Předchozí konec světa 12,950 př.nl.: jaký byl?

Od té doby, co jsem napsal předchozí článek na podobné téma, jsem dostal spoustu e-mailů s různými názory.

Vím, že sám jsem měl co dělat, abych se s tímto tématem vyrovnal jak emocionálně, tak duchovně. Nemohu říct, že jsem se zdokonalil ve správném "postoji" vůči tomu, co budoucnost přináší. Upřímně řečeno, myslím si, že se spíše držím zpátky ohledně přijímání těchto faktů. Měl jsem naději. Ale tento nový důkaz mě nutí otevřít mé oči a duši, abych si dal svůj život do pořádku. Doufám, že to samé bude platit pro vás.

Přestože je "soudný den" často spojován s Mayským kalendářem, děje se tak pouze shodou okolností. Termín 21. prosinec, 2012 je významným dnem v astronomii vzhledem k počtu důležitých událostí, které budou mít vliv na naše Slunce. Byl by to "konec světa", i kdybychom nikdy nic o Mayském kalendáři nevěděli. Přesto čím více porozumíme této starověké civilizaci a oceníme jejich znalosti o astronomii, tím více musíme předpokládat, že považovali toto datum za velmi příznivé. Pojďme si zde promluvit o astronomii. Existuje velké množství informací. Vynasnažím se to udělat jednoduché pro pochopení.

Glazované koblihy na Měsíci

Začněme v šedesátých letech s posádkou Apollo 11 a jejich přistáním na měsíci. Během jedné z jejich činností mimo raketoplán astronauti fotografovali a odebírali vzorky z malých kráterů o rozměrech v průměru od 20 cm do 1.5 metru. Když zkoumali povrch těchto kráterů, všimli si, že vypadá jako povrch glazovaných koblihů. Byly to v podstatě kusy měsíční půdy, které byly potaženy sklem.

Sklovité plochy jsou jasně soustředěny na povrchu výčnělků, i když existují i na bočních stranách. Hroty a hrany se zdají být pro proces glazury nejvhodnější. V některých případech se zdá, že kapičky sjely po nakloněném povrchu pár milimetrů a tam ztuhly. 

Málokdo z celé široké veřejnosti o tomto objevu věděl, a pokud se to i přesto dozvěděl, sotva si mohl uvědomit jeho význam.

Ale v roce 1969 T. Gold v článku v časopisu Science předložil teorii o tom, jak vznikly. Sklo, jak víte, se vyrábí tavením písku. Přirozeně se vyskytuje blízko zdrojů vysoké teploty, jako jsou sopky a dopady meteoritů. Zkoušky atomových bomb v Novém Mexiku v oblasti Bílých písků vytvořily v epicentru malé "jezero" skla. Takže ohledně měsíčního skla je také jasné, že muselo být vytvořeno něčím velmi horkým.

Skutečnost, že se glazura omezuje na malé plochy 0.5 až 10mm, vědcům naznačuje, že povrch byl spíše ožehnut než zvolna opékán. Pravděpodobný zdroj tohoto ožehnutí bylo naše Slunce. Gold odhadoval, že by se intenzita slunečního záření musela zvýšit 100 krát vůči normálnímu stavu na dobu 10 až 100 sekund.

Také vzhledem k nedostatku úlomků nebo špíny, pokrývající toto sklo, se to muselo stát během posledních 30,000 let. To způsobilo, že Gold navrhl, že Slunce — naše Slunce – se takto chová každých 10,000 let nebo častěji. Navrhoval, že by se měl budoucí výzkum zaměřit na hledání "spouštěcí" události – pravděpodobně velkou kometu nebo dopad asteroidu na povrch Slunce. Odhadl, že to mohlo být pouze 100 km s váhou 3 x 10²¹ gramů.

Desetiletí minula a tato teorie nezískala moc pozornosti. Poté, jak se tak často děje, se na teorii podíval novým pohledem génius dr. Paul LaViolette (viz. obr. vpravo). Nebyl spokojen s tím, že příčina zdroje skla by byla ve slunečním záření, především z toho důvodu, že by tento výkon musel být v rozsahu novy, ne pouhého záření. Představoval si jinou možnost.
LaViolette si představoval rozsáhlou erupci sluneční hmoty (CME), která by byla magneticky zachycena v zemské magnetosféře. 

Magnetosféra by poté podržela tuto ohnivou kouli záření jako magnetická termoska, a tím by umožnila, aby povrch Měsíce a Země byly vůči ní vystaveny po dobu dostatečně dlouhou na to, aby se skutečně "bleskově opekly".

Kritikové rychle odsoudili LaViolettovu teorii poukázáním na obsah "kosmického prachu" a vzácných prvků v měsíčním skle a došli k závěru, že zdroj horka pocházel z dopadu meteoritu. 

LaViolette ale předpokládá, že kosmický prach byl pravděpodobně přítomný na povrchu Měsíce během doby, kdy byl roztaven do skla. Ve skutečnosti se domníval, že celá sluneční soustava byla plná tohoto kosmického prachu v době této sluneční erupce. Bylo pro něj zadostiučiněním, když polární ledovce obsahovaly deposita neobvyklého kosmického prachu ve vrstvě, označující konec poslední doby ledové. Toto časové období okolo 12,950 př.nl. současně odpovídá stáří měsíčního skla. Takže odkud všechen ten kosmický prach pochází?

Stejně jako Země má naše celá sluneční soustava svoji vlastní atmosféru, jež se nazývá heliopauza. Tato "bublina" obklopuje Slunce a planety při své pouti galaktickým prostorem. Stejně jak je tomu u zemské magnetosféry, pohyb heliopauzy vytváří zakulacenou "hlavu" a zužující se "ocas". V podstatě má spíše tvar vajíčka (viz obr. nahoře). Až donedávna se astronomové domnívali, že naše sluneční soustava je oblastí relativně bez kosmického prachu. Kosmický prach a zmrazená hmota vesmíru byly drženy mimo tuto ochrannou bublinu.

To bylo potvrzeno, když vesmírné lodě IRAS a Ulysses ukázaly infračervené snímky naší sluneční soustavy, obklopené mračny kosmického prachu, jejichž hustota se zvyšovala hned za Saturnem.

Pokud tedy kosmický prach obklopuje heliopauzu, co by zapříčinilo, že by náhle vstoupil do heliopauzy a jak by se to časově shodovalo s obrovskou sluneční erupcí?

LaViolette si představoval, že něco narušilo heliopauzu z venku, prorazilo ji a natáhlo kosmický prach dovnitř a k tomu zesílilo činnost Slunce. Energie s takovýmto dopadem by byla obrovská. Nejlogičtějším místem, kde hledat tuto enormní energii je střed naší galaxie.

Kouřící zbraň

Při zkoumání tvaru mračen kosmického prachu zjistil tým satelitu IRAS, že oblak byl vychýlen vůči ekliptice sluneční soustavy – úzké rovině obsahující naše planety. LaViolette zjistil, že tento podivný úhel míří do galaktického centra. To bylo rychle ověřeno vesmírnou lodí NASA Ulysses a observatoří na Novém Zélandu a jejím vesmírným radarem AMOR. Cokoliv způsobilo konec poslední doby ledové, vzplanutí Slunce a vytvoření skla na Měsíci, přišlo z centra galaxie Mléčné dráhy. Zápletka začíná být čím dál tím zajímavější.

Astronomové věděli o intenzívním záření z vesmíru od 70. let. Několikanásobné záblesky gama paprsků byly opakovaně pozorovány a existovala domněnka, že pochází z hvězd v Mléčné dráze. Astronomové předpokládali, že tato energie byla původem místní a došli k závěru, že tento typ záblesků gama paprsků je zanedbatelný a neškodný. Poté v prosinci 1997 měli štěstí a pomocí technologie zachytili silný záblesk gama paprsků a měli možnost ho sledovat. Zdroj nebyl uvnitř  Mléčné dráhy. Byl ze vzdálené galaxie miliardy světelných let daleko.

Pozorování dalších záblesků ukázalo, že jejich předpoklad byl špatný. Všechny záblesky gama paprsků, které pozorovali, byly z jiných, velmi vzdálených galaxií. Množství energie, přicházející od tak vzdálených objektů, bylo opravdu šokující. Nikdo by nikdy nepředpokládal, že tak silné záblesky by mohly být vytvořeny galaktickými centry. Představa, že by záblesk přicházel z galaktického centra naší vlastní Mléčné dráhy, byla bezútěšná.

Záblesk stejné intenzity jako událost v roce 1997, který by pocházel z Mléčné dráhy, by přinesl 100,000 krát větší smrtelnou dávku záření a zabil by každou životní formu, která by mu byla vystavena. Mohlo by se to stát i u nás?

Tato otázka byla zodpovězena 27. srpna, 1998, kdy bylo zachyceno neobvyklé 5-ti minutové gama záření ve vzdálenosti pouhých 20,000 světelných let v souhvězdí Orla. Může to znít jako obrovská vzdálenost, ale pro astronomy je to jen "vedle."  Naše galaxie je vzdálená od jednoho konce ke druhému 100,000 světelných let.

Událost v roce 1998 byla dostatečně blízko a silná natolik, aby ionizovala zemskou horní vrstvu atmosféry, zničila pár vesmírných lodí a způsobila poruchy v celosvětové komunikační síti. Od té doby astronomové umístili záblesky gama paprsků z galaktického centra na vrchol seznamu věcí, které nechceme, aby se stali.

Před Orlem se vědci obávali pouze explodování hvězd -- nov a supernov. Nyní došlo ke změně. Je to jako žít v ghetu a neustále se obávat, že se připletete do střelby a zasáhne vás náhodná kulka. Potom se ale jednoho dne dozvíte, že v ulici je jaderná bomba, která jen čeká, až vybouchne.

Ne v mé galaxii!

Ironií je, že všechna tato fakta jsou zahrnuty do LaVioletteovy teorie "supervlny". Dochází k závěru, že ze středu galaxie probíhají cyklické a časté exploze. Tyto vlny záření postupují směrem ven na okraj galaxie, mají dopad na vše a jsou příčinou toho, že hvězdy v jejich cestě vybuchují. Domnívá se, že toto se již naší sluneční soustavě stalo mnohokrát – poslední supervlna záření proběhla před 14,950 lety. Představoval si šokovou vlnu – nebo supervlnu – která vtáhla kosmický prach dovnitř, když vstoupila do heliopauzy a zaktivovala Slunce.

Vzorky ledovců tento názor podporují. Důkaz účinků kosmického prachu zobrazuje vrstva ledovce, jež odpovídá období 11,880 až 11,785 př.nl*. Tento důkaz společně s měsíčním sklem, přítomností kosmického prachu a nenadálým a atypickým koncem poslední doby ledové -- vše poukazuje na blízký vztah mezi extrémní sluneční aktivitou a gama zářením z galaktického centra Mléčné dráhy. [* Tyto údaje byly aktualizovány následně po přesnějším výzkumu dr. LaViolettea.]

Něco se změnilo

Znepokojivější je předpoklad některých vědců, že toto silné záření si nevyžádá dramatický výbuch nebo explozi, která způsobí erupce na Slunci. Fyzikové v téměř tuctu výzkumných institucí, včetně New York University, objevili důkaz vyzařování energeticky velmi vysokých gama paprsků z úzkého pásu na rovníku Mléčné dráhy. Tyto úrovně gama záření značí nejvyšší úrovně, které byly kdy v galaxii pozorovány.

Gama paprsky měly průměrnou energii 3.5 bilionu elektrovoltů nebo 3500 krát větší energii protonu. Předchozí satelitní experimenty zpozorovaly vyzařování gama paprsků podél galaktického rovníku, které dosahovaly energie pouhých 30 miliard elektrovoltů.

Možná s tím spojený je zarážející fakt, že ačkoli jsme nebyli svědky žádných galaktických výbuchů nebo "záblesků", množství naměřeného kosmického prachu, proudícího uvnitř heliopauzy stále narůstá skoro třikrát víc od posledního slunečního maxima v roce 2001.

Během slunečního maxima v každém 11-tiletém cyklu se polarita Slunce přesune – sever se stane jihem a naopak. Toto krátké období magnetické nestability umožní kosmickému prachu vstoupit do heliopauzy, protože sluneční "štíty" jsou oslabeny. Když se ale nová polarita ustálí, Slunce obvykle prach blokuje. Tentokrát se to nestalo. Kosmický prach proudil dovnitř z galaktického středu a astronomové jsou ztraceni, když mají vysvětlit důvod.

Je pravděpodobné, že sluneční soustava již zažívá invazivní energii z galaktického rovníku, jak se přibližuje k poloze zarovnání s galaktickým rovníkem v roce 2012.

Je toho ale ještě více!

Co se bude dít, když se to stane? Možná nejdramatičtější důkaz toho, co můžeme očekávat v roce 2012, je dochován na nejnepravděpodobnějších místech -- prastarých petroglyfech! Dávné skalní reliéfní malby, vytvořené během posledního slunečního "ožehnutí" před 14,950 lety, zřejmě zobrazují velkolepou událost, která se stala v době, kdy byla Země zasažena extrémně vysokým zářením. Je to trochu obtížné vysvětlit, ale vynasnažím se.

Při pohledu z vrchu polární záře skutečně tvoří tvar zářícího a elektricky nabitého poháru (nebo kalichu), který se z každého pólu roztahuje do vesmíru.

Všichni známe jiskry, které jasně zazáří, když se vybíjí elektrický proud. Blesky jsou toho dobrým příkladem. Extrémně vysoká energie, nazývaná plasma, vytváří jedinečné tvary, když se má vybít – zejména kolem koule. Záře na severním pólu je příkladem toho, že tyto "jiskry" plazmy mohou formovat zářící, elektricky nabité povlaky nebo trubice u zemských pólů. Polární záře, jak se nazývá, se objevuje, když je mírná energie z našeho Slunce zachycena a rozptýlena magnetickými póly Země.

Extrémně vysoké energie – druh, který způsobil měsíční sklo a sežehl Zemi – tvoří složitější výboj. Fyzikové ho nazývají formací z-pinch. Z-pinch byl rozsáhle prozkoumán vědeckou skupinou v čele s Anthonym L. Perattem v laboratoři Los Alamos National Laboratory v Los Alamos a je popsán v jeho studii Characteristics for the Occurrence of a High-Current Z-Pinch Aurora as Recorded in Antiquity Part II: Directionality and Source.

V této studii dr. Peratt objasňuje tvar a charakteristiky tohoto vysoce energetického výboje na Zemi a ukazuje tisíce míst s petroglyfy všude po celé zeměkouli, kde byl tento z-pinch pozorován a zaznamenán v prastarých vyřezávaných kresbách.

Termín z-pinch pochází z pokusů, při nichž fyzikové přiměli extrémně vysoký proud protékat tenkými dráty, které byly uspořádány vertikálně v trubicovitém útvaru. Zjistili, že energie rychle dráty vypařuje, ale magnetické pole, vytvořené tímto prouděním, zůstalo a nechalo si (nebo "pinched"- ukradlo) proud energie. Zkolabování proudů energie směrem do středu trubicovitého útvaru se nazývá z-axis. Když se proudy energie sbíhají, vytváří jedinečné tvary, které přetrvávají a mohou být pozorovány jako Birkelandovy proudy, jež jsou pojmenovány po svém objeviteli.

[Nahoře (vlevo): Virtuální obraz intenzivně zářivého sloupce plasmy při pohledu z úhlu sklonu. Výše (vpravo): Konceptuální pohled na Birkelandovy proudy (rozžhavená vlákna) obklopující Zemi (28 podélných párů). Relativistický proud elektronů sestupuje dolů k Antarktidě. Proud svazku se nad Antarktidou otáčí v rotaci zprava doleva. Dohodou je stanoveno, že Birkelandovy proudy a iontový tok směřují vzhůru k Antarktidě. Ještě není zcela vysvětlen ohyb horních žhavých vláken, který umožňuje, že mohou být horní plazmatická vlákna a sloupec pozorovány v severních zeměpisných šířkách.]

Pokud by byla Země sežehnuta vysokou radiací buď ze Slunce, nebo z galaktického centra, planeta by byla obklopena rozdílnými liniemi energie, sbíhajícími se na severním a jižním pólu. Tyto svazky by se nadále rozšiřovaly daleko za póly planety a do vesmíru a byly by viditelné z téměř jakéhokoliv místa na Zemi – z různého úhlu pohledu by byl každý unikátní.

Laboratorní pokusy s kovovou koulí, představující Zemi, ukazují tvar "kalichu", který vytváří vysoce energetické proudy [nahoře]. Zvláštní je, že opakované pokusy ukazují preferenci pro 56 "paprsků" nebo rozdílných svazků energie. Tento stejný počet je často zobrazen v prastarých petroglyfech!

[Dole (vlevo): Petroglyfy severní polokoule z povodí řeky Kolumbie, 45.65ºN, 121.95ºW. Uprostřed: šikmý pohled do sloupce polární plasmy z těchto souřadnic. Dole (vpravo): Nazca, váza z Peru, datum neznámé (14.24ºS, 75.58ºW). Všimněte si podobnosti s petroglyfy severní hemisféry.]

Nedávné globální archivování petroglyfů po celém světě prokázalo, že tyto tvary byly správně zaznamenány ve skalních reliéfních kresbách lidmi, kteří byli svědky této události!

[Nahoře (vlevo): Bíle pruhované piktografy v turistickém centru Iga Warta Cultural Tourism Centre, North Flinders Range (30.59ºS, 138.94ºE). Na obrázku je Cliff Coulthard z australského odboru životního prostředí a plánování aboridžinského dědictví, odborník na kreslící techniky piktografů zanalyzoval takové práce jako magdalénské jeskynní umění ve Francii. Nahoře (vpravo): Bratři Blesku, Ingaladdi, řeka Victoria, Wardaman (15ºS, 130ºE). Nové techniky datování tohoto červeného anorganicky-pigmentovaného piktografického obrazu byly provedeny pomocí plazmo-chemické extrakční metody a spadají do období z-pinch.]

Když přišli výzkumníci k různým místům s petroglyfy, které obsahovaly z-pinch artefakty, pečlivě zaznamenali GPS polohu a zjistili, zda měl dávný umělec jasný výhled na jižní obzor. Skoro všechna tato místa tento výhled měla. Počet a rozsah těchto celosvětových nalezišť petroglyfů jasně ukazuje účel tohoto umění. Také v závislosti na zeměpisné šířce, vyobrazení z-pinch odpovídá přesnému úhlu pohledu, který by se dalo očekávat.

Některé příklady z-pinch petroglyfů jsou zde zobrazeny. Velmi doporučujeme si přečíst celý článek. Speciálně chceme poděkovat členu týmu, Johnu McGovernovi za to, že přivedl naši pozornost k této důležité práci.

Co tedy víme jistě?

Nedávno naměřené údaje ukazují, že dramatické a potenciálně smrtelné účinky mohou být způsobeny solárním zářením a slunečními koronálními erupcemi. Zásadní údaje naznačují, že událost podobná té, kterou očekáváme v roce 2012 se stala zhruba před 14,950 lety a byla zaznamenána dávnými lidmi. Tato událost zřejmě trvala několik let a byla zodpovědná za náhlý konec poslední doby ledové a také značný úbytek lidské populace.

LaVioletteova překvapivá zjištění, podporována dalším výzkumem, naznačují, že tato extrémní sluneční událost má souvislost se silným zářením, vycházejícím ze středu galaxie Mléčné dráhy a byla spojována s gama paprsky a vesmírným prachem. Nedávná pozorování zaznamenala dramatický nárůst energie gama paprsků při galaktickém rovníku, který bude v maximálním zarovnání s naší sluneční soustavou 12. prosince 2012. Poslední záznamy v ledovcích (ve vrstvě z období 13,880 až 13,785 př.nl.) naznačují, že intenzivní záření z této poslední události trvalo po mnoho let. Zdá se vysoce pravděpodobné, že toto zarovnání způsobí extrémní sluneční činnost, jelikož ostatní faktory, vyvolávající "sluneční maximum" (t.j. opozice hlavních planetárních barycenter) se také sbíhají přesně v tomto datu.

Na základě skutečnosti, že galaktická centra pravidelně vyzařují smrtelné gama záření, je nepravděpodobné, že život, alespoň jak ho chápeme my, může ve vesmíru přežít. Dříve nebo později je předurčen k sežehnutí.

Nová genetická studie variací Y-chromozómů od dr. Marcuse Feldmana ze Stanfordské univerzity ukazuje, že počet obyvatel, z kterých pochází celá současná populace, sestával zhruba z 2,000 jedinců.  Skutečně mnoho starodávných proroctví, s kterými jsem na svých cestách po světě setkal, mluvilo o "jasném světle" nebo "záblesku", po němž následovalo "dobré sémě" (tj. lidstvo), které povstalo a znovu se po světě rozšířilo.

Organismy na Zemi, včetně lidí, se během klidných období vyvinuly – mezi smrtelnými záblesky ze středu naší Mléčné dráhy. To znamená, že jsme opravdu docela jedineční (a máme štěstí). Také to ale znamená, že náš zánik je konec konců součástí přirozeného řádu věcí. Tento vesmír je rozsáhlejší a větší než my a naše životy. Jsme jenom pomíjivým fenoménem, zdánlivě se vyvíjející proti pravidlům entropie, přitom jsme stále součástí vesmírné reality. To není ani dobré, ani špatné. Prostě to tak je.

A přece je naší součástí část, která může pokračovat. Této naděje se musíme držet. Napište mi váš názor na věc.

Masové vyhynutí: Proč zmizela polovina obrovských savců Severní Ameriky před 13.8 a 11.4 tisíci lety?

Jak bylo zveřejněno v ScienceDaily, roky vědeckých diskuzí ohledně vyhynutí dávných živočišných druhů v Severní Americe přinesly mnoho teorií. Nicméně nové poznatky J. Tylera Faitha, GW Ph.D. kandidáta v doktorandském programu hominidní paleobiologie a Todda Surovella, profesora antropologie na University of Wyoming, ukázaly, že masové vyhynutí proběhlo v geologickém okamžiku.

Během posledního pleistocénu před 40,000 až 10,000 lety, ztratila Severní Amerika více než 50 procent obrovských druhů savců. K těmto druhům patřili mamuti, mastodonti, obří pozemní lenochodi a mnoho dalších druhů. Celkem 35 různých rodů (skupin druhů) zaniklo, všechny rozdílných preferencí ohledně stanovišť a stravovacích návyků.

Jaká událost nebo faktor by mohly způsobit takové vyhynutí? K mnoha hypotézám, které byly vyvinuty během let, patří: náhlá změna klimatu, dopad komety, ničivá síla způsobená člověkem a nemoci. Někteří výzkumníci věří, že by mohlo jít o kombinaci těchto faktorů, jednoho z nich nebo žádného.

Zvláštní věc, která také přispěla do této debaty, se zaobírá chronologií vyhynutí. Stávající fosilní záznam je neúplný, takže se dá těžko říct, zda vyhynutí probíhalo plynulým procesem, nebo se stalo náhle. Kromě toho nebylo dříve jasné, zda živočišné druhy z koncového období pleistocénu chybí proto, že už byli vyhynutí, nebo zda prostě nebyli ještě nalezeni.

Každopádně nová zjištění dr. Faitha naznačují, že vyhynutí se dá nejlépe charakterizovat jako náhlá událost, která se stala v době před 13.8 a 11.4 tisíci lety. Faithova zjištění podporují myšlenku, že toto masové vyhynutí bylo způsobeno lidskou ničivou silou, dopadem komety nebo spíše dalšími rychlými událostmi než postupným opotřebováváním.

"Masivní vyhynutí se přesně shoduje s příchodem člověka na kontinent, náhlou změnou klimatu a s pravděpodobným dopadem něčeho mimozemského" řekl Faith. "Je stále možné, že jedno z nich nebo všechny přispěly k náhlému vyhynutí. Nyní lépe chápeme, kdy vyhynutí proběhlo a dalším krokem je zjistit proč."