"Nobelův torzní vzkaz" nad Norskem? (4) - Je toto konec Obamova kosmického programu?

V první části jsme přímo nastínili jeden z možných scénářů, a to, že norské zařízení HAARP poblíž města Tromso, zvané EISCAT (European Incoherent SCATter Facility), bylo skutečně „zapojeno“ do vytvoření spirály.

Nyní jsme měli ze samotné spirály přímý důkaz, který rozhodně naznačoval, že na ruskou „sběrnici“, z níž unikalo palivo, byl ve skutečnosti uplatněn nějaký druh „vnějšího energetické pole“; toto „vtiskování pole“ pak okamžitě vytvořilo podstatně jiný, soustředný, vysoce uspořádaný radiální vzorec – v porovnání s předchozí kapalinovou spirálou.

Jasná „rezonantní elektromagnetická stojatá vlna, silně interagující s palivem/plazmou uvolněnou z nekontrolovatelné ruské rakety, vytvářející překvapující Chladniho geometrický obrazec.

Ale existuje nějaký přímý důkaz ze samotného norského zařízení HAARP, že mohlo být skutečně zapojeno do vytvoření spirály? Ano.

Pár dní po vydání části I. jsem dostal e-mail od Davida Wilcocka; David pracuje samostatně na své vlastní rozsáhlé analýze spirály (ze které se posléze stala elektronická kniha – kterou jsem záměrně nečetl, aby bylo naše úsilí a naše závěry opravdu nezávislé…). (Tento materiál připravujeme k vydání, pozn. red.).

V e-mailu se David podělil o skutečnost, že jeden z jeho „informátorů“ právě lokalizoval denní „záznamy o úrovni energie“ EISCAT zařízení v Tromso (viz. obr. níže).

Mohl jsem tyto informace nějak použít?

Dělal si srandu?

A skutečně, podle publikovaných záznamů zařízení EISCAT opravdu vyzařovalo elektromagnetické záření na frekvencích VHF i UHF PO CELOU DOBU, kdy se 9. prosince od 7:45 objevila spirála.

Ve skutečnosti bylo naplánováno, že EISCAT provede při úsvitu ionosférický experiment s dvojí frekvencí a velkým výkonem – experiment provokativně nazvaný „Tequila Sunrise“.

Dr. Antti Kero je jedním z vědců EISCATu přímo zapojených do experimentu "Tequila Sunrise“. Jeho prolog k vědecké práci z roku 2008 (Univerzita OULU, Finsko) popisuje historii a teoretickou fyziku za projektem Tequila Sunrise:

„… po druhé světové válce začali vědci zkoumat techniky zahřívání radiovými vlnami pro úpravu ionosférických podmínek. První ohřívací zařízení megawattového rozsahu byla vybudována v 70. letech (Plateville, Colorado, USA a SURA, Novgorod, SSSR). Rozsáhle bylo studováno zejména využití periodicky zahřívané ionosféry jako velkokapacitní antény pro vytváření elektromagnetických vln při nízkých frekvencích. Ve Spojených státech byl, stejně jako v bývalém Sovětském svazu, tento výzkum motivován vojenskými požadavky na komunikaci s ponorkami ve velkých hloubkách, ačkoliv v praxi se ukázalo, že kapacita zahřívacích zařízení je pro tento účel nedostatečná [Barr, 1998]. Nicméně vědecké využití zahřívacích technologií se rozšířilo do různých oblastí, z nichž některé jsou představeny v kapitole 1.2. V 80. letech byla k těmto účelům vybudována nová zařízení (Arecibo, Porto Rico, USA; Troms, Norsko; HIPAS, Aljaška, USA) a nedávno i HAARP na Aljašce, USA (1995) a SPEAR na Špicberkách (2003)…“

Trochu dál je pasáž věnovaná „Dnešním experimentům v zahřívání“, která popisuje:

„… umělé optické emise ohřívačem vyvolané turbulence v plazmatu… zodpovědné za umělé optické emise podobné přirozenému úsvitu [např. BrÄandstrÄom a kol., 1999]. Tyto emise charakteristicky vznikají mírně pod výškou odrazu a jejich intenzita se prudce maximalizuje ke směru magnetického zenitu. Nejjasnější emise jsou O(1D) 630 nm [červená] v F oblasti a O(1S) 557,7 nm [modrá] v E oblasti.[Kosch a kol., 2007]…“

Z čehož je samozřejmě jasné, proč někdo nemohl odolat tomu, aby nazval alespoň jeden z těchto „zahřívacích experimentů“ „Tequila Sunrise“.

V závěru tohoto prologu Kero uvádí:

„… v blízké budoucnosti budou současné EISCAT IS radary nahrazeny novým radarovým systémem sestávajícím z několika fázově napájených anténních soustav v severní Skandinávii, který tak poskytne trojrozměrný pohled na ionosféru ve velkých výškách. EISCAT bude také vylepšen, což umožní navržení nových zahřívacích experimentů …“

Jinými slovy, při těchto vylepšeních zařízení EISCAT ve spolupráci s jinými částmi „severoskandinávské anténní soustavy HAARP“ (viz. obr. níže) by bylo možné kombinovat paprsky a také je promítnout (prostřednictvím technologie „sfázované anténní soustavy“) výrazně mimo osu, směrem k horizontu.

Což je samozřejmě přesně ten směr, z něhož se původně norská spirála objevila… jihovýchodně od EISCATu, těsně nad horizontem před úsvitem, jak je vidět z geometrického středu tohoto (nyní funkčního) „severoskandinávského interferometru HAARP (výše)…“

Naše vlastní analýza naznačila, že z tohoto směru mohl skutečně experiment EISCATu způsobit takovýto spektakulární jev, což nyní potvrdila i jiná, zcela nezávislá, geografická analýza.

Tony Spell, profesionální lodní inženýr, provedl exemplární studii původu spirály, dráhy letu a konečného zmizení, přičemž pomocí trigonometrie hledal přesné místo, „odkud“ spirála pocházela a kde se vlastně nacházela, když se vyvinula.

Spell postupoval tak, že vzal snímky spirály ze známých (nebo poznatelných) míst, orientoval snímek s ohledem na rozpoznatelné povrchové orientační body v aplikaci Google Maps (viz. obr. níže) a pak změřil tyto nyní známé úhly vůči klíčovým geometrickým prvkům spirály…

Z několika sad snímků pořízených s různých míst v severním Norsku (viz. obr. níže), Spell nakonec vypočítal svůj „nejlepší odhad sbíhavosti“ geografického umístění spirály v době, kdy se poprvé objevila nad východním koncem ruského poloostrova Kola, severně od Bílého moře (viz. obr. níže).

Je uklidňující, že právě tam jej umístila naše vlastní prvotní analýza (viz. obr. níže).

Pro kontrolu provedl během několika posledních týdnů opakované, nezávislé sady „měření“ partner Enterprise, Greg Ahrens (s neocenitelnou pomocí Mikea Blackburna, který dodal některé klíčové snímky a důležité informace přímo z Norska); v mezích chyb obsažených v těchto snímcích se Ahrenovy přímky krásně sbíhají ve stejných místech (plus mínus) jako Spellova měření (viz. obr. níže).

Když otočíte pohled o 90 stupňů a zakreslíte tyto „nejlepší odhady“ míst nad poloostrovem v závislosti na čase, potvrdí se další „nemožný“ fakt o tomto celém nepochopitelném jevu: očitý svědek říká, že „spirála stagnovala!“

Na vrcholu celé události, mezi 06:45 UTC a 06:50 UTC (viz. obr. níže) se podle těchto zkombinovaných nezávislých měření spirála pohnula pouze bočně na sever (zprava doleva) o cirka 32 km!

V podstatě bez pohybu, přesně, jak uvedli svědci!

Což je samozřejmě nemožné, jednalo-li by se „prostě o porouchanou raketu třetího stupně… pohybující se údajně rychlostí 14.484 km/h“ v tomto bodě jejího projektovaného letu!

Náš nejdramatičtější důkaz, že se ve skutečnosti onoho rána „něco“ – bona fide technologie torzních zbraní – jakýmsi způsobem „natáhlo“ a doslova popadlo ruskou testovanou raketu, prakticky ji to zastavilo (během sekund!) uprostřed letu, a pak ji to donutilo doslova k „výkrutu na obloze, jak bylo vidět ze severního Norska“.

Podobné soubory kvantitativního měření snímků umožnily Spellovi - opět nezávisle na nás - pečlivě vypočítat „jak velké“ byly různé prvky spirály, když se tento úžasný fenomén rozvíjel….

Podle Spellových slov:

„… nyní si vysvětlíme účinky zakřivení Země, které jsou při těchto velkých vzdálenostech pohledu velmi důležité. Při projektování hodnot linie pohledu z určitého pozorovacího místa přes pomyslný plochý 2D povrch, jak bylo popsáno výše, jsou výšky brané kolmo k zemskému povrchu, což vede k hodnotám A až E rovnající se 79, 107, 146, 160 a 166 mil (127, 172, 235, 257 a 267 km). Všimněte si, že typická dráha raketoplánů je obecně v rozmezí 186 až 242 mil (300 až 390 km) nad zemí, při horní části mizející spirály a jasně není v tomto rozsahu obsažena. Tyto výsledky [níže] v kombinaci s 2D trasou [výše] tak definují 3D trajektorie středu spirály….“

Podle Spellových jednoduchých výpočtů měla norská spirála, když se poprvé objevila, o něco méně než 160 kilometrů napříč (viz. obr. výše). Jak „odumřela“ rozrostla se rychle na téměř 643 kilometrů napříč, do velikosti několika velkých států!

Spellovo vlastní srovnání  je snad ještě příhodnější:

„… takže v jistém slova smyslu lze spirálu přirovnat k hurikánu… projektovanému vertikálně….“

K rozlehlému, spirálovitému „hurikánu“ množící se torze…

Na oficiálních stránkách Námořnické výzkumné laboratoře HAARP Spojených států  jsou uvedeny počítačové simulace elektrické a magnetické interakce, které zahřívání ionosféry technologií HAARP vytváří nad Aljaškou - v elektrifikované, „plazmě“ ionosféry ve výškách nad 80 km – přičemž je zahřívání umožněno „megawatty“ rušivých vysokofrekvenčních paprsků, které jsou na oblohu vyzařovány z tohoto typu anténní soustavy HAARP (viz. obr. níže).

Výsledek:

Narůstající spirálovitý vzor, v konečné fázi napříč stejně velký jako samotná Aljaška a děsivě podobný horizontálně otočené norské spirále!

Což, pokud si to pečlivě prozkoumáte (nahoře - vpravo) je také v přímém rozporu s široce propagovaným „odborným“ názorem, že spirála byla viditelná pouze díky slunečnímu svitu před úsvitem. Ve skutečnosti nebylo toto úžasné, cirka 160 km široké, zjevení evidentně osvětleno pouze Sluncem!

Spirála se také osvětlovala sama… od středu směrem ven (povšimněte si snižujícího se jasu… a směrem ven čelících stínů po sobě jdoucích „kruhů“…): další potvrzení vysokoenergetických „umělých optických emisí“ vytvořených konkrétně technologií HAARP, interagující s unikajícím, sluncem osvětleným, palivem přeměněným na plazmu z rozpadající se ruské rakety….