozvinutém námořním obchodu a pokročilém umění stavby lodí. Cousteau rovněž nalezl několik artefaktů datovaných do doby několika tisíc let před Kristem. Nenašel ale žádnou velkou metropoli. Badatelé upozorňují, že Platonův utopický popis Atlantidy situoval její polohu do „oceánu“ a „za Herkulovy sloupy“, které jsou dnes známy jako Gibraltarský průliv. A tak je Atlantida tradičně umisťována někde na dno Atlantského oceánu. Ale kam přesně?

Více o mapě Piriho Reise

Mapa, o které se hovoří jako o jedné z nejstarších „map světa“ a jež vyobrazuje pobřeží Ameriky, byla původně použita jako vzpruha pro turecké národní sebevědomí. Dřívější badatelé naznačovali, že mapa zobrazuje přesné rozměry a zeměpisné souřadnice pobřeží Jižní Ameriky a Afriky – a to pouze 21 let po výpravách Kryštofa Kolumba! (Ovšem pamatujte, že Kolumbus NEOBJEVIL Severní Ameriku, pouze Karibik!) Reis vlastní rukou popsal, jak mapu vytvořil podle sbírky starých map a doplnil podle námořních schémat a map zhotovených samotným Kolumbem. To by naznačovalo, že ony původní staré mapy měl k dispozici i Kolumbus a mohly mu sloužit jako podklady pro smělou expedici na západ.

Kopie mapy byla předložena jednomu z diplomatů vlády Spojených států, u něhož celé roky zůstala jako zajímavý artefakt. Skutečné tajemství této mapy bylo nakonec rozkryto až profesorem Charlesem H. Hapgoodem a vědecké veřejnosti představeno v jeho knize „Mapy starověkých mořských králů“.

Při zkoumání mapy Hapgood objevil částečný nákres pobřeží Antarktidy, která je tam zobrazena ještě v době, kdy nebyla pokryta ledem. Přesně odpovídající struktura skutečného pobřeží, nyní opět zcela pohřbeného pod ledem, byla následně potvrzena scanem z radarového satelitu. Vzorky ledu na pobřeží určily, že posledním obdobím, kdy byla tato oblast bez jeho příkrovu, bylo někdy mezi 11 000 a 4 000 lety př.n.l.

Podle toho, jak chápeme navigaci z historického hlediska, muselo kdysi existovat období, kdy bylo na jižní polokouli nemožné stanovit zeměpisnou šířku. Důvodem pro to byl fakt, že jediná známá metoda pracovala s pozorováním úhlu a pozice jediné hvězdy, která se na obloze nepohybovala – tedy Severky (Polárky). Ta ovšem na jižní polokouli kvůli zakřivení zemského povrchu není viditelná. I přes tyto skutečnosti zobrazují starověké mapy neuvěřitelné detaily a přesná určení zeměpisných šířek mnoha dnes známých ostrovů podél nejjižnějších břehů Antarktidy!

Ale tento historický paradox je ještě více ohromující, než by se mohlo zdát.

Hapgood dokázal, že mapa Piriho Reise je nakreslena v rovině – tedy v jednoduché geometrii – a obsahuje údaje o zeměpisné délce a šířce v tradiční „mřížce“. Překreslena je ale tato mapa podle mapy starší a ta byla prokazatelně vytvořena za použití trigonometrie sférické! Nejen, že původní autoři starověké mapy věděli, že Země je kulatá, ale také věděli o skutečných vlastnostech jejího povrchu – o jeho zakřivení, které dokázali zohlednit na vzdálenostech pohybujících se už kolem jednoho sta km.

Další nezvyklé poznatky:

• - Podrobné prozkoumání mapy dokazuje, že její tvůrci znali přesnou obvodovou deformaci zemského povrchu i na tak krátkých vzdálenostech jako bylo 100 km.

• - „Středem“ zdrojové mapy je dnešní Alexandrie – tehdejší významné kulturní centrum a sídlo největší a nejstarší knihovny na světě, předtím než ji zničili křesťanští nájezdníci.

• - Pobřeží a ostrovy na mapě Antarktidy musely být prozkoumány a detaily zaznamenány v době dřívější než 4000 př.n.l., protože pak už Antarktidu pokryl led pocházející z poslední doby ledové.

Oceánské dno přináší odpovědi

S vynálezem hlubokomořských ponorek bylo možné zmapovat dno severního i jižního Atlantiku, takže je dnes dobře známa jeho topografie. Historie těchto oceánských podloží je zachována v posloupnosti lávových výronů spojených s posunem tektonických desek. Jinými slovy si jsme díky tomu jisti, že na prozkoumaném dně tohoto oceánu se starověký potopený kontinent zvaný Atlantida nenachází.

Ten samý proces mapování rovněž odhalil nedávné změny v obyvatelných oblastech podél oceánského pobřeží. Nedaleko břehů ostrova Bimini se pod vodou nacházejí kamenné stavby a pyramida. U pobřeží amerického severozápadu byly nedávno objeveny zatopené lesy. Petroglyfy vyryté do skal na Havaji se nyní nacházejí metr pod hladinou moře – což dokládá dřívější nižší hladiny světového oceánu. Takže přestože zatím nemáme žádnou potopenou Atlantidu, máme alespoň důkazy o dramatických změnách jak hladiny oceánů, tak klimatu v nedávné historii naší planety.

Tenká slupka pod našima nohama

Zkoumání oceánského dna bylo velice přínosné pro vědce. Pro geology představovalo poslední dílek skládačky, která může vysvětlit, jak byla asi vytvořena Země. Jejich teorie počítá s počátečním extrémně žhavým jádrem z hustého železa a radioaktivních (těžkých) kovů. Toto žhavé a husté jádro je obklopeno tlustou kapalnou vrstvou roztavených minerálů zvaných magma – jde o tu samou látku, která tryská ze sopek jako láva.

Tímto magmatem je tedy tvořena podstatná část naší planety (tzv. zemský plášť, tlustý několik tisíc kilometrů). Plášť je pak obehnán tenkou vrstvou chladnějších, ztuhlých minerálů. Tato krusta připomíná tenkou slupku, která na tekutém magmatu pluje. Je rozlámána na několik částí zvaných „desky“. My všichni žijeme na povrchu této zemské kůry-slupky, na jedné z jejích desek.

Vědci ji často připodobňují k uvolněné kůře pomeranče. Jiní preferují analogii se slupkou přezrálého avokáda, protože to má v sobě ještě navíc tvrdé „jádro“ (semeno) přesně jako Země.

Když atmosférická voda kondenzovala a tvořila oceány, sbírala se na této tenké kůře postupně voda. Připomínalo to tvoření nějakých obřích kaluží. Mocnost této vody může být i několik kilometrů, což zemskou kůru zatěžuje a promačkává. Oblasti, na které tato monstrózní tíha nepůsobila, se zdvihly a vytvořily kontinenty. Trhliny v této subtilní slupce se mohou stát sopkami, a my dnes již víme, že se mohou objevit jak na souši tak na oceánském dně.

Jen si tak plout…

Byla to právě tato plovoucí zemská kůra, které jako první vzbudila Hapgoodův zájem a přivedla ho k myšlenkám Hugha Auchinclosse Browna. Brown přišel s teorií, že celou Zemi je možné prostorově přeorientovat tím, že se radikálně změní úhel její osy otáčení. Jinými slovy, Země může měnit úhel svého sklonu vzhledem ke svojí orbitě okolo Slunce. Brown se pokoušel aplikovat tento svůj argument na vysvětlení klimatických změn, ale jeho teorie neobstála z hlediska matematických výpočtů.

Brownův nápad nebyl ničím novým. Někteří velcí geologové té doby, včetně J. C. Maxwella a Sira Georgie Darwina (syna slavného Charlese Darwina) tuto možnost zvažovali také, ale nakonec rozhodli, že stabilizující efekt rovníkové oblasti Země je tak významný, že žádná síla pocházející ze Země samé by prostě nemohla být schopna vychýlit ji z osy. Jedinou možností byla srážka s jiným vesmírným tělesem. Jakoukoliv možnost posunu pólů tedy tím pádem odmítli jako nemožnou a pro akademickou diskusi zcela nepatřičnou. Vliv těchto mužů přetrvával tak mocně, že se myšlenkou reálného posunu pólů nikdo nezabýval až do dnešní doby.

I Hapgood přijal předpoklad, že sklon zemské osy by mohla vychýlit pouze planetární kolize. Ale připojil k této teorii svoji originální domněnku. Podle něj totiž k posunu pólů došlo v důsledku pohybu jen jedné z částí Země, a to zemské kůry. Impuls potřebný k posunutí kůry by mohl být daleko slabší než ten, který by vychýlil celou planetu – s jádrem a se vším.

Na základě výzkumu ruského vědce V. V. Bělousova Hapgood předpokládal, že v hloubce asi 150 km, ve svrchním plášti, existuje vrstva tekuté horniny (magmatu), která se chová jako lubrikant či ložisko umožňující posun celé kůry tehdy, když se objeví dostatečně velká posuvná síla, která na ni začne působit. Podle Hapgooda je tato síla zajištěna odstředivou silou ledovcových příkrovů, které se nepravidelně rozprostírají v okolí pólů.

Jinak řečeno je to tíha ledu kolem pólů, která vychyluje Zemi z její pravidelné denní rotace. Tato nerovnováha narůstá, až se dostane do určitého bodu, kdy nastane změna. Podle Hapgooda si Země uchovává stále stejný sklon své osy, ale póly a celý zemský povrch pravidelně sklouznou (o kus odplují) a změní svoji zeměpisnou šířku. Jakmile k tomu dojde, je Země opět na nějakou dobu vyvážená.

Hapgood si uvědomil, že není potřeba vychylovat z osy celou planetu, aby byla zachována rovnováha. Stačí, když se pohne pouze s vnější planetární kůrou, podobně jako se posouvá již odloupnutá kůra kolem nehybné dužiny pomeranče (nebo avokáda). Tato myšlenka byla rozpracována v díle Earth’s Shifting Crust (Posouvající se zemská kůra), na kterém Hapgood spolupracoval s matematikem a inženýrem Jamesem H. Campbellem. Tady je pro zájemce hyperlink na kompletní text uvedeného materiálu. Hapgood v ní prohlásil, že Atlantidu začne hledat na místě, kde by ji nikdo předtím nehledal a kde by ji nikoho hledat ani nenapadlo – v Antarktidě.